„Být Michalákovi občany Spojených států, tak jsou kluci už dávno ve své vlasti,“

tvrdí v rozhovoru o českých dětech odebraných v Norsku rodičům europoslanec Tomáš Zdechovský

(Evropské noviny - 2/2015) Jen málokdo by v posledních týdnech nevěděl o boji české matky Evy Michalákové s norskými úřady o její dva syny. Denise a Davida jí odebraly v květnu roku 2011 kvůli údajnému podezření z násilí a pohlavního zneužívání. Ačkoliv se do dneška žádné takové obvinění neprokázalo, děti žijí každé zvlášť u pěstounských rodin a Eva Michaláková je může vidět pouze dvakrát ročně. Norská strana se k případu vyjadřuje zcela minimálně s odůvodněním, že kvůli možnému narušení soukromí dětí a rodičů nemůže zveřejnit důvody svých kroků.

Přestože Eva Michaláková není jediným českým rodičem, který válčí o svoje děti s úřady v zahraničí, je její případ jednoznačně nejviditelnější. Proto se jí podařilo získat řadu vlivných spojenců, díky nimž má naději, že se jí děti vrátí. Mezi ty, kteří se sporem Evy Michalákové s norskou sociální službou Barnevernet intenzívně zabývají, patří i český europoslanec Tomáš Zdechovský.

Kolem situace Michalákových se v posledních týdnech rojí mnoho politiků. Kdy jste se k němu dostal vy, čím vás zaujal a proč se v něm angažujete?

Poprvé mne na ten případ upozornili asi týden po volbách, někdo mi napsal a poslal mi odkaz. Zprvu jsem se v tom angažovat nechtěl, chtěl jsem si prostudovat informace a když jsem viděl formulace jako zneužívání, měl jsem divný pocit, že tam nebylo něco v pořádku. Postupně ale, jak jsem se seznamoval se spisem, dospěl jsem k tomu, že zmíněné sexuální zneužívání musí být od začátku do konce nesmysl, protože tak, jak je popisováno, že k němu mělo dojít, bylo velmi, velmi nepravděpodobné. Vypadalo to už ve spisu tak, že je to celé vymyšlené někým z dospělých a byla nejspíš reprodukována jejich představa, než že by se takto odehrál skutečný příběh.

S jakou intenzitou jste se do případu pustil a co vůbec v rámci něj můžete udělat?

Se svými spolupracovníky a nejrůznějšími dobrovolníky jsem tomuto případu věnoval stovky hodin. Je nás celkově přes čtyřicet a společně jsme prošli tuto kauzu a další případy Češek, které měly problémy s Barnevernetem v Norsku.

Politické zapojení, to už je vlastně poslední možnost zvrátit nespravedlnost. Došlo už k soudům, Eva Michaláková v téhle právní rovině neuspěla, a to i proto, že měla velmi špatnou advokátku. Pak bylo druhé kolo, to bylo diplomatické, kdy se česká diplomacie zkoušela do případu zapojit, taky neuspěla. Třetí kolo je už politické.

Teď už musíme říct jednoznačně – jsou to čeští občané? Jsou. Proč jsou děti rozdělené? Proč nemohou mluvit česky? Proč je matka může vidět jen patnáct minut, když nebylo prokázáno sexuální zneužívání? A chceme od Norů jednoznačně odpověď. To, co se děje, je porušování veškerých haagských úmluv, veškerých konvencí, porušování charty OSN o právech dětí a dalších. Norové na to musí reagovat.

Navíc, když jsem se začal zabývat těmito případy, zjistil jsem, že ty české nejsou rozhodně výjimečné. V notebooku jich mám přes pět set. Případy jsou popsány skoro stejně. Úřady se většinou zaměří na děti ze sociálně slabších rodin nebo děti cizinců, ty jsou pak odebírány a dávány pěstounům. Tento postup je absolutně nemyslitelný, v jednadvacátém století na něj nelze přistoupit, proto je potřeba proti němu bojovat.

