Komentáře k podpoře malých a středních podniků

Podpora malých a středních podniků není prioritou jen EU, ale pro zachování systému výroby a služeb by měla být prioritou každé vlády. Přesto, že se v souvislosti s podporou MSP hovoří převážně o strukturálních fondech, tak klíčová kritéria pro úspěšné působení a růst firem jsou mimo dotace. Primární je vymahatelnost práva (bohužel u nás často zpochybněna, viz insolvenční a exekuční kauzy), stabilní právní a daňové prostředí (stále se mění, upravuje novelizacemi, mění se daňové sazby), únosné náklady na práci (firmy se potýkají s vysokými odvody za zaměstnance, vysokou výši nastavení minimální mzdy atd.). Sekundární kritérii pro podporu podnikání a zvláště pak malých a středních podniků jsou veškeré podpory, opatření, dotace, pobídky, daňové úlevy či jiné formy podpory. Ve zdravém a fungujícím prostředí jich podnikatelé budou potřebovat a využívat méně, než v prostředí, které je na dotacích a pobídkách postaveno.

Martin Frélich, ředitel Odboru vzdělávání Hospodářské komory ČR

Podporu malých a středních podnikatelů vnímám jako mimořádně potřebnou a důležitou pro zdravé fungování naší ekonomiky. Důvodem je význam (nejen) českých podnikatelů pro naše hospodářství, který je neoddiskutovatelný a lehce prokazatelný na řadě ekonomických ukazatelů. Jedná se celkem o 1,1 milionu ekonomických subjektů, které jsou hnací silou podnikatelské sféry, růstu, inovací i konkurenceschopnosti, jsou také významnými zaměstnavateli. Malé a střední firmy poskytují zaměstnání bezmála 1,8 milionu lidí, což představuje 60 % zaměstnaných v naší zemi. Navíc na přidané hodnotě, vygenerované českou ekonomikou, se podílí více než z poloviny.

Pro malé a střední podnikatele jsme připravili celou řadu programů, které považuji za klíčové pilíře podpory malých a středních podnikatelů. Jedná se především o Operační program podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OP PIK), Program Záruka a Program Inostart.

Podporu malých a středních podniků vnímám jako osobní prioritu, protože tato podpora se státu jednoduše vyplatí. Stačí k tomu jen systematická podpora ze strany státu, který podnikatelům nesmí stavět byrokratické překážky, ale podporovat je především jednodušším přístupem k financování a snižováním administrativní zátěže.

Jan Mládek, ministr průmyslu a obchodu ČR

Myslím, že v politice podpory středních a malých firem má ČR ještě velké rezervy. Dotační programy ať z národních nebo evropských zdrojů jsou tak trochu postavené na hlavu. Peníze vám dají nikoli, když je potřebujete, ale když je výzva. Přijdete-li s něčím novým a inovace "by definition" musí být něco nového, musíte svůj projekt ohnout do kriterií, které vymyslel nějaký úředník. Velmi bych se přimlouval za zřízení inovačního fondu, který by pracoval na principu rizikového kapitálu, tedy i s tím, že řada projektů selže. Ty ovšem musí být monitorovány a včas zastaveny. Daňové úlevy pro vědu, výzkum a inovace jsou pro MSP nedosažitelné. V oblasti potřebných pracovních sil mají MSP ještě menší šance získat pracovní síly zejména z technických oborů. Hrátky s minimální mzdou nepochybně ohrožují ty malé nebo je ženou do náruče šedé ekonomiky. ASMP nebo Hospodářská komora nejsou součástí tripartity, ta je určena pro velké zaměstnavatele. Řada MSP se nalézá v šedé zóně, kdy dochází privátní kapitál, ale pro banky a rizikový kapitál jsou nezajímavé. Vytváří se tak údolí smrti.

Takováto opatření by nesporně přispěla k diverzifikaci české ekonomiky v důležité části zvýšení tzv. přidané hodnoty, raději bych to nazýval ekonomikou talentu nikoli zdrojů.

Ivan Pilný, předseda Hospodářského výboru PSP ČR

 

Podnikateľov podporia stovkami miliónov eur

Podmienky pre rozvoj malého a stredného podnikania sa majú v najbližších rokoch zlepšiť. Štát i Brusel chcú podnikateľom podať pomocnú ruku poradenstvom a vytváraním vhodnej infraštruktúry. Priama finančná podpora je na ústupe.

Malých a stredných podnikateľov sa snaží podporiť predovšetkým ministerstvo hospodárstva. Rezort má vytvorený vlastný grantový systém, ktorý je financovaný zo štátneho rozpočtu. Zameriava sa pri tom hlavne na podporu začínajúcich podnikateľov, ktorí podnikajú menej ako tri roky. Osobitná pozornosť je venovaná mladým podnikateľom a absolventom škôl, ktorým pomáhajú pri rozbiehaní a komercionalizácii vlastných inovácií.

Podporu sprostredkúva Slovak Business Agency – bývalá Národná agentúra pre podporu malého a stredného podnikania. Agentúra poskytuje záujemcom predovšetkým poradenské služby a vzdelávanie, no podporuje ich aj mikropôžičkami pre malých remeselníkov. Podľa Michala Dzurjanina z komunikačného oddelenia ministerstva hospodárstva je cieľom Slovak Business Agency podpora začínajúcich podnikateľov takým spôsobom, aby boli „schopní ekonomicky vhodnejšie nastaviť svoje podnikateľské zámery, čím by sme chceli eliminovať riziko ich prípadného zlyhania.“

Agentúra sa osobitne venuje startupom. Aktivity inovátorov sa snaží podporovať poradenskými a vzdelávacími službami a sprostredkovaním účasti na domácich i medzinárodných podujatiach. Zároveň sprostredkúva stretnutia startupistov s potenciálnymi investormi a obchodnými partnermi. Pomocnú ruku podáva i pri tvorbe štúdii realizovateľnosti projektov.

Podľa Dzurjanina je najatraktívnejším spôsobom podpory sprostredkovanie zahraničných stáží vo svetových vedecko-technologických centrách ako napríklad v americkom Silicon Valley.

PEŇAZÍ JE DOSŤ

Podľa prezidenta Združenia podnikateľov Slovenska (ZPS) Jána Oravca problémom nie je nedostatok peňazí na podporu malých a stredných podnikateľov: „Vo verejnosti prevláda predstava o nedostatku finančných podporných zdrojov, no v skutočnosti začína byť naopak problém s identifikáciou vhodných aktivít, ktoré by si zaslúžili podporu.“

Podľa Oravca by rozvoju podnikania pomohla podporná činnosť, ktorá by zlepšila podnikateľské prostredie. Striktne odmieta priame dotácie pre vybrané podniky. Nenávratné granty deformujú trh tým, že zvýhodňujú konkrétnych podnikateľov. „Na finančnej podpore, najmä v prípade grantov, je totiž veľmi príjemné, ak ich dostanete práve vy, ale veľmi nepríjemné, ak ich dostane váš konkurent a vy nie.“

Z tohto dôvodu presadzuje ZPS predovšetkým návratnú formu grantovej podoby, čiže poskytovanie úverov a investícií do základného imania subjektov.

INOVÁCIE A PODNIKATELIA

Ministerstvo hospodárstva podporovalo aktivity malých a stredných podnikateľov aj prostredníctvom eurofondov. V programovom období 2007 až 2013 to bolo Operačný program Konkurencieschopnosť a hospodársky rast, v rokoch 2014 až 2020 Operačný program Výskum a inovácie.

Prvý menovaný program je aj napriek oficiálnemu vypršaniu termínu stále aktívny. Slovensko za to vďačí výnimke, ktorú dostalo od Únie pred koncom roka 2013 vzhľadom na nízku mieru čerpania eurofondov. Z tohto programu sú teda financované aktivity subjektov podnikajúcich v oblastiach inovácií, výskumu a vývoja, energetiky a cestovného ruchu.

V budúcnosti, keď sa naplno rozbehne Operačný program Výskum a inovácie, by sa mala podpora venovať predovšetkým vývoju inovácií, spolupráci medzi podnikateľmi, výskumno-vývojovými inštitúciami a univerzitami a tvorba klastrových zoskupení. Tieto aktivity nebudú len čisto zamerané na podporu malých a stredných podnikateľov.

Z toho istého operačného programu by mala byť v budúcnosti zaistená aj činnosť a rozvoj Národného podnikateľského centra v Bratislave. Začínajúci alebo už činný podnikateľ by tu mal podľa Dzurjanina získať všetky potrebné „informácie rady, podporu, priestor na vlastný rast, možnosť financovania.“ Bratislavské centrum by malo byť vzorom pre ďalšie, ktoré sa majú vybudovať v regiónoch. Cieľom je vytvoriť funkčnú štruktúru pre zabezpečenie systémovej podpory malých a stredných podnikateľov. Bratislavské centrum plánujú otvoriť začiatkom roka 2016 a malo by byť k dispozícii podnikateľom až do roku 2023.

STOVKY MILIÓNOV

Celkovo sú na Operačný program Výskum a inovácie vyčlenené 2,3 miliardy eur. Z takmer polovicou týchto prostriedkov je oprávnené nakladať ministerstvo hospodárstva. Zo sumy 1,2 miliardy je vyčlenených na podporu malých a stredných podnikateľov približne 400 miliónov eur. Z toho iba 6 % je určených pre subjekty v najrozvinutejšom Bratislavskom kraji, zvyšných 94 % je určených pre ostatné, menej rozvinuté kraje.

Integrovaný regionálny operačný program ráta s budovaním infraštruktúry kultúrnych a kreatívnych odvetviach. Ide predovšetkým o čoraz obľúbenejšie kreatívne centrá, inkubátory, huby a co-workingy, kde ľudia vytvárajú netechnologické inovácie. Takto by mali byť podporovaní samozamestnávatelia, slobodní umelci i mikro, malí a strední podnikatelia. Na tieto projekty je vyčlenených 215 miliónov eur.

Poslednou skupinou malých a stredných podnikateľov, ktorí by mali v najbližších piatich rokoch získať dotácie z Bruselu, sú rybári. Operačný program Rybné hospodárstvo si kladie za cieľ podporovať akvakultúru, čiže rozvoj rybárskej turistiky a predaj rýb. Peniaze by mali slúžiť na obnovu alebo výstavbu nových zariadení a predajní, ktoré budú výlučne slúžiť na prvotné spracovanie rýb a ich priamy predaj. Akvakultúra má od Únie prisľúbených takmer 16 miliónov eur.

POMOCNÁ RUKA

Štát sa snaží malým a stredným podnikateľom vytvoriť lepšie podmienky na ich aktivity. Financovanie predovšetkým podpornej infraštruktúry chce zabezpečiť nielen prostredníctvom eurofondov, ale aj zo štátneho rozpočtu. Cieľom nie je len vývoj nových technológií a inovácií, ale aj znížiť stále vysokú nezamestnanosť, ktorá sa pohybuje v prvom kvartáli tohto roka na úrovni 12,4 %.

Od vypuknutia finančnej krízy však štát vytváral podmienky, ktoré malých a stredných podnikateľov, a predovšetkým živnostníkov, donútili skoncovať s podnikaním. Napríklad likvidačné odvodové zaťaženie pre živnostníkov alebo pomerne nedávno zavedené daňové licencie. Tie sú prakticky minimálnou daňou, ktorú musí odviesť každý podnikateľ bez ohľadu na to, či v danom roku vykázal zisk alebo stratu.

Peter Dressler

 

Malé a střední firmy. Čekají je zlaté časy?

Jednoznačná není letos situace v tradičních sklárnách. Zatímco některé investují desítky milionů, ta v Nižboru míří do insolvence. zdroj: Honza Groh, Wikimedia Commons

Podpora malých a středních podniků. To je jedním z hlavních témat politiky Evropské unie pro roky 2014 – 2020. Konkurenceschopnost podnikatelů na evropské i mezikontinentální scéně je totiž podle vedení osmadvacítky klíčovým předpokladem pro dlouhodobě udržitelný ekonomický růst. Otázkou ale je, zda nejde pouze o strategii na papíře. Jak přesně se evropská podpora dotýká především českých podnikatelů?

Na území Evropské unie je v současnosti přes dvacet milionů malých a středních podniků. To je podle zprávy Evropské komise 99 procent všech evropských firem. Je tedy zřejmé, že když je řeč o malém a středním podnikání, je řeč o páteři evropské ekonomiky. Pokud se podíváme na čísla do České republiky, zjistíme, že v roce 2013 vykonávalo podnikatelskou činnost v naší zemi více než 1,1 milionu lidí. Už před několika lety vedoucí představitelé Evropské unie naznačovali, že právě podpora malých a středních podniků bude v období do roku 2020 jednou z hlavních priorit politiky soudržnosti. Ostatně už v předchozím období šlo o důležité téma, což dokládá i fakt, že evropské dotace nebo jinou formu podpory získalo celkem 93 tisíc podniků ze všech evropských zemí. Vytvořeno bylo podle údajů Evropské komise díky opatřením osmadvacítky na 300 tisíc pracovních míst. Při pohledu do rozpočtového výhledu zjistíme, že trend se ani v období 2014 – 2020 rozhodně nemění. Pro tyto roky je na podporu malých a středních podniků vyčleněno přes 57 miliard eur, tedy asi 1,5 bilionu korun. V podpoře ale nejde samozřejmě jen a pouze o peníze. Evropská komise přichystala pro současné období řadu změn, které mají ještě zkvalitnit celý systém rozdělování peněz a zlepšit podmínky pro podnikání. Zavádí se například elektronická evidence jednotlivých projektů, ve které bude snadnější vykázat využití získaných prostředků. Pokračují také jednání o tzv. Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, které bude znamenat zásadní zjednodušení a zintenzivnění obchodu mezi Evropskou unií a USA. V květnu vydala Evropská komise zprávu, ze které vyplývá, že pro malé a střední podniky v celé Evropě bude mít dohoda obrovský význam. „Malé a střední podniky jsou páteří evropské ekonomiky. Díky nim se prospěch z TTIP vrátí na samý začátek – do místních komunit ve městech a vesnicích, kde tyto firmy působí,“ uvedla eurokomisařka pro obchod Cecilia Malströmová.

V HLEDÁČKU JE BYROKRACIE

Řešit by měly připravené a postupně zaváděné změny i řadu problémů, se kterými se potýkají čeští podnikatelé. Řeč je například o stále poměrně obtížnému pronikání českých firem na evropský trh nebo o problému s uznáváním českých výrobků v některých evropských zemích. Ovšem především by se konečně měl začít lepšit problém, na který si stěžují podnikatelé mnoho let: příliš časté a v mnoha případech i nejasně zacílené kontroly, které podle podnikatelů místy hraničí až s byrokratickou šikanou. Eurokomisařka zodpovědná za vnitřní trh, průmysl a malé a střední podniky Elżbieta Bieńkowska nedávno v projevu o stavu průmyslu v EU prohlásila, že je potřeba snížit necelní překážky, omezit byrokracii a vytvořit fungující partnerské prostředí. „Partnerské prostředí mezi Komisí a podniky, mezi podniky a orgány v členských státech a mezi Komisí a členskými státy,“ prohlásila eurokomisařka.

Z chystaných plánů a změn pro toto hospodářské období je zřejmé, že si Evropská komise moc dobře uvědomuje, jak byrokracie a nezvládnuté kontroly poškozují celkovou image evropských dotací a celkově Evropské unie nejvíce. Česká republika není výjimkou. V minulosti nebyly rozhodně ojedinělé případy, kdy podnikatel raději oželel dotace, než aby se pouštěl do nejistého byrokratického molochu, který je s nimi spojený. „Palčivým problémem je následná kontrola uzavřených dotačních projektů po několika letech ze strany finančních úřadů, které mají zcela odlišný názor na provedení projektu než poskytovatel dotace v době jeho realizace a nekompromisně trestají firmy vracením dotací,“ uvedla generální ředitelka Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR Eva Svobodová s tím, že zájem o dotace ze strany podnikatelů tak může kvůli této hrozbě velmi rychle začít upadat.

