Evropský soud pro lidská práva

V minulém čísle Evropských novin jsme se podívali zblízka na fungování a činnost Evropského soudního dvora. Jenže u něj výčet důležitých evropských soudních institucí rozhodně nekončí. Přinejmenším stejně významný je totiž i Evropský soud pro lidská práva, který už několik desítek let sídlí ve francouzském Štrasburku. Na rozdíl od ESD, který má poměrně široké zaměření, je tato instituce zaměřená striktně na případy související s ochranou lidských práv. Jaké zkušenosti s ním má Česká republika?

Evropský soud pro lidská práva bývá považován za jednu z nejdůležitějších a také nejdůvěryhodnějších institucí v Evropě. Může za to především velmi bohatá historie, ve které najdeme celou řadu verdiktů, které přispěly k budování a stabilizaci evropských demokratických struktur. Instituce není přímo spojena s Evropskou unií, ale s Radou Evropy a byla založena v roce 1959. O rok později už byl vynesen i první verdikt ve známém případě bývalého člena Irské republikánské armády IRA Gerarda R. Lawlesse, který si stěžoval na Irsko, že porušuje jeho práva na spravedlivý proces. Žádost byla soudem zamítnuta. Od té doby už soudci ve Štrasburku posuzovali tisíce mnohdy velmi složitých případů. V listopadu 1998 se kvůli nárůstu administrativy a nových žalob struktura soudu mění na jednoinstanční a dochází k výraznému zrychlení práce. V roce 2008 soud oslavil desetitisící verdikt.

Na soud se může obrátit v podstatě každý. Občané mohou ve Štrasburku žalovat svou zemi a její orgány, když mají podezření, že jsou porušovány jejich lidská prava. Evropský soud ovšem přímo nestojí nad soudy v zemích, které jsou do této instituce zapojeny a nedokáže tak zvrátit rozhodnutí justice daného státu nebo nařídit změnu legislativy. Může ale nařizovat placení odškodného a k jeho stanoviskům přihlížejí evropské orgány, které následně mohou tlačit na státy i třeba v oné zmíněné legislativě.

ROZHODNUTÍ OVLIVŇUJÍ I ČESKO

Málokdo dnes vůbec tuší, jak obrovským kolosem tento soud je. Například z hlediska počtu soudců patří mezi vůbec největší mezinárodní soudní orgány na světě. Svého soudce v něm má každý smluvní stát, což nejsou pouze členské země Evropské unie, ale i další státy, které ratifikovaly tzv. Úmluvu na ochranu lidských práva a základních svobod v rámci Rady Evropy. Patří tam kromě zemí EU třeba také Turecko, Ukrajina či Rusko.

V České republice se začalo o Evropském soudu mluvit častěji až na konci devadesátých let v souvislosti s restitucemi a s privatizací majetku. „První desetiletí nového tisíciletí přineslo nebývalý zájem českých občanů a jejich právních zástupců o Evropský soud pro lidská práva,“ vysvětluje jeho jediný český soudce Aleš Pejchal s tím, že judikatura Evropského soudu několikrát příznivě ovlivnila českou legislativu a způsob rozhodování českých soudů.

Ve známost vešla hlavně žaloba na Česko ze strany osmnácti romských žáků z Ostravy v roce 2007. Ti si stěžovali na diskriminaci a segregování romských žádků do zvláštních škol pro mentálně postižené. Evropský soud námitky žalobců uznal a Česká republika je od té doby v hledáčku evropských orgánů, které dohlížejí na to, zda se daří věci napravovat. Velmi silně medializovaný je v poslední době i případ synů, které v Norsku odebraly české matce tamní úřady. Matka se v loňském roce do Štrasburku obrátila se stížností na postup norských úřadů. Soud se ale jejími námitkami odmítl zabývat. „O stížnosti nerozhodoval jeden soudce, ale tři. Stížnost zamítli jako nepřípustnou,“ uvedla česká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová.

RUSKO VERDIKTY MNOHDY NERESPEKTUJE

Dalších rozsudků významných pro Českou republiku najdeme v minulosti opravdu mnoho. A zasahují do nejrůznějších oblastí lidských práv. V závěru loňského roku například soud rozhodl, že zákaz poskytování zdravotní péče porodními asistentkami při domácích porodech v Česku neporušuje práva rodiček. „Soud vzal v úvahu také skutečnost, že na evropské úrovni neexistuje žádná shoda ohledně povolení či zákazu domácích porodů,“ stojí v soudním prohlášení. Soud tak dal jednoznačně najevo, že v této oblasti nebude zasahovat do národní politiky. Velké množství posuzovaných kauz vyplývá především z velkého množství žalob, které každý den k Evropskému soudu pro lidská práva chodí. Jen samotná Česká republika čelí v současnosti zhruba tisícovce žalob. To je obrovské číslo, ale v porovnání s některými jinými evropskými zeměmi jde stále o podprůměr. Rekordmanem je dlouhodobě Ruská federace, na kterou jdou každoročně tisíce žalob za porušování lidských práv. Jenže Rusko si s mezinárodním právem bohužel hlavu neláme a dodržuje ho jen, když se mu to hodí. Když soud ve Štrasburku loni rozhodl, že má země zaplatit odškodné v řádech desítek miliard akcionářům, jejichž firma byla vyvlastněna, zástupci ruského ministerstva spravedlnosti odvětili, že se budou řídit vlastní ústavou. Naštěstí Rusko je celkově spíše výjimkou. Hlas štrasburského soudního dvora je totiž většinou velmi silný a široce respektovaný.

Filip Appl