Norská strana sice neposkytuje k tomuto případu prakticky žádné informace, na druhou stranu ale argumentuje tím, že matka neříká všechny informace, o těch, které se jí nehodí, o nich nemluví. Vy jste se seznámil s dokumenty, jak to tedy je?

Měl jsem možnost seznámit se s celým spisem a jak jsem už řekl, než jsem se do celé věci pustil, všechno jsem si velmi důkladně přečetl. Jinak bych do toho ani nešel.

Jsem pro to, a matka je pro to také, aby se celý spis zveřejnil. Aby všichni viděli, jakým způsobem úřady postupovaly. Že na základě toho, že se někdo domnívá, někdo říká, někdo slyšel a že někdo po čtyřech měsících po odebrání dětí přijde s určitým podezřením, že matka zneužívala děti… Jsem pro to, aby se vše zveřejnilo a všichni viděli, jaká zvěrstva v případu panovala.

Slyšel jsem i nahrávky, které si matka pořizovala během setkání s dětmi. Děti ji oslovovali maminko, těšily se, že k ní půjdou zpátky, chtěly s ní být, ptaly se na tatínka, jedno dítě se ptá, proč nemůže být s tím druhým a řada dalších věcí na těch nahrávkách je. Také jsem slyšel nahrávku, kdy byl s dítětem jeho dědeček za přítomnosti tlumočnice a pěstounky. Ta přitom křičela na děti, že maminka je nechtěla vidět, nechtěla s nimi být a tak dál.

Dokonce jsem jel i do Hodonína, odkud matka pochází a pokládal jsem i hodně nepříjemné otázky – zda matka nebrala drogy, zda nebyla promiskuitní, zda příliš neholdovala alkoholu… Vždycky byla negativní odpověď.

Jsem naprosto přesvědčen, že se matka ničeho nedopustila a norské straně jsem několikrát opakoval, ať je vše zveřejněno a klidně ať do Norska jedou čeští odborníci, aby si spis prostudovali. Myslím, že to Norové nechtějí nikoliv kvůli dětem, ale kvůli svému strachu, protože sami už zjistili, že pochybili a že tento případ je na jejich straně průšvihový.

Vy jste v Norsku byl s komisí. Co jste tam vlastně dělali, s kým jste jednali? Mluvili jste s někým z vedení Barnevernetu?

V Norsku jsme si rozdělili úkoly, kolegové šli na policii, která vyšetřovala to údajné sexuální zneužívání, kde pro paní Michalákovou vystavili dokument, že k žádnému zneužívání nedošlo a tudíž může pracovat ve školce jako vychovatelka a se svým partnerem vychovávat dítě. Část lidí z naší skupiny se setkala přímo s Barnevernetem, a to na setkání, kde úřad snížil dobu, po kterou se matka smí vidět s dětmi.

Jednání bylo velmi arogantní, na otázku, proč se zkracuje čas, nikdo neodpověděl, právník argumentoval tím, že veškeré dokumenty jsou tajné a pak nutili paní Michalákovou, aby vydala pasy dětí, jinak je už vůbec neuvidí, a podepsala prohlášení, že se dětí zříká a nechává je k adopci. Takhle vypadalo jednání na norské sociálce.

V Norsku mám poměrně dost přátel, takže jsem se tam setkal s místními politiky z parlamentu, s norskými novináři a seznamoval jsem je s tímto případem. Oni o tom vůbec nevěděli, netušili, že k něčemu takovému dochází. Barnevernet tam má neotřesitelnou pozici, je to přeci on, kdo chrání děti od úchylů, vrahů, zneužívačů, alkoholiků a podobně. To, že by se mohl Barnevernet i mýlit, to byla i pro řadu norských politiků dost překvapivá informace.

Pro naší orientaci v případu by bylo možná zajímavé říct, jaký je statut téhle organizace v rámci obvyklých evropských standardů. Je pozice skutečně tak neotřesitelná, že s ní nic nehne?