STARÝ PROGRAM ÚSPĚŠNÝ

Jak se ale zdá, prozatím se nic takového naštěstí neděje. Nové programové období už začalo a Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost byl vůbec prvním programem, který se podařilo spustit. „Jsem přesvědčena, že program České republice pomůže stát se moderní ekonomikou zaměřenou na výzkum a inovace,“ uvedla při jeho podpisu eurokomisařka pro regionální politiku Corina Creţuová. Připraveno je v něm pro české podnikatele ze všech krajů vyjma Prahy kolem 120 miliard korun. Největší balíky peněz půjdou na výzkum a vývoj a na účinné nakládání s energií. A jak se zdá, start se povedl. Na prvních 17 výzev reagovalo už několik tisíc lidí, kteří pro své projekty chtějí desítky miliard korun.

A nemluví se samozřejmě pouze o novém operačním programu pro podnikatele. Stále totiž máme možnost dočerpat část peněz z minulého programového období. V květnu byly konečně povoleny dlouho uzavřené kohoutky OP Podnikání a inovace. „Česká republika může začít znovu čerpat finanční prostředky z OPPI, který byl kvůli podezřením na pochybné veřejné zakázky pozastavený více než dva roky,“ uvedl náměstek ministra financí Lukáš Wagenknecht s tím, že původní zastavená částka 38 miliard korun se zmenšila kvůli chybám u kritizovaných projektů o 3,4 miliardy. I tak je to ale dobrá zpráva pro všechny již rozjeté a naplánované projekty, které s napětím čekaly, zda a kdy se konečně podaří odblokovat peníze. Jak se zdá, dočerpání zbývajících peněz tak nic nestojí v cestě. Program už podnikatelům proplatil skoro 80 miliard korun a v současnosti je nejlépe čerpajícím centrálním programem z minulého období. Jen v červnu v něm bylo proplaceno na 393 žádostí. Na jednu připadlo v průměru 7 milionů korun. „Jsem velmi rád, že se nám podařilo nastavit fungující proces, díky kterému máme nejvyšší úspěšnost čerpání ze všech operačních programů,“ oceňuje fungování programu ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek.

FIRMY ČEKAJÍ VELKÉ INVESTICE

Jak se zdá, v brzké době se opravdu dočkáme rekordního počtu projektů. Podle nedávného průzkumu GE Money Bank plánují české podniky v příštích měsících investovat až 333 miliard korun.  „Česká ekonomika roste, zvyšují se také počty zakázek pro malé a střední podniky. Ty musejí na vzniklou poptávku reagovat a investují do nového vybavení nebo rozšíření výrobních kapacit,“ říká ředitel komerčního bankovnictví GE Money Bank Jan Novotný. Největší objem investic, téměř 173 miliard, půjde do modernizace a rozšíření výrobních kapacit. Ovšem nemalé peníze poputují i na obnovu vozového parku (více než 94 miliard korun) nebo na oblast IT (kolem 29 miliard korun) a na vybavení kanceláří (bezmála 16 miliard korun). Konkrétních případů chystaných investic jsou po celé zemi stovky. Například strojírenská společnost ZKL chce investovat do závodu v Klášterci nad Ohří, Budějovický Budvar má v plánu modernizovat budovu stáčecí linky, společnost Bonett zase postaví dalších stanice na stlačený zemní plyn.

V souvislosti s OP Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost bude mít svá želízka v ohni i stát, respektive jednotlivá ministerstva. I ta totiž mohou využívat dotace a podporovat tím konkurenční prostředí či pomáhat začínajícím podnikatelům. Za peníze z Evropské unie chce stát ve spolupráci s řadou firem vybudovat síť superrychlého internetu, který bude dostupný ve všech firmách i domácnosteech. Další peníze chce získat také na projekt Národního inovačního fondu. Půjde o unikátní platformu pro financování začínajících podnikatelů a jejich projektů – tzv. startupů. K dispozici má mít tento nástroj až 2,3 miliardy korun, které dodají kromě Evropské unie i soukromí investoři. „Startupy jsou pro českou ekonomiku velmi důležité. Mají rychlý start a ještě rychlejší růst, mají potenciál v budoucnu generovat zisk a vytvářet nová pracovní místa. Jsou také velmi důležitým motivačním prvkem pro naše studenty a absolventy,“ vysvětluje ministr Mládek význam projektu.

Filip Appl

 

Slovenská armáda vo veľkom prezbrojuje

V rámci Európskej únie sa radíme medzi štáty s menšou armádou. Tá prechádza v poslednom období veľkou modernizáciou. Zároveň sa naše vojsko čoraz viac zapája do medzinárodných bojových zložiek.

Naposledy boli mladí slovenskí muži odvedení na povinnú základnú vojenskú službu pred desiatimi rokmi. Od 1. januára 2006 sa krajina spolieha už len na profesionálnu armádu. Tá ma 16-tisíc vojakov a ďalších 4-tisíc zamestnancov. V zálohe je pripravených 600-tisíc mužov, no ich rady sa každým rokom zmenšujú. Patria totiž medzi nich ľudia, ktorí mali v minulosti aspoň základný vojenský výcvik. Z tohto dôvodu je priemerný vek „záložákov“ viac ako 40 rokov. Bojaschopnosť záloh je otázna, nakoľko nebývajú organizované žiadne manévre či cvičenia na strelnici.

Už dlhodobo sa uvažuje o vytvorení dobrovoľnej vojenskej služby. Členovia by dostávali od štátu plat, hovorilo sa o výške 250 eur. Projekt je však stále ďaleko od svojho spustenia pre chýbajúcu legislatívu.

Zrušenie povinnej základnej služby však automaticky nezrušilo brannú povinnosť. Tá sa stále týka každého slovenského občana mužského pohlavia, ktorý je starší ako 19 rokov. V prípade vojnového stavu sa musí každý Slovák, ktorý spĺňa kritéria, dostaviť na odvod a absolvovať mimoriadnu alebo alternatívnu službu. Prvá je štandardná, odvedenec by bol nasadený tam, kde by ho armáda potrebovala. Alternatívna služba je určená tým, pre ktorých je výkon vojenskej služby v rozpore s ich svedomím alebo náboženským vyznaním. Do alternatívnej vojenskej služby sa dá zaradiť pred vyhlásením vojnového stavu a to len do 30. januára daného roka. Žiadosť o zaradenie sa musí každý rok obnovovať, inak bude občan zaradený do štandardnej mimoriadnej služby.

Práve začiatkom tohto roka sa Slovenskom šírili informácie, že vzhľadom na prebiehajúci konflikt na Ukrajine, je pravdepodobná mobilizácia slovenskej armády. Správa uvádzala ako jedinú možnosť, ako sa vyhnúť priamym bojom, napísať žiadosť na zaradenie do alternatívnej služby. Do konca januára, kedy bolo treba žiadosť poslať, ich rezort obrany evidoval až 12-tisíc, čím bol niekoľkonásobne prekročený bežný počet žiadostí, ktoré dostávali po iné roky.

AK BY VYPUKLA VOJNA

V prípade, že by Slovensku hrozil priamy vojenský konflikt, vláda by navrhla prezidentovi vyhlásiť vojnový stav. Ak by tak prezident učinil, automaticky by sa obmedzili niektoré základné práva a slobody občanov. Zakázané by bolo zhromažďovanie či štrajk. Majetkové práva by boli značne obmedzené, armáda by mohla zabrať ľubovoľný dom či auto pre svoje potreby. Médiá by podliehali štátnej cenzúre.

Na obranu štátu by bolo k dispozícii, ako sme už spomenuli, zhruba 16-tisíc profesionálnych vojakov a viac ako pol milióna mužov v zálohe.

Z bojovej techniky by mohli byť nasadené dve desiatky tankov. Jedinú bojaschopnú tankovú čatu chcel bývalý minister obrany Ľubomír Galko (SaS) úplne zrušiť. Súčasný šéf rezortu Martin Glváč s tým však nesúhlasil a tankistov ponechal.

Vo výzbroji je aj deväť húfnic. Len pred dvomi mesiacmi predstavila slovenská firma Konštrukta-Defence nový typ húfnice, s ktorou by chceli preraziť na trh s bojovou technikou. Nová húfnica Eva sa zaradila medzi svoje predchodkyne, ktoré taktiež niesli ženské mená: Dana, Zuzana a Zuzana 2. Tých sa dovedna predalo dohromady takmer 3-tisíc kusov.

Vzdušný priestor chráni 12 bojových stíhačiek MIG-29. K dispozícii je aj 11 dopravných lietadiel a 14 viacúčelových vrtuľníkov sovietskej výroby.

PREZBROJOVANIE ZA MILIÓNY

V posledných dvoch rokov sa začala masívna modernizácia slovenskej armády. Malo by pribudnúť deväť amerických vrtuľníkov Black Hawk. Štát za ne zaplatí 260 miliónov dolárov. Vyplatenie sumy je rozložené do splátok, poslednú Slovensko zaplatí v roku 2024. Vrtuľníkom však bude chýbať akýkoľvek zbraňový systém, ten by sa musel v prípade potreby ešte dokúpiť. Black Hawky sú určené na logistiku a domáce krízové situácie, ako napríklad povodne či lesné požiare.

Do armádnej letky by mali pribudnúť aj dve transportné lietadlá C-27J Spartan. Kritici však tvrdia, že sú zastarané a nevhodné pre potreby slovenskej armády. O nákupe týchto lietadiel sa hovorilo od tragickej nehody starého Antonova, ktorý viezol späť na Slovensko vojakov z misie v Kosove. Lietadlo sa zrútilo pri maďarskej dedine Hejce, neďaleko spoločných hraníc. Nehodu prežil iba jeden vojak, zvyšných 41 ľudí v troskách lietadla zahynulo.

Do výzbroje armády by sa mali zaradiť aj nové 3D radary. Tie chceli pôvodne kúpiť spolu s Českom, no zo spoločného nákupu napokon zišlo. Po vzore českej armády chce aj slovenská uzatvoriť so Švédmi zmluvu o dlhodobom prenájme stíhačiek Gripen. Rokovania ešte stále prebiehajú.

Armáda zaobstarala vojakom aj nové pušky, opäť, po vzore západných susedov. Vojaci by mali byť v budúcnosti vyzbrojení útočnými puškami CZ 805 Bren.

BOJOVÁ SKUPINA V4

Členské štáty Európskej únie sa ešte v roku 1999 zhodli na potrebe vytvorenia obranného mechanizmu, ktorý by dokázal pohotovo reagovať na vzniknutú bezpečnostnú hrozbu. Po ôsmich rokoch sa podarilo tieto myšlienky pretaviť do skutočnosti, od roku 2007 fungujú bojové skupiny EÚ, známe aj ako EU Battlegroups. Jednu skupinu tvorí minimálne 1500 vojakov, ktorí môžu byť z jedného či viacerých štátov. Skupina musí byť po dobu 6 mesiacov v permanentnej pohotovosti a pripravená zasiahnuť na ľubovoľnom mieste do niekoľkých dní. Logisticky musí byť jednotka zabezpečená na 30 dní operácie a ďalších 120 dní pomocou doplnenia zásob. Operačný priestor jednotky je vymedzený okruhom 6-tisíc kilometrov od Bruselu.

Od založenia bojových skupín nebol dosiaľ ani jeden kontingent nasadený do bojových operácií. V predošlých rokoch bola odmietnutá účasť bojových skupín EÚ pri nastoľovaní poriadku v Mali či Stredoafrickej republike. V miestnych konfliktoch zasiahlo Francúzsko.

V druhej polovici roka 2009 mala polročnú pohotovosť spojená česko-slovenská bojová skupina. Tvorilo ju 2700 vojakov, z toho 420 Slovákov.

V tom istom roku sa objavili prvé kroky k vytvoreniu novej bojovej skupiny EÚ – Vyšehradskej. Ďalšie dva roky trvalo vytvorenie štúdie realizovateľnosti projektu spoločnej bojovej jednotky zloženej zo Slovákov, Čechov, Poliakov a Maďarov. V roku 2011 v Levoči bola podpísaná dohoda, ktorá dala projektu zelenú a stanovila plnú pripravenosť bojovej skupiny v prvej polovici roka 2016.

Vláda vyhlásila, že cieľom slovenskej účasti v bojovej skupine je „aktívne využívanie členstva v EÚ a NATO na posilňovanie mieru a stability v Európe a vo svete, na predchádzanie krízam a bezpečnostným hrozbám vrátane aktívnej účasti a pôsobenia v mierových misiách“.

V súčasnosti finišujú prípravy na vytvorenie bojovej skupiny krajín V4. Projekt nabral reálne kontúry počas nedávno skončeného slovenského predsedníctva krajinám Vyšehradskej skupiny. V uplynulom roku boli prijaté dva kľúčové dokumenty: Akčný plán obrannej spolupráce V4 a Stratégia výcviku a cvičení V4. Vedúcou krajinou Vyšehradskej bojovej skupiny bude Poľsko, ktoré nominovali všetky ostatné štáty paktu.

Podľa hovorkyne ministerstva obrany Martiny Ballekovej sú regionálne obranné zoskupenia nástrojom, ktorým sa posilňuje nielen národná obrana. Pomocou nich sa plnia aj záväzky krajiny voči Únii i NATO.

„Práve preto členské krajiny V4 zintenzívnili spoluprácu v oblasti obrany v období posledných dvoch rokov a snažia sa nachádzať spoločné riešenia v rámci udržiavania a budovania spôsobilostí,“ vysvetlila Balleková.

ARMÁDA NABERÁ NA SILE

Dalo by s špekulovať, či masívne prezbrojovanie armády bolo urýchlené konfliktom na Ukrajine. Pravdou však je, že slovenská bojová technika je zastaraná a o jej obmene sa hovorilo už dlhodobo. Ministrovi obrany Martinovi Glváčovi však vyčítajú, že nové systémy pre armádu kupuje predražene a v niektorých prípadoch bez verejného obstarávania. Peter Dressler

 

Nové eurofondy budú čoskoro prístupné

V súčasnosti Slovensko ešte stále čerpá dotácie na projekty zo starého programového obdobia 2007 – 2013. Umožňuje mu to dvojročná výnimka od Európskej komisie. Onedlho by však mal Brusel uvoľniť ďalšie miliardy pre nové programové obdobie.

Slovensku sa podarilo do konca roka 2013, keď malo skončiť sedemročné programové obdobie, vyčerpať len polovicu z 11 miliárd eur, ktoré nám poskytla Únia. Slovensku sa však podarilo vydobyť výnimku na dočerpanie zvyšných peňazí do konca roka 2015. Pol roka pred uplynutím výnimky sa podarilo využiť 73% z celkovej výšky dotácií. Zvyšné prostriedky sú zazmluvnené.

Kým jedno programové obdobie, vrátane jeho predĺženia, končí, druhé sa začína. A to s pol druha ročným oneskorením. Začať malo už rokom 2014 a oficiálne by malo byť ukončené v roku 2020. Za ten čas bude mať Slovensko k dispozícii 15,3 miliardy eur, ktoré budú alokované v deviatich operačných programoch. Dotácie sú zatiaľ neprístupné.

Podľa Centrálneho koordinačného úradu, ktorý zodpovedá za čerpanie eurofondov, sa čaká na schválenie agendy rybného hospodárstva a niektorých programov cezhraničnej spolupráce Komisiou. K schváleniu by malo prísť v priebehu tohto roka, presnejší dátum úrad nešpecifikoval.

