Je nejvyšší čas…

Lituji, že nejsem profesorem. Nejsem dokonce ani profesorký typ, čehož, popravdě řečeno, nelituji. Nicméně dnes by se mi takové vlohy hodily. Třeba bych se odvážněji pouštěl do výkladů o tom, o co jde v Evropské unii, v čem tkví její význam pro Evropu a její obyvatele, včetně obyvatel nečlenských zemí EU.

Že je ale nejvyšší čas, začít tyhle nejzákladnější věci obšírně vysvětlovat, o tom mě samotného přesvědčil výtah z projevu Jeana-Clauda Junckera na zasedání Rady Evropy 19. dubna. Převažovaly v něm obavy z budoucnosti Evropy a o budoucnost Evropské unie. Vyplývaly z Junckerova zjištění, že národy Evropy - té, která už je sjednocena v EU - ztrácejí vztah k myšlence společného evropského celku. Podezření, že veřejnost většiny členských zemí EU začíná postrádat vědomí potřeby pokračovat v díle, započatém šesticí demokratických států už před šesti desítkami let, potvrdily i mě samotnému čerstvé zprávy z těchto dnů: jedna o tom, že se Švédové v průzkumu veřejného mínění přikláněli k odchodu z EU v případě, že z ní odejde Velká Británie, druhá o tom, že Viktor Orbán chce objíždět státy EU se svým návrhem na nový pořádek v Evropě, kterému říká Schengen 2. Nedivím se, že z podobných předzvěstí těžkých časů pro Unii je Jeanu-Claudu Junckerovi smutno. O to víc oceňuji na druhé straně proevropské výzvy amerického prezidenta Obamy, adresované Britům pár týdnů před jejich referendem o setrvání v Unii, ale nepřímo i nám kontinentálním Evropanům ohrožujícím společné dílo evropské integrace odtažitými postoji. To vše, co jsem zatím uvedl, mi dává odvahu vyzkoušet právě zde a teď svou kompetentnost k poučování o věcech, které považuji za svrchovaně nutné začít připomínat:

Evropská unie se zrodila z hluboké potřeby národů nepřipustit opakování krvavých a totalitárních kapitol historie Evropy dvacátého století. A dosud se to národům Evropy v hranicích evropského společenství skutečně dařilo. Nejdřív západním demokraciím, a po pádu železné opony a po dalších čtrnácti (!) letech čekání i nám, sedmi "východním" postkomunistickým zemím. Osmadvacetičlenná Evropská unie začala být uznávanou, relativně kompaktní silou na kontinentu i v globální aréně. K tomu, aby takovou silou byla absolutně, tedy stoprocentně, potřebovala dokončit stavbu své institucionální struktury (tj. ustavit skutečně pružné řídící organismy, schopné rychlých reakcí). Takový proces si ale vyžadoval jednu dvě desítky let. Mezitím přinesla doba Evropě nové zkoušky. Ty sice oddálily okamžik, kdy se bude EU moci považovat za úspěšný a originální model regionálního mocenského uskupení, jakým potřebuje být v současném globalizovaném světě, ale nesmějí být důvodem k malomyslnosti a k zastavení procesu evropské integrace a sjednocování evropských národů. Ty zkoušky by nás deptaly a možná už i zcela zdeptaly, kdyby evropské národy nebyly sjednoceny alespoň v té míře, v jaké se jim to zatím podařilo!

Velmocenská politika Putinova Ruska, rozvrat ve světě islámu, který za jihovýchodní hranicí Evropy tvoří na mapě rozžhavený půlměsíc, by nám dělaly větší starosti, kdyby naše národy žily izolovaně. Možná, že bez společné evropské ulity by už dnes žily evropské národy v podobně napjatých vzájemných vztazích jako v minulosti. A antagonismy mezi jedněmi a druhými by všem znemožňovaly společnou obranu proti stále silněji dotírající vnějším silám. U malých zemí v centru Evropy by se to rovnalo bezbrannosti.

K masovému přílivu migrantů ze sousedních kontinentů na ten náš by došlo tak jako tak; existence Evropské unie ho rozhodně nevyvolala, a ani není důvodem dosavadní neúčinnosti přístupu Evropy ke zvládání imigrační krize. Tím je neochota členských států Unie ke koordinaci, k součinnosti, ke společnému řešení krize. Zřejmě teprve budoucí, možná ještě mohutnější příliv běženců ze sousedních kontinentů nás Evropany přesvědčí, že kompaktní evropská struktura je pro nás v těchto časech jedinou životaschopnou platformou. Svět kolem nás je v pohybu, obléhá nás, a rozdrobenou Evropu pohltí či převálcuje snáz než kompaktní kontinentální strukturu.

Fakt, že obrana už v rozměrech národního státu není možná, už jsme přece pochopili. Ale bránit můžeme jenom to území, k němuž cítíme příslušnost. Bude dobré, když si zvykneme na svou příslušnost k evropskému celku a když na jeho posilování budeme cílevědomě pracovat.

Neohrožují nás jen vnější rizika, ale i řada vnitřních: existence a posilování trendů, kterým na budoucnosti evropského celku zjevně nezáleží. Nejsou ještě v převaze. Jsou ale schopné paralyzovat obranné mechanismy evropských demokracií, nastolovat populistické metody a fašizaci veřejného života. Symptomy vývoje právě směrem k fašizaci nejsou, bohužel, zatím pro většinovou populaci dost zřetelné. A chybí silné osobnosti, které by je veřejnosti odhalovaly. Přesto platí, že evropským národům někdo musí soustavně říkat, že na Evropě, evropských mechanismech, evropské zahraniční politice, evropské obraně a na udržení evropských hodnot, jako je demokracie, tolerance, lidská práva a svobody, na tom všem, že záleží jejich budoucnost. Na našem kontinentu není stát, který by si s výzvami zítřka poradil sám.

Zdeněk Velíšek

Aktuální číslo

Inzerce v Evropských novinách

Spolupracujte s námi a inzerujte v tištěném i webovém vydání.

Více info zde.

Rozhovory

banner

Evropské instituce

  • Evropský účetní dvůr

    Zatímco v minulých číslech Evropských novin jsme se zaměřili hned na dvě významné soudní instituce, tentokrát se v naší pravidelné rubrice podíváme do světa financí. V našem hledáčku je totiž...

    Číst dál...