Ano, ta organizace je absolutně nezávislá, není nikým kontrolovaná. Navíc je tato organizace spojená se spoustou soukromých společností, je vlastněná nějakým britsko-švédským kapitálem a vlastně dostává peníze od státu na základě toho, v kolika případech zasáhne, kolik dětí umístí a o kolik dětí se stará. Je na ní navázána řada soukromých psychologů, kteří pro ni dělají „nezávislé“ posudky a také mnoho domovů dětí, kam jsou odebrané děti dodávány.

V Norsku jsou malých domovů dětí, oni tomu říkají rozšířená pěstounská péče, kde je třeba deset až dvacet dětí, stovky. A tyto domovy jsou finančně závislé na tom, kolik jim stát pošle peněz. Označil bych to za propracovaný byznys – sociálka odebere děti, někomu je dá a všechny instituce jsou při tom na sobě finančně závislé.

Říkáte, že jste se v Norsku setkal s tamními politiky. Znamená to v případu nějaký posun? Sám říkáte, že Barnevernet je absolutně nezávislý. Má to tedy vůbec smysl?

Má to smysl. Už dneska existují norské politické strany, třeba Progress Party, která chce vyvolat v parlamentu jednání s cílem změnit zákon z roku 1992, který dal Barnevernetu absolutní svobodu. Chtějí, aby se situace začala řešit. Ona totiž začíná být i pro některé Nory absolutně neúnosná. Vždyť řada Norů odchází ze země, místo toho, aby tam žili. Jen v České republice je pět set norských rodičů. Norsko je neskutečně bohatá a vyspělá země a ti lidé odcházejí sem do Čech, které jsou z jejich pohledu vlastně zaostalé a chtějí tady žít. Mnoho z těch, se kterými jsem se tady sešel, říká, že zde mohou svobodně vychovávat svoje děti a nemusí trpět každodenním strachem z toho, že jim děti někdo odebere.

Tedy politický tlak může vést ke změně norského zákona a k odebrání neomezených pravomocí Barnevernetu. Ovšem v tuto chvíli, vzhledem k nezávislosti Barnevernetu, není cesta jak prostřednictvím politiků rychle případ Michalákových vyřešit?

Vždycky existuje cesta. Pro samotné Norsko je nepříjemné, že se o něm mluví v negativním světle. Každý článek, který popisuje praktiky Barnevernetu, znamená zhoršení image. Řada lidí už mi řekla, že nebude s Nory obchodovat nebo tam nepojedou na dovolenou. A to je velmi důležité, uvědomit si, že povědomí o Norsku začíná být negativní. Myslím, že společenský tlak může vyústit v to, že se situace změní.

Když jsem se před nějakým půlrokem začal o případ Michalákových zajímat, tak aktivistů bylo na norské straně dvanáct. Dneska jich jsou dvě stovky. Ti lidé na základě dostupných informací začali zjišťovat, že ten sociální systém nefunguje správně. Před půl rokem žádná bývalá pracovnice norské sociálky nechtěla hovořit veřejně o praktikách Barnevernetu v médiích. Dnes máme v našich novinách už asi pátý rozhovor s člověkem, který pracoval v norském sociálním systému a detailně ho popisuje. Padá jedno tabu za druhým.

Na jednu stranu je norský přístup pro nás šílený, ale na stranu druhou – jak si vlastně my, v porovnání s ostatními evropskými zeměmi, stojíme v oblasti ochrany práv dětí? My děti plácneme, protože zlobí, pro Nory je to naprosto nepřijatelné. Jak je to v jiných vyspělých zemích? Nejsme ve vztahu k dětem zaostalí?

Česká péče bývá braná jako standardní, je velmi dobře hodnocená. Rozhodně nijak nezaostáváme za péčí v jiných vyspělých zemích. Podle mého jdeme zlatou střední cestou.

Italové například děti neplácnou, ale křičí na ně. Žil jsem v Itálii, v Římě, a Italové velmi často a velmi emotivně vyplavují hormony na základě běžných situací a na děti křičí. Takhle my tady na děti nekřičíme. A myslím, že ani tady většina rodičů nesahá k fyzickým trestům bezdůvodně, že by mlátila by děti na základě nějaké drobnosti. To už musí být vypjatá situace, třeba když dítě vběhne do silnice.