Väčšina operačných programov je už schválená a dolaďujú sa posledné dokumenty potrebné pre ich spustenie. Podľa úradu sa dá predpokladať, že prvé výzvy na predkladanie projektov v rámci schválených operačných programoch bude možné „už v prvej polovici tohto roka“.

INOVOVANÉ PROGRAMY

V rokoch 2014 až 2020 bude môcť Slovensko čerpať vyše 15 miliárd eur prostredníctvom deviatich operačných programov (OP). Najvyššiu dotáciu, skoro štyri miliardy, získa OP Integrovaná infraštruktúra, ktorý je zameraný na dopravné projekty a informatizáciu spoločnosti. Tri miliardy získajú „zelené“ projekty, ktoré majú za cieľ ochranu životného prostredia a efektívne využívanie prírodných zdrojov. Projekty z tejto oblasti bude zastrešovať OP Kvalita životného prostredia.

Na podporu výskumu, inovácií ale aj hospodárskeho rastu a podporu zamestnanosti nám prispeje Brusel 2,2 miliardami eur prostredníctvom OP Výskum a inovácie. Len o čosi menej, dve miliardy, bude možné čerpať na projekty podporujúce vzdelávanie, sociálnu inklúziu a zamestnanosť v rámci OP Ľudské zdroje.

Regionálny rozvoj v podobe skvalitnenia verejných priestorov a služieb podporia európske dotácie sumou 1,7 miliardy eur. Prakticky staronový operačný Regionálny operačný program (ROP) získal inovovaný názov Integrovaný ROP a po novom bude pod neho spadať aj Bratislavský kraj, ktorý v rokoch 2007 až 2013 mal svoje vlastné postavenie medzi operačnými programami. Rozvoj vidieka a poľnohospodárstva podporí Únia pol druha miliardou eur.

Ostatné operačné programy budú musieť rátať s výrazne nižšími dotáciami. Modernizácia verejnej správy bude podporená sumou presahujúcou štvrť miliardy eur. Rybné hospodárstvo dostane od Bruselu 16 miliónov eur. OP Technická pomoc, čiže zastrešenie podpornej činnosti pre čerpanie eurofondov, získa na svoj chod 160 miliónov eur.

NEPRIKÝVLI NA VŠETKO

Podľa Centrálneho koordinačného úradu Brusel odmietol podporovať komerčné turistické objekty, ako napríklad hotely, penzióny či akvaparky. Rovnako bol Komisiou odmietnutý rozvoj leteckej infraštruktúry, budovanie vodných nádrží a verejného osvetlenia. Štát tak od týchto oblastí upustil.

Komisia mala výhrady k financovaniu aj pomerne dôležitej infraštruktúry v školstve a zdravotníctve i správu ciest II. a III. kategórie. Podľa úradu však Slovensko v týchto oblastiach dosiahlo „významný kompromis“. Komisia nám preplatí takto zamerané projekty len za úzko špecifikovaných podmienok.

Podarilo sa presadiť aj podporu veľkých podnikov, ktoré budú predkladať spoločné projekty s malými a strednými podnikmi. Z eurofondov by mala byť podporená aj reforma verejnej správy, predovšetkým zvýšením efektívnosti elektronických služieb občanom.

Oproti pôvodným plánom sa podarilo navýšiť rozpočet na podporu najbohatšieho Bratislavského kraja, ktorý má obmedzené možnosti pri čerpaní eurofondov. Väčší balík peňazí však bude možné použiť len na projekty z oblasti výskumu a inovácií.

DOPRAVA A INTERNET DOSTANÚ NAJVIAC

Najštedrejšie dotovaným operačným programom bude Integrovaná infraštruktúra s čiastkou takmer štyroch miliárd eur. V zozname prioritných projektov dominuje doprava.

Program ráta s vybudovaním viac ako stovky kilometrov diaľnic. Prevažne pôjde o technicky náročné úseky D1, na ktorej dokončenie je potrebné dobudovať okolo sto kilometrov, aby boli prepojené dve najväčšie mestá Slovenska – Bratislava a Košice. Podľa plánov má však diaľnica pokračovať až k ukrajinskej hranici, na čo bude potrebné vybudovať ešte ďalších 70 kilometrov.

Niektoré rozostavané úseky sa začali budovať ešte v predchádzajúcom (prakticky však aktuálnom) programovom období a ich realizácia a financovanie bude presahovať do obdobia 2014 – 2020.

Okrem diaľnice D1 bude európskymi prostriedkami financovaná aj výstavba diaľnice D3, ktorá prepojí slovenskú diaľničnú sieť s českým a poľským systémom diaľnic. V súčasnosti je vo výstavbe dvadsať kilometrov D3 vrátane troch tunelov. Z eurofondov budú financované aj úseky rýchlostnej cesty R2 v okolí Bánoviec nad Bebravou, Rožňavy a Košíc.

Okrem diaľnic a rýchlostných ciest bude Brusel preplácať aj pokračujúcu modernizáciu železničných tratí na hlavnom ťahu Bratislava – Žilina – Košice. Do roku 2020 by mala byť celá trať medzi hlavným mestom a Žilinou pripravená na rýchlosť 160 km/h. Zmodernizované by mali byť úseky aj na východe Slovenska, predovšetkým medzi Popradom a Spišskou Novou Vsou i Košicami a Kysakom. Plánuje sa pokračovať aj v obnove vozového parku štátneho železničného prepravcu.

Oproti doterajšiemu OP Doprava je v novom operačnom programe zameranom na dopravné riešenia aj podpora vodnej dopravy. Konkrétne pôjde o modernizáciu verejného prístavu v Bratislave, ktorý je jednou zo vstupných brán do mesta. Na poskytovanie primeraných služieb návštevníkom mesta už nepostačuje.

STARONOVÉ PROGRAMY

Skladba operačných programov na roky 2014 až 2020 sa príliš nelíši od predchádzajúceho sedemročného obdobia. Programy dostali nové názvy, niektoré sa zlúčili, iné osamostatnili. Výrazným rozdielom je podpora modernizácie štátnej správy, ktorá bude fungovať v rámci osobitného operačného programu. Naopak, zdravotníctvo o svoj vlastný program prišlo a podpora tejto oblasti bude značne oklieštená.

Viditeľnou zmenou je aj navýšenie celkovej sumy dotácii. Oproti predchádzajúcemu obdobiu si Slovensko prilepší o štyri miliardy eur.

Ivan Belko

 

Zmeškanie termínu môže vyjsť Bratislavu draho

Autorka: Zuzka Slaninka

Stavba nového Starého mosta cez Dunaj nabrala meškanie. Termín dokončenia prác do konca roka 2015 je ohrozený. Ak by dovtedy most nestál, desiatky miliónov eur na jeho výstavbu by nám Brusel nepreplatil.

Nastúpite na električku na zrekonštruovanej Štúrovej ulici v centre mesta. Do Petržalky, sa dostane po novom Starom moste. Prekleniete diaľnicu a na začiatku sídliska prestúpite na autobus.

Takto malo podľa pôvodného harmonogramu vyzerať cestovanie električkou do Petržalky už o pol roka. Výstavba prvej etapy nosného systému MHD v Bratislave však mešká a termín dokončenia sa presunul nebezpečne blízko k dátumu, po ktorom nákladnú výstavbu mosta a električkovej trate Brusel nepreplatí.

Projekt ráta s prepojením Petržalky s ľavým brehom Dunaja električkovou dopravou. Dominantou projektu má byť nový Starý most, ktorý nahradí pôvodnú takmer 70-ročnú konštrukciu mosta. Električka sa vráti do Petržalky, najväčšieho sídliska v Strednej Európe, po vyše polstoročí. Projekt je náplasťou za plánované metro i podzemnú železnicu. O metre snívali ešte komunisti, vlak potopila finančná náročnosť projektu pred troma rokmi.

ZAKOPNUTIA A ZMENY

Dlho očakávaná stavba však zakopla hneď ako z panorámy mesta zmizla prehrdzavená konštrukcia Starého mosta. Práce sa zastavili nielen na brehoch Dunaja, ale aj na rozkopanej Štúrovej ulici na staromestskej strane. Kontinuálne sa pracovalo len v Petržalke, kde sa pripravovalo podložie pre novú trať, vrátane asanácie pol kilometra dlhého valu, ktorý viedol od brehu Dunaja až k diaľnici na začiatku Petržalky. Val bol nahradený betónovou estakádou, z ktorej v súčasnosti už značná časť stojí. Práce však dlhé mesiace stáli na samotnom Dunaji a v Starom meste.

Dôvodov na zdržanie bolo niekoľko. Podľa spoločnosti Eurovia, ktorá stavbu realizuje, sa práce na staromestskej Štúrovej ulici zastavili pre „nepredvídané polohy inžinierskych sietí.“ Povedala nám to hovorkyňa spoločnosti Lenka Kubejová. Z tohto dôvodu musela byť prerobená projektová dokumentácia a zmeny museli odobriť kompetentné úrady a inštitúcie.

Úpravy dokumentácie si okrem problémov s inžinierskymi sieťami vyžiadali aj zmeny, ktoré požadovalo mesto. To si až počas stavebných prác presadilo zmenu polohy zastávok. Tie na Štúrovej ulici by sa mali posunúť na Šafárikovo námestie, čím by boli bližšie k dôležitému okružnému cestnému ťahu vedúcemu po nábreží Dunaja. Tým by mal byť zabezpečený pohodlnejší prestup medzi električkami a autobusmi. Pôvodne mali stáť uprostred Štúrovej ulice stovky metrov od akejkoľvek najbližšej inej zastávky MHD. Zmenená bude aj poloha zastávky prvej zastávky od Dunaja v Petržalke. Mesto sa ju rozhodlo posunúť o päť metrov ďalej, aby tak zabezpečila bezpečnejší prechod peších a cyklistov cez trať električky.

Výraznou zmenou oproti pôvodnému projektu je riešenie ukončenia trate. Pôvodne sa rátalo s obratiskom so slučkou, na ktoré by sa v ďalšej etape výstavby napojili koľaje vedúce až na koniec sídliska. Obratisko v strede trate by potom stratilo význam. Radní sa preto rozhodli rozmerné obratisko nahradiť úspornejšou koľajovou spojkou.

Pôvodné obratisko so slučkou bolo navrhované pre jednosmerné električky, ktoré v Bratislave jazdia. Avšak už o mesiac by mali byť do premávky zaradené prvé obojsmerné električky, ktoré majú dvere po oboch stranách vozidla. Vďaka tomu sa električky nepotrebujú otáčať, jednoducho sa pomocou výhybky presunú na príslušnú koľaj a môžu bezpečne pokračovať v jazde.

BOMBY V DUNAJI

Práce nepozastavili len zmeny v dokumentácii stavby, ale aj hrozba nevybuchnutej munície na dne Dunaja. Existovali obavy, že by mohla byť práve pri pilieroch mosta. Mesto nechcelo riskovať, a preto si objednalo pyrotechnický prieskum. Ten potvrdil, že na dne rieky i pod ňou sa nachádzajú podozrivé predmety, no ani jeden z nich nemal ohrozovať sanáciu starých pilierov a výstavbu nového.

Hrozba bômb z 2. svetovej vojny pozastavili práce na Dunaji na tri mesiace. V súčasnosti sú už oba piliere zbúrané a robotníci osádzajú štetovnicové steny na mieste nového piliera, ktorý pôvodné dva nahradí. Zároveň sa pracuje na zosilnení ďalšieho pylónu, ktorý zostal na pôvodnom mieste.

Na petržalskom brehu je už možné vidieť prvé desiatky metrov novej mostnej konštrukcie. Tú vyrábajú železiarne vo Vítkoviciach. Jednotlivé segmenty konštrukcie sú zvárané v dvoch montovniach na brehu. Pôvodne bola montovňa iba jedna, no pre časový sklz mesto nariadilo zriadene aj druhej, aby tak boli urýchlené práce na stavbe. Konštrukcia mosta bude po zvarení jednotlivých segmentov postupne vysúvaná z petržalského brehu ponad Dunaj až kým nepreklenie celú rieku k druhému brehu. Celkovo bude mať oceľový kolos približne 460 metrov.

TERASY NA RIEKE

Zbúraním pilierov a ich nahradením novým sa rozšíri plavebná dráha riečnej dopravy. Piliere budú zároveň zvýšené, a tak bude mostná konštrukcia umiestnená o čosi vyššie nad hladinou ako tá pôvodná. Tieto zmeny boli nutné pre splnenie regulárneho plavebného gabaritu pre plavbu na Dunaji.

Nový Starý most má slúžiť predovšetkým električkám. Koľaje budú zaliate do betónovej vozovky, ktorú budú môcť v prípade potreby využívať vozidlá záchrannej služby. Po oboch stranách mosta budú umiestnené lávky pre chodcov a cyklistov so šírkou 4,5 metra.

Zaujímavosťou budú terasy s lavičkami a zeleňou. Nachádzať sa budú nad dvomi piliermi v rieke a majú ľuďom poskytovať výhľad na pohľadnicovú panorámu mesta – Most SNP s legendárnym „UFOm“, Bratislavský hrad a vežu Dómu Sv. Martina. Z druhej strany mosta bude možné vidieť ikonický most Apollo, vyhľadávané nábrežie obchodného centra Eurovea a nedotknutý les na petržalskej strane. Starý most bude mať na mieste terás až 30-metrovú šírku.

Farbu mostnej konštrukcie si zvolili Bratislavčania v internetovom hlasovaní. Vyhrala kombinácia sivej a zelenej, ktorá odkazuje na jeho pôvodné farby.

TRETI STARÝ MOST

Bratislavské brehy v minulosti prepájali brody, kompy a pontónové mosty. Prvý pevný most vybudovali až v roku 1891 a niesol názov po cisárovi Františkovi Jozefovi. Nazeleno natretý most neskôr slúžil aj legendárnej Viedenskej električke, ktorá prepájala centrum mesta s hlavným mestom Rakúska. Pred druhou svetovou vojnou získali Petržalku Nemci, a tak most slúžil ako hraničný priechod medzi dvoma štátmi. Na konci vojny ho nacisti pri ústupe odpálili. Červená armáda zničený most obnovila v priebehu pol roka, pri jeho stavbe využívala nemeckých zajatcov ako otrokov. Provizórny most napokon slúžil Bratislavčanom až do roku 2010, kedy bola z neho definitívne vylúčená akákoľvek doprava pre jeho havarijný stav.

Obnova mosta vo vlastnej réžií by bola pre mesto či štát príliš nákladná. Kompetentným sa podarilo po nezrealizovanom železničnom tuneli popod Dunaj v Bruseli presadiť projekt nového Starého mosta. Únia na jeho výstavbu prispeje 63 miliónmi eur, čo predstavuje 85% celkových nákladov. Zvyšných desať percent zaplatí štát a päť percent mesto. Podmienkou však je, aby bola stavba hotová a vyfakturovaná do konca roka. Ak by sa to nepodarilo, celý účet za stavbu by musela preplatiť Bratislava. Hlavné mesto je už teraz pre vysokú zadlženosť na pokraji nútenej správy.

Aktuálny sklz je odhadovaný na desať týždňov. Mesto prijalo opatrenia pre stihnutie termínu. Nakázalo trojzmennú prevádzku, na moste sa pracuje vo dne v noci. Zriadené sú dve montovne namiesto jednej. Radnica plánuje častejšie kontroly na stavbe.

Aktuálny sklz je odhadovaný na desať týždňov. Eurovia plánuje stavbu dokončiť do konca tohto roka. Čas sa však kráti a niektoré hlasy hovoria, že termín sa so súčasným sklzom nedá stihnúť. Karty ešte môže výrazne zamiešať príroda, jarné roztápanie snehu v Alpách máva za následok zvýšenú hladinu Dunaja. Tá by mohla práce na moste opätovne predĺžiť, čo by pre mesto predstavovalo finančnú katastrofu.

Ivan Belko

 

Česká armáda: víc vojáků, lepší vybavení

Čeští vojáci se zapojují do evropských battlegroups a téměř 800 se jich zařadí také do nové armády zemí V4. zdroj: Markus Rauchenberger, Wikimedia Commons

„Jak vždy říkám, můžu sice toužit po tom, že mi večer zavolá miss ČR a že spolu strávíme celou noc, mohu o tom mluvit, ale je to nepravděpodobné,“ pronesl před více než rokem bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg tento bonmot v reakci na přání prezidenta Miloše Zemana po společné obranné politice členských zemí EU. Skutečně je společná obrana tak nereálná? A jak je na tom s obranyschopností samotná Česká republika?

Pokud začneme u Evropské unie, sluší se nejprve si připomenout, že společná obrana a posilování obranyschopnosti rozhodně není a nikdy nebylo prvořadým cílem EU. Osmadvacítka zastává jasný názor, že obrana je svrchovanou oblastí, o které si rozhoduje každý členský stát sám. Ke sdružování nad rámec jednotlivých zemí je tu pak Severoatlantická aliance, kterou EU rozhodně nechce nahrazovat. Na druhou stranu by bylo chybou zcela opomínat vliv společenství na bezpečnost a prosazování míru a lidských práv v Evropě. Díky intenzivní ekonomické a politické spolupráci v rámci Unie došlo k vytvoření stabilní evropské společnosti zemí, které mezi sebou nepotřebují válčit. V roce 1993 navíc vznikají pilíře novodobé Evropské unie, z nichž jeden se jmenuje přímo Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Postupně se utváří systém, ve kterém se připouští společné humanitární, záchranné a nakonec i vojenské operace s pomocí tzv. bojových skupin (battle groups), které se skládají z jednotek jednotlivých členských států. To bylo ovšem dlouhou dobu trnem v oku především Velké Británii, která opakovaně poukazovala na oslabování role NATO. Členské státy se nakonec shodly na kompromisním řešení. Pro plánování vojenských operací může EU využít buď struktury NATO v rámci dohod „Berlin +“ (což jsou dohody mezi NATO a EU z roku 2002 o spolupráci na humanitárních misích), nebo národní plánovací centrum pověřené členské země. První možnost využila Unie například při plánování operace Concordia v Makedonii, francouzské infrastruktury bylo zase využito při plánování operace Artemis v Kongu a důležitá vojenská mise odstartovala v roce 2004 v Bosně a Hercegovině, kde byly jednotky NATO pod kódovým označením SFOR nahrazeny vojáky 22 členských států EU a jedenácti dalších zemí.

SPOLEČNÁ ARMÁDA?

Důležitý milník přichází v roce 2012, kdy je Unii udělena Nobelova cena míru, mimo jiné i za pomoc v konflikty zasažených oblatech a za podporu uprchlíků v Etiopii. A právě uprchlíci rozvířili letos znovu debatu o bezpečnosti a obranyschopnosti nejen celé Evropské unie, ale i jednotlivých členských států včetně České republiky. „Problém přistěhovalců ve Středomoří není jen problémem humanitárním, ale i bezpečnostním,“ prohlásila eurokomisařka pro bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová, která před dvěma měsíci úspěšně požádala Radu bezpečnosti OSN o podporu vojenského zásahu ve Středomoří.

Situace s uprchlíky vytlačila z hlavních zpráv jiný potenciální bezpečnostní problém – Rusko. V souvislosti s ním se v evropských kuloárech začalo naplno mluvit o vytvoření společné armády Evropské unie. Zastáncem tohoto kroku je i současný šéf unijní exekutivy, předseda Evropské komise Jean Claude Juncker. „Taková armáda by nám pomohla utvářet společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a společně brát na vědomí odpovědnost Evropy ve světě,“ prohlásil politik s tím, že by nešlo v žádném případě o konkurenci NATO. A spojenců Junckera v tomto plánu začalo rychle přibývat. Pro společnou armádu jsou vedoucí představitelé Německa i Francie. Naopak východní země se k návrhu Junckera postavily spíše skepticky. Například předseda Národního bezpečnostního úřadu Polska Stanislaw Koziej prohlásil, že idea společné armády EU je v současnosti nereálná. „Žádný stát by nebyl ochotný vzdát se kontroly nad svou armádou nebo bezpečnostními složkami. Přestože jsou takové debaty intelektuálně atraktivní, jsou zatím pouze teoretické.“ To Česká republika je v tomto směru poměrně rozpolcená. Prezident Miloš Zeman je dlouhodobě pro. „Společná evropská armáda by pomohla lépe čelit agresi, ať by přišla odkudkoliv,“ uvedl jeho mluvčí Jiří Ovčáček s tím, že není nadále možné, aby všechny problémy Evropy hasily jen Spojené státy americké. Ministr zahraničí Martin Stropnický s tím ale nesouhlasí. Podle něj je primárním nástrojem kolektivní obrany Evropy NATO, stále užší spolupráce zemí osmadvacítky je prý pozitivní, ale ke společné armádě to může vést nejdříve za desítky let.

ARMÁDA POSÍLÍ

Ministr Stropnický přitom, stejně jako jeho předchůdci, čelí dlouhodobé kritice, že nedělá dost pro zlepšování obranyschopnosti České republiky. Respektive, že se naše země stále spoléhá pouze na NATO, které by nám v případě ohrožení mělo přijít na pomoc. „Teď, když bezpečnostní prostředí v Evropě, a zejména na její periferii, zásadně přitvrdilo, nepochybně nelze brát bezpečnostní garance na lehkou váhu. A potvrdily to i průzkumy veřejného mínění,“ prohlásil například exministr obrany Alexandr Vondra. Stropnický ale oponuje a tvrdí, že počty vojáků začínají růst a zlepšuje se i vybavenost armády a její celkové schopnosti. Mezery však připouští i ministr. „Musíme se ptát, jak jsme na tom například s bezpilotními prostředky, které umožňují lépe vidět, slyšet a reagovat. Budujeme bezpečné komunikační sítě? Jak jsme na tom s digitalizací bojiště?,“ řekl Stropnický na nedávné brněnské konferenci o současných bezpečnostních výzvách s tím, že ministerstvo obrany dělá vše proto, aby se zlepšila hlavně schopnost reagovat na tzv. hybridní hrozby. Tedy na rozmanité způsoby útoků, při kterých se mnohdy stírá hranice mezi civilním a vojenským a které jsou vedeny nejen silou, ale i skrze kybernetické a další útoky. Armáda tak trénuje nové speciální skupiny a chystá miliardové tendry. Nakoupeny by měly být desítky obrněných vozidel, radary a do modernizace zamíří třeba vrtulníky Sokol. Počet vojáků má navíc vzrůst o třetinu, na 24 tisíc do deseti let. Nahoru mají jít i výdaje na armádu. Zatímco v loňském roce to bylo 41 miliard, tedy 0,96 procenta HDP, v roce 2020 už to má být 1,4 procenta HDP. Ani to ovšem neodpovídá požadavku NATO, který hovoří o dvou procentech HDP.

Jenže není to jen o penězích. Česká republika se zapojuje do operací bojových skupin EU a pomalu se schyluje také k vytvoření tzv. V4 battlegroup. Společné bojové uskupení Česka, Slovenska, Polska a Maďarska o celkovém počtu až čtyři tisíce vojáků vznikne příští rok a bude jakousi vlajkovou lodí obranných kapacit zemí Visegrádu.

BIS DOSTANE VÍC PRAVOMOCÍ

Armáda je ovšem pouze jednou stranou mince. Na pozadí, mimo hlavní pozornost veřejnosti, se o bezpečnost země i celé Evropské unie starají také tajné služby. A v poslední době mají opravdu hodně práce. Ať už jde o sledování hrozby ze strany Ruska nebo o problém islámského terorismu a lidí prchajících pryč od válečných konfliktů. Mezi jednotlivými zeměmi EU samozřejmě i v tomto směru probíhá dlouhodobá spolupráce. Vedení Unie se ji snaží ještě posilovat různými opatřeními. V roce 2011 například vytvořila novou instituci, tzv. Evropskou službu pro vnější činnost, která se oficiálně zabývá hlavně diplomacií, nicméně je zřejmé, že má na starosti i mnoho zpravodajských aktivit. Před několika týdny byla v rámci instituce například vytvořena speciální skupina, která bude bojovat s ruskou propagandou. Patří do ní i český odborník na Rusko Jakub Kalenský.

Tajné služby jsou ale primárně záležitostí každého členského státu a zpravidla mezi nimi probíhá úzká komunikace a spolupráce: výměna důležitých informací, upozorňování na možná rizika a dokonce i společné operace tajných agentů. I když čas od času to i uvnitř EU zaskřípe. V květnu kupříkladu podalo Rakousko stížnost na německé tajné služby kvůli špehování evropských firem.

Bezpečnostní informační agentura, která funguje v České republice, si poslední dobou také moc nevydechne. V březnu v Praze odhalila tři ruské špiony a v současnosti sleduje hlavně projevy radikalismu a uprchlíky, kteří mohou být údajně potenciální bezpečnostní hrozbou. Nově k tomu má větší pravomoci. Poslanecká sněmovna totiž v první polovině června schválila pro BIS prolomení daňových tajemství nebo možnost žádat informace od telekomunikačních operátorů. Návrh podpořila i velká část opozice. „Jsme v situaci poměrně velkého vnějšího ohrožení. Zesiluje vlivové zasahování Rusů a Číňanů. Existuje nebezpečí v půlce Afriky,“ uvedl například Marek Benda z ODS. Zvýšit by se měl i rozpočet BIS a to až o desítky milionů korun. Kritici z řad veřejnosti ovšem varují: Opatření se vezou na vlně hysterie z uprchlíků a znamenají mimo jiné i omezení naší svobody.

Filip Appl

 

Spor o monitorovací systém. Ohrozí čerpání?

Prokletí eurodotací v České republice jako by nemělo konce. Poté, co se v předchozím období 2007-2013 vše zpozdilo a v průběhu se hned několik operačních programů potýkalo s velkými problémy, je v potížích i začátek současného období, které potrvá do roku 2020. Nejen že se nepodařilo začít čerpat skutečně včas, ale nedávno se rozhořela další kauza, tentokrát se týkající samotného monitorovacího systému. Ten je přitom pro celý proces čerpání naprosto klíčový.

Programové období 2014-2020 mělo být restartem v duchu obligátního hesla „Lépe a radostněji“. Uplynulé období přineslo totiž nejen potíže s mnohdy vysokou chybovostí projektů, ale také mnoho případů prokázaného korupčního jednání, nejednoznačnost v odpovědnosti za kontrolní mechanismy a nakonec i pozastavování některých programů a z toho plynoucí neschopnost vyčerpat všechny alokované prostředky. Veřejnost v uplynulých dvou letech očekávala, že se zodpovědné orgány poučily z chyb v předchozích letech a že se podaří nastavit celý systém tak, aby byl jednodušší, transparentnější a celkově umožňoval rychlejší a efektivnější čerpání finančních prostředků. Ty přitom rozhodně nejsou zanedbatelné. Česká republika má v těchto letech k dispozici zhruba 652 miliard korun. Peníze mají být rozdělovány v rámci deseti národních a deseti přeshraničních programů. V těch klíčových nebude chybět OP Doprava, OP Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, OP Výzkum, vývoj a vzdělávání, OP Zaměstnanost, OP Životní prostředí či Integrovaný regionální operační program, který v těchto letech nahrazuje dosavadní ROPy. Systém byl navíc ministerstvem pro místní rozvoj přepracován. Větší důraz bude kladen na rychlost a kvalitu čerpání a na přínos daných projektů a vyššího zapojení by se měly dočkat malé územní celky, jako jsou například mikroregiony. Důležité bylo také nastavení jednotných pravidel pro celý systém, což by mělo zabránit dohadům o tom, kdo má za co zodpovědnost. V neposlední řadě se pak zavádí rozšířené fungování monitorovacího systému, které má přinést především zjednodušení administrativy. Připravený monitorovací systém je přitom jedním z nejrozsáhlejších informačních systémů v České republice. Jeho cílem je administrace a řízení všech evropských dotací a i na něm na velkou měrou závisí, zda bude čerpání probíhat hladce a bez zásadních problémů. Jenže, když v březnu na MMR zasahovali detektivové z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, ukázalo se, že ani toto období nebude rozhodně jednoduché a bez komplikací.

KRITICKÝ AUDIT

Monitorovací systém strukturálních fondů za více než miliardu korun vytvořila pro MMR firma Tesco SW. Nahradit má tři dosavadní rozdílné systémy řízené třemi ministerstvy a jeden dosavadní centrální zastřešující systém. MS2014+, jak se celý systém nazývá, by měl fungovat primárně do roku 2020 a následně v omezené míře ještě dalších deset let. Provozovatel má ovšem prozatím smlouvu na tři roky. Jenže loni na podzim si Evropská komise vyžádala u českého ministerstva financí audit tohoto systému. V březnu přišly první výsledky, které poukázaly na celou řadu problémů. V první řadě byla prý chybně vyhlášena zákazka na vytvoření systému. Vítězný uchazeč, tedy firma Tesco SW, byl prý zvýhodněn a nesplnil kvalifikační předpoklady. Audit kritizuje také netransparentní a nepřezkoumatelné hodnocení nabídek nebo náklady na každoroční servis systému, které jsou prý dvojnásobné než samotné pořízení. Předběžné závěry auditu reflektovala i policie zmíněným zásahem v kancelářích ministerstva pro místní rozvoj. Ale reakce rychle přišly i z druhé strany. Závěry auditu totiž ostře odmítla vítězná firma, která systém vytvořila. Podle jejích zástupců jde nejspíš o snahu ji poškodit. „Úředníci MF přehlíží nejen fakta, ale i názory kompetentních institucí jako ÚOHS, renomovaných právních firem, soudních znalců v oblasti IT a hodnotící komise monitorovacího systému jmenované vládou,“ říká obchodní ředitel TESCO sw Josef Tesařík, junior. Společnost navíc podala trestní oznámení na členy auditního orgánu ministerstva. „Jeho důvodem je především snaha o vyvození odpovědnosti těch, kteří uvádějí a veřejně sdělují nepravdivé informace prohlásil právní zástupce firmy Tomáš Gřivna.

TO UŽ TU BYLO

Proti výsledkům auditu se zvedla vlna nesouhlasných reakcí ze strany MMR Jednoznačný nesouhlas se závěry ministerstva financí vyjádřila především ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Jde prý o nekvalitně provedený audit. „Podle našeho názoru se jedná o neprofesionální a špatně odvedenou práci, která poškozuje české zájmy,“ říká ministryně a upozorňuje na celou řadu zvláštních okolností, které audit doprovázejí. Už při jeho vytváření se prý auditoři nechovali standardně a do Bruselu poslali neúplné závěry. Podivná je prý i jakási záměrna auditů. „Evropská komise si vyžádala výkonnostní audit, to znamená audit funkčnosti toho systému. To, co jsem se ale já dočetla v auditní zprávě, je audit zadání veřejné zakázky, ale nehovoří vůbec o funkčnosti systému,“ řekla. A ani tím zvláštnosti nekončí. Odpůrci výsledků auditu poukazují na to, že žádná předchozí kontrola výše zmíněné chyby neukázala a že se na vypracování zprávy podílela i firma, která v tendru neuspěla. V auditu je navíc řada nepřesností, jako například cena, kterou systém stál. Nešlo prý o miliardu, ale pouze o 590 milionů korun. Peníze na financování systému měla Česká republika získat z Evropské unie, ale po oznámení těchto problémů se vláda rozhodla, že až do vyjasnění situace bude systém financován pouze ze státního rozpočtu. Částečně se tak opakuje problém z minulého období, kdy se kvůli výhradám k monitorovacímu systému ze strany Evropské komise pozdrželo čerpání miliard o dva roky. Dotační programy byly schváleny až v druhé polovině roku 2009. O obavy, zda se něco podobného nemůže stát i nyní, postupně rostou na všech frontách. Programové období totiž začalo před více než rokem a čerpání se stále nerozeběhlo. „Čekáme, že si udělají ministerstva pořádek v metodice a začnou konečně vypisovat výzvy,“ uvedl například prezident Svazu průmyslu a dopravy v ČR Jaroslav Hanák.