V Norsku neodebírají děti za jedno plácnutí. Za to vám tam hrozí pokuta. Když vám to prokážou, hrozí vám pokuta několik tisíc norských korun. Ale odebrání ne, to byste musel dítě soustavně bít. Z plácnutí má dítě možná červený flek na kůži, odebrání přijde na řadu až když jsou modřiny, tedy trvalé bití. A za to vám mimochodem odeberou dítě i v České republice nebo Itálii, kdekoliv ve vyspělém světě.

Napadla mě nyní taková malá podotázka – vy sám děti plácáte?

Snažím se naprosto minimálně. Vybavuji si, že syna jsem naposledy plácnul v momentě, kdy svojí sestru srazil ze schodů. Tehdy jsem opravdu sáhl k fyzickému trestu. Ale syn už je velký jako já, takže teď už by mi to možná začal vracet… Dcera je takové zlatíčko a nejmladší syn, tomu jsou dva a půl roku a ten víceméně nezlobí.

Vraťme se do Norska. Zmínil jste, že celý sociální systém je ekonomicky provázaný. Nedá se zároveň říct i to, že v Norsku, které má podobně jako ostatní vyspělé země problém s vymíráním, může být odebírání dětí programové, že to může být získávání duší?

Ten pocit z toho takový máme. Bylo by asi potřeba to prokázat na základě čísel, ale to, že většinou dvě a více dětí mají přistěhovalci, nikoliv tradiční Norové, to, že mnoho Norů žije osamoceným způsobem života, by to mohlo naznačovat.

Řešil jste tuto otázku s norskými politiky? Ptal jste se jich na to?

Problém je, že neexistují oficiální statistiky. Norský Barnevernet vydal statistiku o počtu odebírání před deseti lety a od té doby nemáme pořádná čísla. Chtěl jsem po norských politicích právě tato čísla, která by ukázala počty odebíraných dětí, lokality, kde k odebírání nejvíc dochází a podobně. Oni mi ale tato čísla nebyli schopní dodat. Ani oni, ani tamní instituce. Obracel jsem se na knihovny, na univerzitu v Oslu, na katedru psychologie a sociální práce. Žádná čísla nám ani přes urgence nedodali.

Zajímavé je, že jsou některé Barnevernety v některých oblastech daleko činnější. Jsou oblasti, kde se děti odebírají častěji než jinde. Třeba v severních částech Norska, tam se k odebírání dětí sahá velmi zřídka, zatímco na jihu je odebírání dětí poměrně časté.

Když se začal případ Michalákových medializovat, vznikla u lidí, kteří by do Norska chtěli jet třeba na dovolenou, obava, aby se nedostali do konfliktu s tamní sociálkou. Myslíte, že má tato obava reálný základ?

Ano. Už došlo k několika případům, a byli to rodiče z Ruska, kdy se stalo, že rodiče pili na veřejnosti alkohol, chovali se tak jako v Rusku a během dovolené došlo k odebrání dětí.

Přímo v Norsku jsem se sešel s některými Češkami, jedna z nich, té bylo odebráno dítě na čtrnáct dní na základě toho, že mu zapomněla udělat svačinu. Všimla si toho učitelka, dítě bylo stresováno, plakalo, že maminka zapomněla, učitelka zavolala norskou sociálku a policii. Policie přijela, dítě vyslýchala, zda to maminka dělá trvale a podobně. Pouze proto, že tatínek byl Nor a rodina byla dobře situovaná, tak nedošlo k trvalému odebrání dítěte.

Velmi důsledně jdu po spisech a dokumentaci každého případu, abych měl informace podložené. Je ale dost pravděpodobné, že pokud do Norska přijedete na dovolenou a celých čtrnáct dní tam propijete, někdo vás bude pozorovat, bude vás třeba natáčet, tak je reálná možnost, že sociální služba zasáhne.

Nyní tady máme jeden konkrétní příklad. Jaké ten má řešení? Zatím to vypadá, že celá záležitost stojí na místě, nic moc se neděje.

Situace nestojí na místě. Je potřeba říct, že Norové nyní, po čtyřech letech, připustili českou stranu k jednání. Odlétají tam odborníci z ÚMPODu (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí – pozn. red.), což je organizace, která řeší únosy dětí a odebrání dětí v zahraničí. To během uplynulých čtyř let nebylo. Začíná se jednat, začínají se o případ zajímat i politici v distriktech, kde byly děti odebrány. Je tam určitě nějaký posun.

Nyní se připravuje soudní proces, který bude velmi důležitý. Matka bude žádat o navrácení dětí nebo o jejich svěření sestře.

Než jsme se o ten případ začali zajímat, vypadalo to, že děti budou adoptovány. Žádná jiná varianta tam nebyla. To, že se dnes už o adopci nehovoří, naopak začalo se mluvit o tom, že matka děti uvidí častěji, že se děti budou moci učit český jazyk, to jsou obrovské posuny. Bez tlaku médií a politiků by k tomu nikdy nedošlo.

Mluvíme o klucích, kteří jsou fakticky Češi. Mám stále mít dojem, že se stát v případě mých problémů v zahraničí o mne dostatečně postará? Nechci srovnávat, ale myslím, že třeba občanům Spojených států jejich země zaručuje podstatně větší ochranu v případě problémů v cizině.

Myslím, že máte pravdu. Nemám dojem, že by Česká republika skutečně tvrdě vymáhala mezinárodní právo. Tento případ by měl ukázat, že bychom si my Češi měli daleko víc vážit svých občanů a že bychom měli daleko víc a tvrději hájit naše zájmy. Český zájem je, aby ti kluci byli Češi a byli vychovávaní v České republice a stali se z nich občané České republiky a teprve pak, ať žijí kdekoliv na světě, tam kde budou chtít. Myslím, že bychom měli za Čechy daleko víc bojovat. Opravdu si myslím, že stát se to občanům Spojených států, tak jsou ti kluci dávno ve své vlasti.

Máme na úřednické nebo politické úrovni nějaké další možnosti, co dělat? Asi je skutečně divné, když premiér čeká nějakých čtrnáct dní, než ho laskavě přijme velvyslankyně, ale existují reálně nějaké páky na norskou stranu? Třeba i proto, že Norsko není členem EU…

Norsko se chce připojit k zóně Transatlantického partnerství pro obchod a investice, mít smlouvu o volném obchodu se Spojenými státy. Myslím si, že můžeme připojení Norska k této smlouvě blokovat. A nejenom my, i další státy. Jsme součástí Evropské unie a já se na evropské úrovni spojuji s dalšími politiky. Byl jsem například na obědě s představiteli Pobaltských zemí a domlouvali jsme se na společném postupu, stejně jako třeba s Poláky. Toto nám dává sílu. Kdybychom vystupovali jenom sami jako Česká republika, tak nezmůžeme nic. Tím, že se propojujeme, budeme mít daleko větší sílu a naše slova budou mít daleko větší váhu.

Existuje vůbec nějaký institut, prostřednictvím kterého dokáže náš stát občana, který se dostane v zahraničí do problémů, takříkajíc zachránit?

Způsobů existuje hodně, Česká republika byla v minulosti v řadě případů velmi obratná v diplomacii. Nyní například zastupujeme zájmy mnoha zemí v Sýrii díky tomu, že tam máme ambasádu. A to, že vyjdeme někomu v něčem vstříc, si můžeme zase vybrat jinde. Je důležité, aby toho Česká republika skutečně využívala a chtěla se domluvit na společném postupu s dalšími státy.

V Norsku mají problémy Poláci, Rusové, Lotyši, Litevci, Estonci, Švédové, Italové, Řekové… Tak proč bychom se nespojili a neukázali sílu právě v tom spojení několika národů, které bouchnou do stolu a řeknou: dáváme vám ultimátum, do měsíce děti vrátíte, jinak přijmeme odvetná opatření například v ekonomické oblasti. To, co udělala Indie. Norové chtěli stavět významnou stavbu v oblasti energetiky a Indové řekli, že zakázka končí a do měsíce bylo dítě zpět v Indii u svých rodičů. My zkrátka musíme umět říct dost.