KONTROLY A ZODPOVĚDNOST

V současnosti finišuje schvalování operačních programů a první výzvy by tak mohly přijít v následujících měsících. Ovšem pouze pokud bude možné vytvořený monitorovací systém využít. Evropská komise má totiž spoustu nástrojů, jak nám v tom může zabránit nebo jak České republice přístup k evropským dotacím zablokovat. Ministr financí Andrej Babiš ovšem po jednání s eurokomisařkou pro regionální rozvoj Corinou Cretsuovou řekl, že nic takového nehrozí. Komise prý k auditní zprávě nebude zaujímat žádné stanovisko.

A tak zatímco systém samotný bude po proběhlé bouři s velkou pravděpodobností fungovat, pozornost se zaměří na provedený audit a ty, kteří za něj zodpovídají na ministerstvu financí. Kauzou už se na popud Karly Šlechtové začal zabývat Nejvyšší kontrolní úřad a podnět ke zkoumání podala ministryně i k České finanční správě. Ta ovšem taktéž spadá pod rezort financí. Pokud tedy její úředníci shledají, že byla zakázka ve skutečnosti v pořádku, zpochybní tím práci jiné části stejného rezortu.

Ve vzduchu visí i otázka politické zodpovědnosti. Ministr financí Andrej Babiš dává od auditu ruce pryč. Podle něj neměl právo do něho nijak zasahovat. „Není to audit ministerstva financí, je to audit z pověření Evropské komise,“ říká s tím, že vše měl na starost náměstek Lukáš Wagenknecht. Kritika tak prozatím míří hlavně na jeho hlavu. Ať už ji ustojí nebo ne, je zřejmé, že čerpání nebude ani v tomto období bezproblémové a že nás čeká opět jeden velký závod s časem. Ministryně Karla Šlechtová však stále věří, že se vše podaří zvládnout. „Bez ohledu na to, jakým způsobem dopadne tento audit, mým osobním cílem a cílem i této vlády je, aby ty fondy byly spuštěny. Naše vláda sdělila, že všechny operační programy by měly být schváleny do června tohoto roku,“ uzavírá ministryně. Filip Appl

 

Potíže staveb: Výkupy, tendry a byrokracie

Že má naše země dlouhodobě velké problémy s čerpáním evropských dotací je dnes už známá věc. Velké zpoždění v programovém období 2007-2013 nás provází stále, a jak se zdá, bude znamenat několik desítek miliard korun, které se nepodaří vyčerpat. Když se k tomu přidá i zpoždění, které nabíráme v novém programovém období, vychází z toho poměrně negativní obraz čerpání, který by mohl v letošním roce uškodit především stavebnictví. Řada stavebních investic je totiž na dotacích závislá.

Podivné a matoucí nastavení kontrol, které přicházejí s rozdílnými závěry a jen obtížně se proti nim odvolává. Extrémní byrokracie nutící žadatele, aby evidovali naprosto vše a strachovali se o sebemenší chybu. To jsou dva stěžejní problémy čerpání evropských dotací. Problémy, kvůli kterým je obraz čerpání u veřejnosti spíše negativní a stále více potenciálních žadatelů odrazuje od jejich projektů. I kvůli těmto problémům se letos z evropských fondů nepodaří vyčerpat desítky miliard korun. „Ty odhady se pohybují ze strany řídících orgánů okolo 23 miliard, takový středně pesimistický odhad je 40 miliard a ten nejkrizovější scénář, který my všichni doufáme, že se nenaplní, je okolo 85 miliard,“ uvedla ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová s tím, že důvodů, proč k takové ztrátě dochází, je samozřejmě více.

Zatímco velká část úředníků se stále snaží vypořádat s uplynulým programovým obdobím, veřejnost už se dívá do období 2014-2020, ve kterém bychom měli mít k dispozici kolem 667 miliard korun. Jenže i v začínajícím období provází celý systém čerpání velké problémy. Naše země totiž stále čeká na první výzvy, do kterých by mohli žadatelé přihlašovat své projekty. Až dosud vše stálo kvůli výhradám Evropské komise ke služebnímu zákonu. Podle Veroniky Vároši z odboru komunikace MMR by ale tento problém už měl být vyřešen. „Konečné schválení předložených programů pro programové období 2014–2020 se očekává nejpozději do léta. Řídicí orgány již nyní mohou vypisovat své výzvy při dodržení základních kritérií schválených vládou České republiky loni na podzim.“ To ostatně potvrzuje i premiér Bohuslav Sobotka, který poukazuje na to, že nyní je potřeba dotáhnout do konce jednotlivé programy. „Čím rychleji začneme schvalovat výzvy, tím dříve podpoříme růst naší ekonomiky novým přílivem peněz,“ prohlásil předseda vlády.

R49 BRZDÍ CHRÁNĚNÝ KŘEČEK

Zatímco na možnost zažádat si o evropskou dotaci v období 2014-2020 si musí žadatelé ještě počkat, již naplánovaných projektů s přislíbenou dotací najdeme v zemi několik stovek. Letošní sezóna bude podle všeho výjimečná svou délkou. V podstatě už od začátku roku se na mnoha místech usilovně staví a například ministr dopravy Dan Ťok se nechal slyšet, že chce letos co nejvíc využívat i víkendy a noční práce. Letošek by prostě měl být rokem dohánění restů, které se za léta problémů u mnoha projektů nastřádaly.

Dopravy a dopravní infrastruktury se téma týká především. Například Ředitelství silnic a dálnic má v zásobníku připraveno několik desítek projektů, které EU podpořila dotací. 31 z nich by se mělo začít realizovat v tomto roce. Ne všechny jsou ale připravené k realizaci, od záměru k bagrům a dělníkům je totiž až příliš dlouhá cesta. „Pro rok 2015 máme připraveno větší množství projektů, neboť ze zkušeností víme, že ne všechny se nám kvůli průtahům ve výběrových řízeních podaří zahájit,“ uvedl generální ředitel ŘSD Jan Kroupa. Tiskový mluvčí ministerstva Tomáš Neřold poukazuje na to, že ale nejde o žádné plnění tabulek. „Chceme stavět a opravovat dopravní stavby proto, aby primárně sloužily lidem a mohla se díky nim zvýšit naše konkurenceschopnost vůči okolním státům, ne proto, abychom si odškrtli položku ´vyčerpali jsme tolik a tolik peněz z evropských fondů´.“ Přesto i on přiznává, že problémům se některé akce zřejmě nevyhnou. Nastávají totiž mnohdy už při výběrových řízeních, která vyžadují přesná pravidla a ani po jejich splnění není jisté, že nebude některá z poražených firem roky zdržovat celou stavbu, jako to bylo například v případě úseků dálnice D3.

Zatímco napadání výběrových řízení je poměrně časté a v mnoha případech je i oprávněné, nad jinými problémy velkých staveb zůstává rozum stát. V letoším plánu ŘSD je například stavba úseku rychlostní silnice R49 z Hulína do Fryštáku. V minulosti stavbu odkládal nedostatek peněz. Nyní má stavba příslib státních i evropských peněz, jenže pro změnu jí brání přítomnost chráněného křečka polního a podivně předražené studie o jeho výskytu.

PROBLEMATICKÉ VÝKUPY

Obrovským problémem, specifickým pro silniční projekty, jsou výkupy pozemků, které mohou i za dlouholetá zpoždění konkrétních akcí. Letos se rýsuje velká potíž na stavbě úseku I/11 mezi Ostravou a Opavou. Kvůli právním a administrativním sporům při získávání pozemků se rozhořel konflikt s původním majitelem. Pokud se ho nepodaří vyřešit rychle a stavba nebude dokončena v tomto roce, může to znamenat ztrátu miliardové dotace. „Určitá hrozba pozastavení stavby tady je. My bychom chtěli, aby ten provoz byl na konci léta 2015 zahájen, ale je to odvislé od majetkoprávních vypořádání,“ prohlásil nedávno náměstek ministra dopravy Kamil Rudolecký. Pokud by na tento krizový scénář došlo, musel by stavbu stát financovat ze své kasy podobně, jako se to už v minulosti několikrát stalo.

Problematické výkupy pozemků ale zdržují i další akce. Například výstavbu obchvatu Českých Budějovic nebo stavbu klíčových úseků R35 v Pardubickém kraji. V současnosti je jich na dvou trasách od křižovatky v Opatovicích směrem na Litomyšl, která bude letos dostavěna, vykoupeno kolem 60 procent. Ministerstvo dopravy ale eviduje čtyřicet žádostí o navýšení ceny výkupu. „Každá z těchto čtyřiceti žádostí, každý kdo ji podal, je potenciálním rizikem a hrozbou, že se bude konat další kauza typu paní Havránkové,“ připomíná případ nedaleké D11 poslanec a místopředseda Hospodářského výboru poslanecké sněmovny Martin Kolovratník. Pokud se výkupy podaří vyřešit, mohlo by se tak konečně v příštím roce kopnout do země. Peníze by měl poskytnout téměř s jistotou Operační program Doprava II.

A nejde jen o silnice. Kvůli výkupům se letos nezačnou stavět ani některé cyklostezky. Za všechny lze jmenovat tu mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Podle radního Pardubického kraje René Živného se termín dokončení posouvá na rok 2020. „V tomto roce končí možnost čerpání evropských dotací. Já jsem ale optimista, svazek obcí Hradubická pracuje velice intenzivně a pevně věřím, že krajská města se propojí do konce roku 2018,“ říká Živný.

PROPADNE DOTACE NA VÝZKUMNÝ PARK?

Problémy provázejí některé projekty i mimo dopravu. Mezi ty nejakutnější patří nepochybně zpoždění stavby výzkumného parku v Milovicích na Nymbursku, který má poskytnout zázemí pro komerční a výzkumné aktivity a prostor pro spolupráci mezi soukromým a vědeckým sektorem. Na stavbu získala obecně prospěšná společnost VTP AT Milovice z evropských fondů 400 milionů korun. V současnosti ale projekt stojí. „Už řadu měsíců tam nepracují, já jsem převzal starostování někdy v listopadu a v té době se zrovna nějak pozastavila činnost,“ říká milovický starosta Milan Poura. Jedním z možných důvodů je prý nález kontaminované zeminy v místě stavby, místní ale spekulují o finančních problémech. Času na dokončení stavby přitom už moc není. Dotace je totiž podmíněna kolaudací stavby do konce června.

Dotace nejsou samozřejmě jen o velkých stamilionových projektech. Velké problémy mohou mít i menší akce, které často realizují na svém území obce. Jde o výstaby kanalizací a čistíren odpadních vod, rekonstrukce škol a školek nebo revitalizace částí obcí a zavádění protipovodňových opatření. Problémy, které se u těchto akcí vyskytují, se různí. A mnohdy přijdou jako rána z čistého nebe. Například Hazlov u Chebu získal před časem dotaci na stavbu tělocvičny. Jenže během prací se přišlo na to, že stavba není správně navržená a že hrozí její zřícení. Pokud se nepodaří vše vyřešit v co nejbližší době, bude muset obec vrátit 2,5 milionu korun, které na projekt poskytl ROP Severozápad. Obec Horažďovice v Plzeňském kraji zase marně bojuje o rekonstrukci Mírového náměstí, v Pardubicích má na jaře finišovat problematická rekonstrukce sokolovny, jejíž investor přišel o část dotace a v Mariánských Lázních musí kvůli neúspěšnému projektu revitalizace kasáren Hamrníky vracet dotaci celou. Letos mělo přitom v místech zbouraných budov růst nové zázemí. Dělníky a bagry však na území tohoto brownfieldu s velkou pravděpodobností neuvidíme.

Filip Appl

 

Debata o migrantech rozděluje českou společnost

Jedním ze dvou státních pobytových středisek, kde u nás mohou najít migranti dlouhodobější přístřeší, stojí v Kostelci nad Orlicí. zdroj: www.suz.cz

Uprchlíci. Slovo, které v poslední době rezonuje celou evropskou společností jako žádné jiné. Několik měsíců trvající příliv migrantů hlavně ze zemí subsaharské Afriky, Eritreje, Somálska a Sýrie rozděluje nejen politiky, ale v podstatě celou společnost, která, jak se ukazuje, na něco takového nebyla dostatečně připravená. Problém se úzce dotýká i České republiky, které se uprchlická vlna také nejspíš nevyhne. Jenže na migranty tady rozhodně nečeká pouze vřelé přivítání.

Téměř 60 milionů uprchlíků bylo ve světě ke konci loňského roku. Jde o rekordní číslo, které podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) tvoří největší měrou uprchlíci ze Sýrie, která se nachází v krvavém válečném konfliktu mezi režimem prezidenta Bašára Asada a extremisty z Islámského státu a dalších organizací. „Krize v Iráku a Sýrii se rozrostla do obřích rozměrů... a zároveň staré krize se nevyřešily,“ prohlásil k nárůstu počtu uprchlíků vysoký komisař OSN pro uprchlíky António Guterres, který zároveň upozorňuje, že jde o selhání politických špiček celého západního světa, které v rámci mezinárodního společenství nedokážou zabraňovat konfliktům a trestat ty, kteří je způsobují. S následky se nyní musí vypořádávat celý svět a především Evropa, která v součanosti čelí obrovskému náporu běženců mířících do bezpečnějších lokalit v Evropě. Vůbec nejhorší je situace v Turecku, kde se jejich počet pomalu začíná blížit ke dvěma milionům. Uprchlické tábory jsou přeplněné a mnohdy v zoufalém stavu a uprchlická vlna se tak rozšiřuje stále víc a víc na sever, především do Španělska, Řecka a Itálie. UNHCR odhaduje, že od začátku roku do 10. června přeplulo Středozemní moře celkem 105 tisíc lidí. Kromě Sýrie jde hlavně o utečence ze subsaharské Afriky, Eritreje nebo Somálska. Cesta je to přitom extrémně nebezpečná. Uprchlíci se nepotýkají jenom z rozbouřeným mořem, ve kterém jich utone každoročně několik tisíc, ale i s překupníky a pašeráky, jejichž praktiky se mnohdy brutalitou příliš neliší od extremistů, před kterými lidé prchají. Jenže ani po tomto nelegálním příchodu na území Evropské unie ještě nemají vyhráno. Čeká je s velkou pravděpodobností uprchlický tábor, ve kterém musí žít často ve velmi špatných podmínkách. Pokud nechtějí dlouhodobým ilegálním pobytem riskovat deportaci zpět, musí si totiž žádat o azyl a přesvědčit úřady, že prchají před perzekucí, při které jim hrozí újma.

ČESKO ODMÍTÁ KVÓTY

A právě zde se celý problém rozšiřuje i na ostatní státy Evropské unie. Pobyt v azylovém táboře totiž může trvat i roky, navíc s nejasným výsledkem. Uprchlíci se proto snaží dostat do méně exponovaných zemí a z Itálie jako cílové destinace se stává destinace tranzitní. Italští politici opakovaně poukazují na to, že situace je dlouhodobě neudržitelná. „Je známo, že mnoho uprchlíků prostě v Itálii zůstat nechce. Je jasné, že navzdory pokusům tady tyto lidi udržet je těžké jim zabránit ve vycestování do dalších států, kde mají přátele nebo příbuzné,“ řekl šéf odboru azylové politiky na italském ministerstvu vnitra Mario Morcone.