Když budeme slabí a budeme říkat, ono to nějak dopadne, tak nás nikdo poslouchat nebude. Ale když ukážeme sílu a dokážeme bouchnout do stolu… Ne, nebudu čekat, paní velvyslankyně, čtrnáct dní, vy okamžitě přijdete, jinak se do týdne můžete sbalit a odjet, protože jste výrazně narušila vztahy České republiky s Norskem… Pak budeme mít respekt.

Ano, tvrdšímu prosazování práv našich občanů se dá rozumět. Souhlasíte ale i s velmi tvrdým přirovnáním norského postupu k Lebensbornu?

U výroku o Lebensbornu řekl pan prezident nějakou historii Norska, to nebudu komentovat. Na druhou stranu si myslím, že prezident ukázal, že se s naším přístupem k podobným případům nebudeme mazlit. Poprvé jsem měl z pana prezidenta pocit, že se opravdu zastal našich občanů. A pokud premiér řekl, že nepřestaneme s touto kauzou otravovat, dokud nebude vyřešená, je to jasný signál Norům, že se tím dřív nebo později prostě budou muset zabývat.

Norská premiérka řekla, že oni do případu nebudou zasahovat. OK, ale když vy do toho nebudete zasahovat, my s tím nepřestaneme otravovat. Musí se to vyřešit. Tak nebo tak.

Nesouhlasím s odebráním dětí Michalákových na základě toho, co jsem viděl a prostudoval. Jsem stoprocentně přesvědčený, že matka je v právu a myslím, že Norové nepostupovali správně. Pokud měli podezření, měli v první řadě nabídnout umístění dětí do České republiky, například sestře paní Michalákové.

Jak moc věříte tomu, že celý případ bude mít happy end? Ať už takový, že se děti vrátí do péče matky nebo budou převezeny do České republiky a tady projdou strukturami ochrany dětí, než se vše vyšetří nebo budou svěřeny své tetě.

Mám krédo, že člověk musí věřit ve vítězství, aby vítězství uvěřilo v něj. Věřím, že se do Vánoc kluci objeví v České republice. Norové se nemohou dlouhodobě dostávat do izolace, kam se dostávají. Já toto téma nepřestanu otvírat v Evropském parlamentu. A můžeme pokračovat v dalších případech, které jsou podobně otřesné jako případ Evy Michalákové. Norsko si musí vybrat. Buď půjde cestou demokracie a otevřenosti nebo cestou, kterou si v případě Barnevernetu vybralo v roce 1992. Pak bude otázka, jak bude k Norsku přistupovat mezinárodní společenství, jak se k němu bude chovat.

Jak moc velkou stopu může celý případ zanechat na samotných dětech? Jeden z chlapců prožil v odloučení od rodičů skoro polovinu života, ten druhý více než polovinu.

Četl jsem nyní výbornou knížku o židovských dětech, které se celou druhou světovou válku ukrývaly před nacistickým režimem. Tam se i děti, které začátek války zastihl ve velmi útlém věku jednoho dvou let, po válce poměrně rychle doma adaptovaly. Většina těch dětí začala do roka velmi dobře mluvit česky. To je důležité vědět.

Nicméně stopy takového jednání v dětech asi zůstanou. Jak je možné, že systém, který v Norsku je a tato traumata působí, funguje i přes to, že Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení lidských práv?

Norové sami tvrdí, že se situace změnila. Osobně si myslím, že kde není žalobce, není soudce. To znamená, že dosud nebyla z Evropské unie a od ostatních států žádná snaha vyvíjet na Nory tlak, aby situaci změnili.

…a je to proto, že si Norové při odebírání dětí vybírají Čechy, Rusy, Poláky?

Přesně tak. Kdyby si Barnevernet začal víc vybírat třeba Němce nebo Francouze nebo Brity, tak byste viděl rachot, který by se odehrál. Je to i o tom, že se státy dlouhou dobu o osudy svých občanů nezajímaly. Ve Velké Británii bylo odebráno sto čtyřicet dětí s českou národností, většinou to byly romské děti. S velkou převahou to byly případy, kdy děti nechodily do školy nebo na nich bylo pácháno násilí, případů, které bychom mohli označit za exces, bylo minimum. Ale v případě Norska neexistoval soustavný tlak, což se nyní výrazně mění.

Označíme-li případ Michalákových jako příklad bezpráví, kolik takových jich v zahraničí máme? Je jich hodně? A jak se Česká republika staví za ty ostatní?

Těch je několik desítek a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí se je daří poměrně úspěšně řešit. Většinou je ale v těchto případech nějaký konflikt, problém rodičů vůči úřadům, případy takové, jako je ten Michalákových, kdy byly děti odebrány na základě lživých obvinění, bychom spočítali na prstech jedné ruky.

Blížíme se ke konci našeho rozhovoru a v jeho závěru si dovolím úplně opustit jeho ústřední téma. Vy jste ve funkci europoslance rok, jak to svoje angažmá v Evropském parlamentu zatím hodnotíte?

Mám radost z toho, že se tam mnoho věcí povedlo. Začal jsem pracovat ve výborech a ta práce už je vidět, dáváme hodně pozměňovacích návrhů vzhledem k jednoznačnosti a jednoduchosti přijímaných předpisů a myslím, že u některých kolegů máme i určitý respekt.

Jsem velmi rád, že chodím do německé delegace a účastním se práce i v rámci německé části, která je daleko propracovanější a lépe funguje. Podařilo se navázat vztahy s mnoha institucemi a také se podařilo udržet v EP českou komunitu. Pracujeme s kraji, městy a řadou institucí.

Práce mne baví, naplňuje mě a uspokojení mi přináší to, že se řada věcí posunula dál. V poslední době se často věnuji terorismu a kroky, které se v evropských státech přijímají v boji proti terorismu, mi dávají smysl a logiku.

Jak vám osobně tato práce změnila život?

Hodně. Rodina se musela adaptovat na to, že mám tři domovy. Jeden ve Štrasburku, jeden v Bruselu a jeden tady a jsem pořád na cestách. Tolik kilometrů, které jsem v poslední době nacestoval, jsem nenacestoval za pět let v podnikatelské činnosti.

Být členem Evropského parlamentu, to je pro mne čtvrtá vysoká škola, kterou jsem si vystudoval. Sedíte tam s lidmi, kteří byli ve svých zemích premiéry, ministry financí, to mě velmi posouvá v mém rozhledu.

Čím, vyjma toho, o čem jsme se dosud bavili, se nyní zabýváte, co řešíte a co připravujete?

Nyní řeším problémy v regionech. V Královéhradeckém kraji jsem se teď zabýval hořickými trubičkami a jejich uplatněním na evropském trhu, tedy vývozem a propagací artiklu, který je typický pro Českou republiku. Nebo jsem se zabýval problematikou kamionové dopravy, řeším otázku obchvatů měst financovaných z evropských fondů. To jsou věci, které mohou pomoci tomu, aby se Česká republika vrátila mezi ekonomické tygry Evropy a abychom do roku 2020, než se staneme čistými plátci, stihli vybudovat potřebnou infrastrukturu a zlepšili možnosti podnikání a života.

S Tomášem Zdechovským hovořil: Miloš Spáčil

 

Aktuální číslo

Inzerce v Evropských novinách

Spolupracujte s námi a inzerujte v tištěném i webovém vydání.

Více info zde.

Rozhovory

banner

Evropské instituce

  • Evropský účetní dvůr

    Zatímco v minulých číslech Evropských novin jsme se zaměřili hned na dvě významné soudní instituce, tentokrát se v naší pravidelné rubrice podíváme do světa financí. V našem hledáčku je totiž...

    Číst dál...