Země proto opakovaně žádá ostatní státy EU o pomoc. A k tomu se připojila i Evropská komise, která přišla s návrhem několika opatření. Jde například o program, na přesídlení 20 tisíc lidí s právem na mezinárodní ochranu, kteří zatím nejsou na evropském území. Chystá se prý i evropská vojenská akce, která ovšem čeká na posvěcení OSN. To, co ovšem především rozdělilo členské státy, se týká zavedení povinných uprchlických kvót. Země osmadvacítky si mají během dvou let rozdělit celkem 40 tisíc uprchlíků. Pro Českou republiku to znamená celkem 1320 migrantů, kteří by si zde zažádali o azyl a nakonec zde získali trvalý domov. Jenže návrh vyvolal v EU bouři a členské státy se rozdělily do dvou skupin. Mezi ty, které kvóty chtějí, patří kromě Řecka a Itálie třeba i Francie, Německo a Rakousko. Naopak rezolutní ne tomuto návrhu zaznělo z Velké Británie, Polska, Španělska a České republiky, které vadí především to, že by šlo o povinnost. „To není o tom, že jsme se uzavřeli a nechceme pomáhat. To není pravda. Akorát prostě nechceme 'automat', to je celé,“ prohlásil ministr vnitra Milan Chovanec po jednání zástupců všech členských států.

HROZÍ KRIZE SOCIÁLNÍCH SYSTÉMŮ?

Podle české vlády povinné kvóty nic nevyřeší, daleko smysluplnější je prý dobrovolný příjem uprchlíků podle vlastního uvážení té dané země a další pomoc evropským partnerům, kteří jsou první na ráně. Itálii už Česká republika nabídla 900 tisíc eur. EU se pak má podle ministra Chovance více zaměřit na boj s pašeráky, na potápění jejich lodí a zabavování majetku. Migranti bez nároku na ochranu zase musí pochopit, že budou bez výjimek posílání zpět do země původu.

A jak se zdá, názor ministra vnitra odráží i názor celé vládní koalice. Premiér Bohuslav Sobotka nedávno uvedl, že kvóty nejsou řešením, stejně jako nejsou řešením zvýšené kontroly uvnitř schengenského prostoru, k čemuž přistoupily některé členské země. Klíčové je podle něj zaměřit se na politickou, bezpečnostní a ekonomickou stabilizaci zemí, ze kterých uprchlíci pocházejí. Jinak může příliv migrantů způsobit obrovské problémy. „Evropa není schopná se vyrovnat s takovýmto proudem uprchlíků. Pokud bude pokračovat i v příštích měsících, může to vést ke zhroucení evropských sociálních systémů,“ varuje český premiér s tím, že klíčové je také lepší zabezpečení vnějších hranic Schengenského prostoru. „Druhé nutné opatření je, aby fungovala vnější schengenská hranice. Není možné, abychom měli volně otevřené hranice schengenského prostoru pro ekonomické migranty,“ dodal s tím, že povinné kvóty jsou jen vodou na mlýn extremistům a xenofobům. Vicepremiér a předseda lidovců Pavel Bělobrádek zase zdůrazňuje, že odmítnutí kvót neznamená odmítnutí pomoci. Podle něj by naše země mohla dlouhodobě přijímat přes tisíc uprchlíků ročně. Musí ale jít o lidi, kteří jsou ochotní se přizpůsobit. „Můžeme akceptovat jen tolik a takových migrantů, kteří neohrozí budoucnost naší civilizace a naše vlastní životy,“ prohlásil politik.

VÍC PRÁCE PRO POLICII

Různorodé názory pak zaznívají od opozičních poslanců. Zatímco zástupci ODS a TOP 09 kritizují především nedostatek akceschopnosti české vlády a malou odmítavost vůči návrhům Evropské komise, zástupci Úsvitu jdou v rétorice ještě dál a hovoří o přílivu uprchlíků jako o invazi, které je nutné se postavit. Marek Fiedler z tohoto hnutí poukázal na petici za uzavření českých hranic, která má podle něj už 80 tisíc podpisů. „Zhruba pět tisíc podpisů na petici denně přibývá,“ řekl poslanec. K problému se před časem vyjádřil i prezident Miloš Zeman. Podle něj je realizace kvót pro přijímání uprchlíků plně v pravomoci národních parlamentů a vlád. „Obávám se, že přesazovat uprchlíky pocházející z jiného kulturního prostředí do prostředí zcela odlišného je jako přesazovat starý strom, který vám často potom jenom uhyne nebo má nepříznivé podmínky pro svůj další růst,“ prohlásil. A i z jeho vyjádření je zřejmé, že aktuální situace rozděluje zemi na dva tábory. Na ty, kteří jsou přesvědčeni, že migranty přijímat nemáme a ty, podle kterých musíme nabízet pomocnou ruku.

Faktem je, že lidí, kteří k nám přicházejí žít z nějaké problémové země, dlouhodobě přibývá. Za prvních pět měsíců letošního roku si o azyl zažádalo 679 lidí, což je o 286 více než za stejné období loňského roku. Jde především o Ukrajince, Kubánce, Syřany a Vietnamce. Naprostá většina z nich je přizpůsobivá a jejich začlenění do české společnosti bývá bez větších problémů. Vrásky přidělávají policistům především nelegální migranti, kterých oproti loňskému roku přibylo o 42 procent. V poslední době se objevují hlavně na hranicích s Rakouskem, často v autobusech dálkové silniční dopravy nebo v úkrytech nákladních automobilů. Přibylo i migrantů, kteří přes Česko směřují do Německa. „Především jsou to mladí lidé, kteří odcházejí ze svého území za lepšími životními podmínkami, případně za nějakými známými. Z výpovědí těchto občanů víme, že pokud se někdo usídlí v Německu, tak se snaží těm známým pomoct. A my tyto případy zaznamenáváme,“ uvedl před časem ředitel cizinecké policie Milan Majer.

Filip Appl

 

Slováci v euroštruktúrach sú neviditeľní

Maroš Šefčovič sa opäť stal podpredsedom EK a má zodpovednosť za projekt energetickej únie. zdroj: MZV SR

Slovensko zastupuje v inštitúciách Európskej únie viacero Slovákov. Ich pracovné aktivity sú však málo viditeľné a mimo záujmu médií. O svojich práci informujú predovšetkým cez sociálne siete či vlastné internetové stránky.

Povedomie Slovákov o Európskom parlamente nie je veľké. Dôkazom toho je ich nezáujem o eurovoľby, ktoré zakaždým od vstupu do Únie prakticky odignorovali. Dovedna hlasovali v troch voľbách, vždy s najnižšou účasťou spomedzi všetkých členských krajín. V minuloročných voľbách bola účasť dokonca historicky najnižšia za 35 rokov, čiže odkedy majú Európania možnosť voliť si svojich zástupcov do europarlamentu. Volieb sa minulý rok zúčastnilo len 13% Slovákov.

Hlavný dôvod apatie voličov videl politológ Vladimír Bilčík inde, ako v nich samotných. „V prvom rade ich odignorovali do veľkej miery hlavní politickí hráči na Slovensku. Voliči reagovali na intenzitu a kvalitu ponuky a tá bola nízka,“ povedal pre Evropské noviny vo vyjadrení po voľbách. Ignorovanie eurovolieb malo podľa neho na svedomí aj neschopnosť politikov a inštitúcií kultivovať vzťah medzi verejnosťou a eurposlancami.

REZONUJÚ SKÔR DOMA

Od posledných eurovolieb uplynul rok a o činnosti slovenských zástupcov nie je príliš počuť. Zrejme najviditeľnejším je Richard Sulík. Bývalý predseda parlamentu a opozičný poslanec sa po masívnej kampani pred eurovoľbami prekrúžkoval na víťaznú pozíciu na kandidátke svojej strany SaS. Sulík je členom parlamentného výboru  pre vnútorný trh a ochranu spotrebiteľa a zároveň je aj členom delegácie  pre vzťahy s Austráliou a Novým Zélandom. O svojich aktivitách v europarlamente podrobne informuje na vlastnej internetovej stránke.

Sulík sa v Bruseli najčastejšie vyjadruje k ekonomickým témam. Naposledy kritizoval Nemecko za zavedenie minimálnych mzdových taríf v oblasti dopravy. Ekonomická veľmoc by chcela zaviesť minimálnu mzdu pre dopravcov, a to rovnako pre importérov, exportérov, ale aj pre tých, ktorý len cez Nemecko tranzitujú. Podľa Sulíka sa to dotkne predovšetkým cudzincov a tým pádom je nemecký zákon diskriminačný.

No viac ako z Bruselu je počuť o Sulíkovi na Slovensku. Koncom minulého roka organizoval spolu s tromi opozičnými poslancami, Alojzom Hlinom, Danielom Lipšicom a Igorom Matovičom, protesty za odvolanie vtedajšieho predsedu parlamentu Pavla Pašku. Na demonštráciách v Bratislave i Košiciach sa zúčastnili tisíce ľudí. Paška bol podľa opozície hlavným zodpovedným v kauze predraženého nákupu CT prístroja pre piešťanskú nemocnicu.

Aj iní europoslanci sa zviditeľnili skôr na domácej pôde ako prácou v Bruseli. V krajských voľbách neuspeli dvaja europoslanci za SMER. V Bratislavskom kraji prehrala Monika Flašíková-Beňová boj o pozíciu župana, v Banskobystrickom kraji neobhájil županské kreslo Vladimír Maňka. V druhom kole volieb ho porazil radikál Marian Kotleba. Maňkovi aj Flašíkovej-Beňovej tak ostali „len“ kreslá v Bruseli.

ŠEFČOVIČ ZNOVU PODPREDSEDOM KOMISIE

Odkedy je Slovensko členom Únie, pohybuje sa vyštudovaný právnik Maroš Šefčovič v jej štruktúrach. Od roku 2004 do jesene 2009 bol vedúcim Stáleho zastúpenia Slovenska pri EÚ. Následne prebral agendu po eurokomisárovi Jánovi Figeľovi, ktorý na svoj post rezignoval. Šefčovič sa tak stal zodpovedný za oblasť vzdelávania, odbornej prípravy, kultúry a viacjazyčnosti. V roku 2010 bol vymenovaný za podpredsedu Európskej komisie a na starosť dostal administratívu komisie a implementáciu Lisabonskej zmluvy do činnosti orgánov EÚ.

Do eurovolieb 2014 kandidoval za vládny SMER. Vo voľbách chcel získať demokratickú legitimitu od občanov na ďalšie pôsobenie v Komisii. Jeho meno zakrúžkovalo 67-tisíc voličov, čím získal najviac preferenčných hlasov zo všetkých kandidátov.

Ihneď po voľbách sa Šefčovič stal kandidátom Slovenska na post eurokomisára. Vláda dúfala, že bude znovu vymenovaný na post podpredesedu Komisie. V septembri minulého roku oznámil nový predseda EK Jean-Claude Juncker zloženie Komisie. Šefčovič mal byť eurokomisárom pre dopravu a vesmír. O mesiac neskôr bol vymenovaný na inú pozíciu. Opäť sa stal podpredsedom EK a má zodpovednosť za projekt energetickej únie. Svojho poslaneckého mandátu v europarlamente sa vzdal v prospech Moniky Smolkovej, ktorá taktiež kandidovala za SMER.

Šefčovičovou ambíciou je vytvoriť jednotný európsky trh s energiami, v ktorom by boli zahrnuté všetky členské štáty. Cieľom je vytvoriť vyššiu konkurencieschopnosť a možnosť lepšej voľby pre všetkých spotrebiteľov. V súčasnosti jednotlivý členovia Únie uzatvárajú kontrakty na dodávky plynu za rozdielne ceny. Jednotný trh by mal vytvoriť spravodlivejšie podmienky pre znevýhodňované štáty pri vyjednávaní o cenách energií. So spoločným trhom však nesúhlasia všetky krajiny Únie.

Slovenský eurokomisár by chcel dosiahnuť nižšiu energetickú závislosť Európy od Ruska, ako najväčšieho dodávateľa zemného plynu na európsky trh. Zároveň by však Rusko malo ostať významným importérom energií. „Ide o to, dostať v budúcnosti vzťah medzi Ruskom a Európskou úniou do vyváženejšej podoby. To znamená, aby tak ako únia rešpektuje ruské zákony na ich území, aby samozrejme aj Rusko rešpektovalo európske zákony,“ povedal Šefčovič pred novinármi pri príležitosti predstavenia Európskej energetickej únie.

ŠVÁBY OPÄŤ SUDCOM

Staronovým slovenským sudcom Súdneho dvora Európskej únie je Daniel Šváby. Tomu tento rok končí jeho prvé šesťročné funkčné obdobie na tomto poste. Konferencia zástupcov vlád členských štátov začiatkom apríla jednomyseľne rozhodla, že talár bude obliekať aj v ďalšom funkčnom období. V úrade tak zotrvá do jesene 2021.

Súdny dvor EÚ zabezpečuje rovnaké uplatňovanie právnych predpisov Únie vo všetkých členských krajinách. Takisto má za úlohu rozhodovať v právnych sporoch medzi vládami členských štátov a inštitúciami EÚ. Na súd sa môžu obracať aj fyzické či právnické osoby alebo organizácie, pokiaľ majú pocit, že ich práva porušila jedna z inštitúcií Únie. Súdny dvor je zložený z 28 sudcov, po jednom z každého členského štátu.

Podľa agentúry SITA by sa chcel Šváby zamerať na posilnenie dialógu medzi Súdnym dvorom a súdmi jednotlivých členských štátov, pričom sa chce zamerať predovšetkým na tie slovenské. Za dôležité pokladá zvýšenie reputácie slovenského súdnictva v očiach domácej i európskej verejnosti.

SÚBEH FUNKCIÍ

Medzi ľuďmi je zažitá dogma, že do Bruselu sa chodí zarábať veľké peniaze za málo námahy. Tieto domnienky napríklad potvrdil aj europoslanec Sulík, ktorý minulý rok poukázal na rokovanie parlamentu, ktoré trvalo iba sedem minút, no poslancom na účtoch pribudlo 304 eur, ktoré inkasujú za každý strávený deň v parlamente.

Mnohí europoslanci sa bránia, že ich práca nespočíva len v hlasovaní v Bruseli a Štrasburgu. Každý z nich je členom dvoch až troch výborov, pre ktoré pracujú zákulisne mimo záujmu médií. Je však otázne, nakoľko sú poslanci vyťažení svojou euroagendou, keď mnohí z nich sú alebo boli europoslancami a súčasne boli aktívni aj v komunálnej alebo krajskej politike, keď sedeli na postoch poslancov či dokonca županov.

Ivan Belko

 

Evropský soud pro lidská práva

Evropský soud ve Štrasburku patří mezi největší soudní instituce na světě. zdroj: Adrian Grycuk, Wikimedia Commons

V minulém čísle Evropských novin jsme se podívali zblízka na fungování a činnost Evropského soudního dvora. Jenže u něj výčet důležitých evropských soudních institucí rozhodně nekončí. Přinejmenším stejně významný je totiž i Evropský soud pro lidská práva, který už několik desítek let sídlí ve francouzském Štrasburku. Na rozdíl od ESD, který má poměrně široké zaměření, je tato instituce zaměřená striktně na případy související s ochranou lidských práv. Jaké zkušenosti s ním má Česká republika?

Evropský soud pro lidská práva bývá považován za jednu z nejdůležitějších a také nejdůvěryhodnějších institucí v Evropě. Může za to především velmi bohatá historie, ve které najdeme celou řadu verdiktů, které přispěly k budování a stabilizaci evropských demokratických struktur. Instituce není přímo spojena s Evropskou unií, ale s Radou Evropy a byla založena v roce 1959. O rok později už byl vynesen i první verdikt ve známém případě bývalého člena Irské republikánské armády IRA Gerarda R. Lawlesse, který si stěžoval na Irsko, že porušuje jeho práva na spravedlivý proces. Žádost byla soudem zamítnuta. Od té doby už soudci ve Štrasburku posuzovali tisíce mnohdy velmi složitých případů. V listopadu 1998 se kvůli nárůstu administrativy a nových žalob struktura soudu mění na jednoinstanční a dochází k výraznému zrychlení práce. V roce 2008 soud oslavil desetitisící verdikt.

Na soud se může obrátit v podstatě každý. Občané mohou ve Štrasburku žalovat svou zemi a její orgány, když mají podezření, že jsou porušovány jejich lidská prava. Evropský soud ovšem přímo nestojí nad soudy v zemích, které jsou do této instituce zapojeny a nedokáže tak zvrátit rozhodnutí justice daného státu nebo nařídit změnu legislativy. Může ale nařizovat placení odškodného a k jeho stanoviskům přihlížejí evropské orgány, které následně mohou tlačit na státy i třeba v oné zmíněné legislativě.

ROZHODNUTÍ OVLIVŇUJÍ I ČESKO

Málokdo dnes vůbec tuší, jak obrovským kolosem tento soud je. Například z hlediska počtu soudců patří mezi vůbec největší mezinárodní soudní orgány na světě. Svého soudce v něm má každý smluvní stát, což nejsou pouze členské země Evropské unie, ale i další státy, které ratifikovaly tzv. Úmluvu na ochranu lidských práva a základních svobod v rámci Rady Evropy. Patří tam kromě zemí EU třeba také Turecko, Ukrajina či Rusko.

V České republice se začalo o Evropském soudu mluvit častěji až na konci devadesátých let v souvislosti s restitucemi a s privatizací majetku. „První desetiletí nového tisíciletí přineslo nebývalý zájem českých občanů a jejich právních zástupců o Evropský soud pro lidská práva,“ vysvětluje jeho jediný český soudce Aleš Pejchal s tím, že judikatura Evropského soudu několikrát příznivě ovlivnila českou legislativu a způsob rozhodování českých soudů.

Ve známost vešla hlavně žaloba na Česko ze strany osmnácti romských žáků z Ostravy v roce 2007. Ti si stěžovali na diskriminaci a segregování romských žádků do zvláštních škol pro mentálně postižené. Evropský soud námitky žalobců uznal a Česká republika je od té doby v hledáčku evropských orgánů, které dohlížejí na to, zda se daří věci napravovat. Velmi silně medializovaný je v poslední době i případ synů, které v Norsku odebraly české matce tamní úřady. Matka se v loňském roce do Štrasburku obrátila se stížností na postup norských úřadů. Soud se ale jejími námitkami odmítl zabývat. „O stížnosti nerozhodoval jeden soudce, ale tři. Stížnost zamítli jako nepřípustnou,“ uvedla česká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová.

RUSKO VERDIKTY MNOHDY NERESPEKTUJE

Dalších rozsudků významných pro Českou republiku najdeme v minulosti opravdu mnoho. A zasahují do nejrůznějších oblastí lidských práv. V závěru loňského roku například soud rozhodl, že zákaz poskytování zdravotní péče porodními asistentkami při domácích porodech v Česku neporušuje práva rodiček. „Soud vzal v úvahu také skutečnost, že na evropské úrovni neexistuje žádná shoda ohledně povolení či zákazu domácích porodů,“ stojí v soudním prohlášení. Soud tak dal jednoznačně najevo, že v této oblasti nebude zasahovat do národní politiky. Velké množství posuzovaných kauz vyplývá především z velkého množství žalob, které každý den k Evropskému soudu pro lidská práva chodí. Jen samotná Česká republika čelí v současnosti zhruba tisícovce žalob. To je obrovské číslo, ale v porovnání s některými jinými evropskými zeměmi jde stále o podprůměr. Rekordmanem je dlouhodobě Ruská federace, na kterou jdou každoročně tisíce žalob za porušování lidských práv. Jenže Rusko si s mezinárodním právem bohužel hlavu neláme a dodržuje ho jen, když se mu to hodí. Když soud ve Štrasburku loni rozhodl, že má země zaplatit odškodné v řádech desítek miliard akcionářům, jejichž firma byla vyvlastněna, zástupci ruského ministerstva spravedlnosti odvětili, že se budou řídit vlastní ústavou. Naštěstí Rusko je celkově spíše výjimkou. Hlas štrasburského soudního dvora je totiž většinou velmi silný a široce respektovaný.

Filip Appl

 

 

Väčšina Slovákov imigrantov nechce

Slovensko sa stavia k horúcej celoeurópskej téme negatívne. Vyplýva to z vyjadrení vlády i prieskumu verejnej mienky. Od samostatnosti získalo u nás azyl iba percento všetkých žiadateľov.

Do Európy migrujú státisíce Afričanov a ľudí z Blízkeho východu ročne, tisíce z nich sa k pobrežiu Talianska či Grécka nedostanú. Z času na čas sa loď preplnená potenciálnymi prisťahovalcami potopí. To sa stalo aj v polovici apríla, keď sa prevážila loď so stovkami Afričanov na palube. Sedemsto z nich sa utopilo v Stredozemnom mori.

Potopenie lode s imigrantmi rozprúdilo vášnivú debatu o prijímaní utečencov v Európe. Európska komisia vypracovala návrh o prerozdelení desiatky tisícov imigrantov medzi krajiny Únie. O tento krok dlhodobo usilovalo Taliansko, ktoré má problém zvládať obrovský nápor imigrantov z Afriky. Tých umiestňujú do utečeneckých táborov predovšetkým na juhu krajiny. Tábory sú však preplnené a migračné úrady nezvládajú nápor tisícov ľudí žiadajúcich o azyl.

Krajina na Apeninskom polostrove už niekoľko rokov nástojí po mechanizme, ktorý by imigrantov prichádzajúcich do Talianska, ale aj Grécka, prerozdelil aj do zvyšných krajín Únie. Ostatné členské štáty sa však téme vyhýbali. Až do osudného prevrhnutia lode v Stredozemnom mori.

ZO SÝRIE A ERITREY

Komisia navrhuje, aby si zvyšné krajiny Únie prerozdelili 40-tisíc utečencov zo Sýrie a Eritrey v priebehu nasledujúcich dvoch rokov. Práve z týchto dvoch štátov pochádza najviac imigrantov, ktorí do Európy prichádzajú. Ľudia utekajú zo Sýrie pred občianskou vojnou, z Eritrey pred diktátorským režimom. Utečencov nemusí prijať Dánsko, Írsko a Veľká Británia, ktoré majú v zmluvách o EÚ uplatnené výnimky.

Každá krajina Únie, okrem troch spomenutých vyššie, bude musieť prijať istý počet sýrskych a eritrejských žiadateľov o azyl. Reloakčný mechanizmus, podľa ktorého si krajiny migrantov rozdelia, zohľadňuje výkonnosť ekonomiky, veľkosť populácie, počet prijatých žiadostí o azyl za posledných päť rokov i stav nezamestnanosti daného štátu. Na Slovensko tak pribudnú necelé dve percentá z celkového počtu žiadateľov o azyl, čo je 785 osôb. Najviac ich príde do Nemecka, Francúzska a Španielska.

Kvóty určujú len počet ľudí, ktorí budú na území štátu o azyl žiadať. To, či ho utečencom aj vydajú, je vecou každej krajiny, ktorá bude o tom rozhodovať.

Či slovenské migračné úrady žiadateľom vyhovejú je otázne. Za posledných 22 rokov u nás požiadalo o azyl takmer 60-tisíc ľudí. Len 650 z nich azyl aj získalo.

HROZBA TERORIZMU

Slovenská vláda k téme okamžite zaujala negatívne stanovisko. Premiér Robert Fico (Smer) poukazuje predovšetkým na bezpečnostné riziko. Podľa neho sa medzi prijatými utečencami môžu nachádzať aj teroristi. Ako argument používa príklad Líbye, ktorá je hlavnou transportnou krajinou pre utečencov. V miestnych prístavoch sa naloďujú na vratké lode pašerákov.

„Uvedomme si, že Líbya je v absolútnom rozpade, Líbya neexistuje ako štát,“ tvrdí Fico. Podľa neho na jej území operuje viacero teroristických skupín, ktoré by sa mohli infiltrovať do Európy. Títo ľudia „neprichádzajú do Európy za prácou a lepším životom, ale preto, lebo budú šíriť terorizmus,“ dodal premiér. Iné postrehy k imigrantom, ako len riziko terorizmu, premiér neuviedol. Pre zaujatie stanoviska si chce vziať čas na komplexné preštudovanie materiálov Komisie.

Na názor sme sa pýtali aj ministerstva vnútra. To sa odmieta podriadiť záväzným utečeneckým kvótam. „Omnoho efektívnejšie bude posilnenie Frontexu (spoločné riadenie hraníc Únie – pozn. red.) a všetkých pohraničných operácií a tiež dôsledné plnenie schengenských kritérií na ochranu vonkajšej hranice EÚ,“ tvrdí Michaela Paulenová z tlačového oddelenia rezortu vnútra.

Podľa Paulenovej počet prijatých osôb nemusí byť konečný, nakoľko ľudia, ktorí azyl získajú, si budú môcť do krajiny priviesť aj svoju rodinu. To predstavuje nielen záťaž pre sociálny systém, ale aj potenciálne bezpečnostné riziko, nakoľko pozadie rodinných príslušníkov nebude dostatočne preskúmané.

Ministerstvo upozorňuje, že prijatie kvót bude nebezpečným precedensom. „Keď sa raz takýto mechanizmus zavedie, komisia môže zvyšovať počty prakticky neobmedzene,“ mieni Paulenová. Tým, ktorým by štát vyhovel a udelil azyl, by musel podľa zákona zabezpečiť bývanie.

UTEČENCOV NECHCEME

Na prijatie imigrantov nereaguje negatívne len vláda a ministerstvo vnútra. Agentúra Polis skúmala verejnú mienku v danej oblasti. Sedemdesiat percent respondentov nesúhlasí s prijatím utečencov na Slovensku podľa kvót Únie. Za bolo 23%, zvyšok na otázku nevedel odpovedať. Polis zároveň zistil, že každý ôsmy volič Smeru odmieta prijatie imigrantov. Voliči opozičných strán zastávajú takmer rovnaký názor, každý siedmy volič pravice je proti. Dve tretiny opýtaných si myslí, že utečenci predstavujú bezpečnostnú hrozbu.

Internetovú petíciu požadujúcu od vlády odmietnutie kvót pre imigrantov podpísalo 20-tisíc obyvateľov.

Ľudia sa pri príleve utečencov najviac obávajú zvýšenia kriminality a kultúrnych rozdielov. Prevláda aj názor, že tí, ktorí získajú azyl, sa nebudú snažiť asimilovať a budú profitovať na sociálnom systéme krajiny.

PESTRÝ DEŇ UTEČENCOV

Pred pätnástimi rokmi vyhlásila OSN 20. jún za medzinárodný deň utečencov. A práve v tento deň Bratislavou pochodovali demonštranti, ktorí si neprajú prijímanie imigrantov na našom území. Protest nesol oficiálny názov „STOP islamizácii Európy! Spoločne proti diktátu Bruselu, za Európu pre Európanov!“

Podľa médií sú zvolávateľmi protestu kontroverzné skupiny, medzi ktorými najviac vyčnieva Ľudová strana Naše Slovensko. Jej lídrom je súčasný banskobystrický župan Marián Kotleba, označovaný za extrémistu. V minulosti viedol viacero národniarskych protestov a na verejnosti sa ukázal aj v gardistickej uniforme.

Zvolávateľom demonštrácie je Lukáš Kopáč, ktorého meno sa spája s viacerými protestmi radikálov.

Peter Dressler

 

Vláda chce víc českých odborníků v EU

Evropská unie je pro mnohé české občany celkem obtížně uchopitelným konceptem, který „tam někde“ v Bruselu rozhoduje o neznámých věcech. Bohužel jen malé procento z nich skutečně ví, jak Evropská unie funguje a především, kdo v ní zastupuje Českou republiku. Jací jsou naši europoslanci a další zástupci v EU? A jaká je náplň jejich činnosti? To jsou otázky, na které je nutné znát odpověď, pokud chceme pochopit, jaký význam pro nás osmadvacítka má.

Vstup České republiky do Evropské unie v květnu 2004 byl výsledkem mnohaletých vyjednávání (ta začala de facto hned po revoluci), která se zástupci Společenství vedly postupně všechny české vlády. V roce 2004, kdy se naše země konečně dočkala, se mimo jiné otevřela i obrovská možnost pro všechny, kteří kdy pomýšleli na kariéru v Bruselu, Štrasburku nebo v některém z dalších měst, kde sídlí evropské úřady. Českých občanů v evropských institucích tak pomalu přibývalo a do orgánů Evropské unie se poprvé v historii začali dostávat i političtí zástupci z naší země. A s nimi přišel i tenký led hájení českých zájmů na evropské scéně a nutnost obhajovat své kroky nejen tam, ale i v České republice. V tomto směru se největší pozornost nepochybně upíná na Evropskou komisi. Právě post eurokomisaře či eurokomisařky je totiž nejvyšší funkcí, na kterou má naše země podle pravidel fungování EU pravidelný nárok. Do loňského roku nás v Evropské komisi zastupovali tři lidé: Pavel Telička, který měl na starost zdraví a ochranu spotřebitele, Vladimír Špidla s agendou sociálních věcí a Štefan Füle zodpovědný za rozšiřování EU.

Od prvního listopadu loňského roku zastupuje Českou republiku bývalá ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová z hnutí ANO. Na starost má oblast spravedlnosti, ochrany spotřebitele a genderové otázky. Od počátku padala na hlavu předsedy vlády i samotné Jourové kritika, že se nepodařilo vyjednat nějakou silnější oblast. Většina komentátorů ovšem poukazuje na to, že ve skutečnosti o slabou agendu nejde. Ostatně vytíženost nové eurokomisařky je podle jejích vlastních slov maximální. Věra Jourová poukazuje na to, že komise je jediným předkladatelem návrhů v EU, z čehož vyplývá obrovský balík úkolů. „Všechno je velmi závislé na tom, jak se podaří návrhy prosazovat dál v parlamentu a radě. Oproti národní vládě je to o mnoho náročnější z hlediska vyjednávání,“ vysvětluje eurokomisařka, která v současnosti řeší mimo jiné problematiku rovných příležitostí žen a mužů nebo připravuje vznik nového institutu evropského prokurátora.

NĚKTERÉ EUROPOSLANCE NEZNÁ SKORO NIKDO

S každým průzkumem na téma známosti evropských institucí a těch, kdo nás v nich zastupují, vychází najevo smutná vizitka české veřejnosti, kdy drtivá většina lidí vůbec nezná jména českých europoslanců a navíc nemá v podstatě žádné informace o jejich činnosti. Průzkum z letošního ledna opět ukázal, jak vzdálený je tento orgán českým občanům. Více než padesát procent dotázaných znalo jen čtyři z celkem jedenadvaceti českých europoslanců. Suverénně nejznámnější je Miloslav Randsdorf z KSČM, kterého zmínilo 78 procent dotázaných. Je ovšem otázkou nakolik za to může jeho práce a nakolik hned několik kauz, které jsou s jeho osobou spjaty. Šlo například o autonehodu, při které srazil chodkyni, velké dluhy, které už se mu údajně podařilo splatit nebo o loňské obvinění, že zneužívá parlamentní náhrady aniž by měl nějaké výdaje nebo vykázal nějakou práci. Vše vyvrcholilo konfrontací s nizozemským novinářem přímo v budově europarlamentu. Kauzy Miloslava Ransdorfa ale jeho voličům nevadí. V loňských volbách ho totiž opět poslali do europarlamentu.

Ovšem za Ransdorfem jsou i další známější europoslanci. Patří mezi ně bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a bývalý eurokomisař Pavel Telička. A co opačný konec žebříčku? Méně než deset procent lidí zná například lidovecké europoslance Pavla Svobodu a Tomáše Zdechovského, europoslance za ANO Ditu Charanzovou, Petra Ježka a Martinu Dlabajovou nebo překvapivě i exhejtmana Moravskoslezského kraje Evžena Tošenovského z ODS.

Zarážející je i neznalost náplně práce europoslance. Každý z českých zástupců bez ohledu na politickou příslušnost se přitom věnuje konkrétní agendě, která je mu blízká a kterou se snaží v europarlamentu prosazovat. „Věnuji se celé řadě oblastí, od ochrany spotřebitele až po mezinárodní obchod,“ uvedla nedávno například Dita Charanzová. Tomáš Zdechovský se zase věnuje tématu terorismu a především lidských práv. Dlouhodobě se zabývá třeba známou kauzou Evy Michalákové, které norské úřady odebraly syny. „Podařilo se navázat vztahy s mnoha institucemi a také se podařilo udržet v EP českou komunitu. Pracujeme s kraji, městy a řadou institucí,“ popisuje Zdechovský některé své aktivity.

ČEŠI V MNOHA OBLASTECH

U významných politických funkcí ovšem česká stopa v Evropské unii ani zdaleka nekončí. V EU pracují stovky dalších lidí z naší země. Jde především o vysoké úředníky, kteří zajišťují administrativu a chod mnoha orgánů a institucí. Mezi ty nejdůležitější patří například Marek Mora, který je vedoucím kanceláře generálního tajemníka Rady Evropské unie.

České zástupce má i Soudní dvůr EU, tedy instituce, která rozhoduje o věcech velmi často se týkajících i naší země. Mezi soudci této instituce najdeme Jiřího Malenovského a Irenu Pelikánovou, která je soudkyní stejného soudu ovšem prvního stupně. Nedávno navíc unijní výbor expertů schválil českého kandidáta Michala Bobka na post generálního advokáta tohoto soudu. Bobek se stane jedním z devíti generálních advokátů, kteří nestranně přikládají stanoviska k případům předloženým soudu. „Výbor ve své zprávě vyzdvihuje zejména zkušenosti kandidáta v soudní praxi, jeho jmenování ad hoc soudcem Evropského soudu pro lidská práva a znalost procedur a analytických metod Soudního dvora EU,“ stojí v tiskové zprávě Černínského paláce o výběru kandidáta.

I evropské vysoké školství není bez české stopy. Na významném postu najdeme senátora a bývalého rektora Karlovy univerzity Václava Hampla. Ten je dlouhou dobu členem představenstva Asociace evropských univerzit, která sdružuje přes 850 vzdělávacích ústavů ze 47 zemí Evropy. „Jejím úkolem je, aby byly univerzity na evropském politickém kolbišti slyšet. Aparát sídlí v Bruselu a experti asociace jsou v úzkém kontaktu s Evropskou komisí a dalšími orgány EU,“ vysvětluje činnost instituce sám Hampl.

V neposlední roli je potřeba zmínit i českého zástupce na poli evropského kosmického výzkumu. Delegátem v Evropské kosmické agentuře a mimo jiné i v rámci prací na navigačním systému Galileo, který sídlí v Praze, je ředitel odboru kosmických aktivit ministerstva dopravy Václav Kobera.

NOVÁ VLÁDNÍ STRATEGIE

Jaké je shrnutí? V Radě Evropské unie v současnosti pracuje bez překladatelů a asistentů sedm Čechů, v Evropském parlamentu 32 a desítky jich sedí v kancelářích Evropské komise. Dohromady najdeme na odborných pozicích v EU asi 320 Čechů, což ale podle předsedy vlády Bohuslava Sobotky rozhodně není po jedenácti letech v EU nijak uspokojivé číslo. Jeho kabinet proto v únoru schválil novou strategii, která má českým občanům pomoci se v Bruselu, Štrasburku, Lucemburku a dalších evropských městech prosadit. Zaměřit se má i na již pracující. „Můžeme jim nabídnout podporu při jejich snaze zlepšovat svoji kvalifikaci, můžeme jim nabídnout koordinaci z hlediska našeho zastoupení. Je důležité, abychom o nich věděli, aby Česká republika mohla podporovat jejich kariérní růst v rámci politických možností, které máme,“ prohlásil předseda vlády Sobotka.

Budou ale nově přijatá opatření stačit? Někteří kritici poukazují na to, že postoj naší země je i přes přijatou strategii dlouhodobě velmi nekonzistentní, protože chce na jednu stranu v evropských institucích více lidí, na druhou stranu se pro to na praktické úrovni dělá jen velmi málo nebo vůbec nic. Například žádný český eurokomisař si zatím nevzal na pozici šéfa kabinetu Čecha. „Jde přitom o velmi vlivné místo, do kterého Praze nemůže nikdo mluvit,“ řekl před časem Hospodářským novinám Marek Mora s tím, že na ostatní pozice v Evropské radě i komisi jsou přísná výběrová řízení. V nich často ale uspějí jen předem známí a ozkoušení kandidáti. Stát by se měl proto daleko více angažovat v přípravě lidí na tato výběrová řízení a především pomáhat s organizací stáží, které jsou velmi často prvním krokem k vysněné kariéře v konkrétní evropské instituci. Filip Appl

 

Stěžejním tématem V4 je stále bezpečnost

Evropská unie není jediným společenstvím, jehož je Česká republika členem. Evropské státy se sdružují nad rámec EU i do několika dalších spolků, v případě naší země je to například tzv. Visegrádská čtyřka. V rámci ní spolupracuje v řadě oblastí se Slovenskem, Maďarskem a Polskem. A tato spolupráce se týká nejen vnitřních záležitostí, ale také společných zájmů ve světové politice a především v Evropské unii.

Zhruba 64 milionů obyvatel, téměř 5,5 procenta z celkové HDP Evropské unie a poměrně výrazný potenciál k růstu. To jsou ve zkratce země Visegrádské čtyřky ve vztahu k Evropské unii. Ostatně právě do EU vstoupily Česká republika, Slovensko, Polsko a Maďarsko společně v roce 2004. A zatímco před patnácti lety šlo o země, které se jen stěží zbavovaly komunistických zvyklostí a zátěží, postupně se, možná i díky členství ve Visegrádské skupině, vypracovaly v důležitý blok, který chce ovlivňovat celoevropské dění.

Od vzniku uskupení patřilo k prvořadým cílům dostat se do klíčových evropských uskupení. Toho se podařilo dosáhnout a v současnosti se tak členské státy zabývají hlavně důležitými tématy přeshraniční spolupráce a společnou politikou v rámci EU a směrem k dalším zemím. V současnosti jsou velmi důležité například otázky energetiky, kde se skupina snaží například obhajovat získávání energie z jádra. Mimo pozornost nestojí ani vzdělávání a podle ředitele Asociace pro mezinárodní otázky Víta Dostála je velmi důležitým tématem, kterému se V4 musí stále věnovat, také zlepšení dopravní infrastruktury. „Střední Evropa trpí dědictvím socialismu, který nerozvíjel dopravní spojení se sousedními zeměmi i dědictvím post-komunimu, který orientoval veškerý rozvoj na západ. Chybí tu kvalitní spojení sever-jih,“ uvedl Vít Dostál s tím, že spolupráce v této oblasti je pro Visegrádskou čtyřku velkou výzvou.

Spolupráce v rámci V4 probíhá spíše neformálním způsem. Schůzky probíhají hlavně na úrovni příslušných ministrů, předsedů vlády či prezidentů. Každý rok přitom skupině předsedá jiná členská země. V roce 2012, kdy V4 naposledy předsedala Česká republika, dominovala tématům rozebíraných na schůzkách Evropská unie. Cílem České republiky bylo koordinovat a prosazovat zájmy zemí V4 v Evropské radě a dalších orgánech hlavně při projednávání víceletého finančního rámce pro roky 2014-2020. Druhým klíčovým tématem byla bezpečnost. Ostatně právě bezpečnostní politika je v posledních letech, s ohledem na konflikt na Ukrajině a na vzestup Islámského státu, tématem číslo jedna. Česká vláda považuje spolupráci zemí V4 v oblasti bezpečnosti za jednu z klíčových oblastí tohoto uskupení. Však spolu také země Visegrádské čtyřky vstoupily nejen do Evropské unie, ale ještě dříve do NATO, které má být garanci společné bezpečnosti.

SPOLEČNÁ ARMÁDA UŽ ZA ROK

Vstup do NATO byl podle českého premiéra Bohuslava Sobotky doprovázen vidinou posílení bezpečnosti, transformace ozbrojených sil a také zlepšení schopnosti být u jednacího stolu, kde se tyto otázky řeší. Jenže schopnost se bránit se s postupem času spíše zhoršovala. Státy V4 to ale podle Sobotky mohou změnit. „V4 se může stát nástrojem pro rozvoj našich ozbrojených kapacit. Výstavba visegrádského bojového uskupení Evropské unie představuje naprosto konkrétní příklad a vlajkovou loď obranné spolupráce v rámci skupiny V4,“ prohlásil premiér na konferenci GLOBSEC 2014. Bojové uskupení Battlegroup V4 má být velmi akceschopná síla čítající zhruba čtyři tisíce vojáků (z toho zhruba 900 českých). Společné vojenské jednotky budou údajně schopné vyrazit do akce vzdálené až šest tisíc kilometrů od Bruselu během deseti dnů. Podle ministra obrany Martina Stropnického jde ovšem zatím jen o pilotní projekt, který ukáže další možnosti spolupráce. V současnosti probíhají potřebné kroky k vytvoření tohoto uskupení. Akceschopná bude tato armádní jednotka v první polovině příštího roku. Tedy v době, kdy zemím V4 bude znovu předsedat Česká republika. I proto je zřejmé, že společná bezpečnostní politika bude opět jedním z klíčových témat nadcházejícího českého předsednictví. Česká republika se chce zasadit o lepší spolupráci v oblasti výcviku a vzdělávání jednotek a o naplňování Vize dlouhodobé spolupráce V4 v oblasti obrany, která byla podepsána ministry obrany v březnu loňského roku. V ní se, kromě vytvoření společné bojové jednotky, píše třeba i o společném nákupu vojenského materiálu nebo o snaze podporovat naše národní výrobce.

FOND POMÁHÁ ZLEPŠIT DEMOKRATICKÝ SYSTÉM

Spolupráce zemí V4 samozřejmě probíhá i v řadě dalších oblastí a velmi důležitý je pro všechny členské státy tzv. Mezinárodní visegrádský fond. Jeho cílem je podporovat právě spolupráci zemí V4 mezi sebou i s jinými státy. Formou grantů, které mohou čerpat nejrůznější nevládní organizace, místní samosprávy či školy a veřejné instituce, jsou podporovány nejrůznější vzdělávací projekty, výměnné pobyty nebo různé akce zaměřené na rozvoj turismu a lepší přeshraniční spolupráci. Podle údajů Ministerstva zahraničních věcí ČR do konce loňského roku fond podpořil přes 3800 projektů a poskytl přes 1700 stipendií v celkové hodnotě kolem 1,5 miliardy korun. Každoroční rozpočet fondu se pohybuje kolem 216 milionů korun, Česká republika do něj přispívá zhruba 43 miliony korun ročně. Celkové saldo za loňský rok bylo záporné, protože čeští žadatelé získali ze všech oblastí podpor tohoto fondu celkem 25 milionů korun. Důležité jsou ovšem samotné projekty, které jsou velmi pestré. Finanční podporu z Mezinárodního visegrádského fondu získal například portál Kohovolit.eu, který se snaží prostřednictvím různých projektů přispět ke zkvalitnění demokratických principů. Známá je například jeho volební kalkulačka, kterou před volbami obvykle využívají tisíce lidí. Ke zkvalitnění demokracie přispívá i mezinárodní konference Forum 2000, kterou založil před osmnácti lety bývalý prezident Václav Havel. I ta se dočkala v loňském roce podpory z MVF. Fond přitom s nadací, která konferenci pořádá, spolupracuje dlouhodobě. Například v oblasti větší spolupráce se zeměmi Východního Partnerství, mezi které patří i Ukrajina. „Země Východního partnerství jsou pro země Visegrádské čtyřky přirozeným politickým hřištěm,“ prohlásil na jednom ze setkání pořádaném nadací Fórum 2000 koordinátor pro Východní partnerství v Mezinárodním visegrádském fondu Ferenc Jári. Podle něj se fond snaží v každé zemi v první řadě zaměřit na tzv. „agenty změny“, tedy na nevládní organizace, média a vysoké školy.

ROZDĚLÍ UKRAJINSKÁ KRIZE V4?

O Visegrádské čtyřce se v poslední době mluví nejčastěji v souvislosti s konfliktem, který zuří právě na Ukrajině. Jak se totiž zdá, země V4 nejsou v postoji k tomuto konfliktu jednotné, což pozici V4 velmi oslabuje a objevují se dokonce hlasy o rozpadu celého uskupení nebo alespoň jeho zahraniční politiky. Evropští komentátoři poukazují na to, že Rusku se tak daří vnášet spory i do mnohaletých spojenectví. „Vzestup bezpečnostní hrozby ze strany Ruska by ale přitom měl být šitý na míru společné politice tomuto uskupení. Všechny čtyři země totiž mají své bolestné historické zkušenosti. Jenže opak je pravdou,“ uvedl před časem britský politický komentátor zaměřující se na postkomunistické země Edward Lucas s tím, že se místo posílení role V4 v Evropské unii skupina naopak rozštěpuje a upadá do bezvýznamnosti. Na pomyslné škále pro nebo proti Rusku stojí totiž na opačných hranicích proruské Maďarsko a silně protiruské Polsko. Kde stojí Česká republika? Podle Lucase není vysloveně proruská, ale zároveň nebrání dostatečně ruským obchodním zájmům.

Znamená tedy absence razantního a jednoznačného postoje k ukrajinské krizi příspěvek ke konci úzké a mnohdy velmi přínosné spolupráce zemí V4? Čeští politici i většina pozorovatelů se shoduje, že tak daleko celá situace rozhodně nezajde. Rozporů a různých názorů prý bylo v minulosti už mnoho, žádný z nich ale nevedl k nějakému definitivnímu rozhádání se. Spolupráce bude fungovat dál přinejmenším v méně kontroverzních otázkách, jako je dopravní infrastruktura, energetická bezpečnost, společná politika v rámci Evropské unie nebo prohlubování jednotného trhu. Nejcennější a nejvíce fungující je dlouhodobě spolupráce spíše na té úřední než politické rovině. „Stručně řečeno, V4 funguje tam, kde spolupráce nevyžaduje velkou dávku politického kapitálu,“ dodává Lucas.

Filip Appl

 

Aktuální číslo

Žádné obrázky

Inzerce v Evropských novinách

Spolupracujte s námi a inzerujte v tištěném i webovém vydání.

Více info zde.

sus veltrh

Rozhovory

stating

Evropské instituce

  • Evropský účetní dvůr

    Zatímco v minulých číslech Evropských novin jsme se zaměřili hned na dvě významné soudní instituce, tentokrát se v naší pravidelné rubrice podíváme do světa financí. V našem hledáčku je totiž...

    Číst dál...