Česká armáda: víc vojáků, lepší vybavení

„Jak vždy říkám, můžu sice toužit po tom, že mi večer zavolá miss ČR a že spolu strávíme celou noc, mohu o tom mluvit, ale je to nepravděpodobné,“ pronesl před více než rokem bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg tento bonmot v reakci na přání prezidenta Miloše Zemana po společné obranné politice členských zemí EU. Skutečně je společná obrana tak nereálná? A jak je na tom s obranyschopností samotná Česká republika?

Pokud začneme u Evropské unie, sluší se nejprve si připomenout, že společná obrana a posilování obranyschopnosti rozhodně není a nikdy nebylo prvořadým cílem EU. Osmadvacítka zastává jasný názor, že obrana je svrchovanou oblastí, o které si rozhoduje každý členský stát sám. Ke sdružování nad rámec jednotlivých zemí je tu pak Severoatlantická aliance, kterou EU rozhodně nechce nahrazovat. Na druhou stranu by bylo chybou zcela opomínat vliv společenství na bezpečnost a prosazování míru a lidských práv v Evropě. Díky intenzivní ekonomické a politické spolupráci v rámci Unie došlo k vytvoření stabilní evropské společnosti zemí, které mezi sebou nepotřebují válčit. V roce 1993 navíc vznikají pilíře novodobé Evropské unie, z nichž jeden se jmenuje přímo Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Postupně se utváří systém, ve kterém se připouští společné humanitární, záchranné a nakonec i vojenské operace s pomocí tzv. bojových skupin (battle groups), které se skládají z jednotek jednotlivých členských států. To bylo ovšem dlouhou dobu trnem v oku především Velké Británii, která opakovaně poukazovala na oslabování role NATO. Členské státy se nakonec shodly na kompromisním řešení. Pro plánování vojenských operací může EU využít buď struktury NATO v rámci dohod „Berlin +“ (což jsou dohody mezi NATO a EU z roku 2002 o spolupráci na humanitárních misích), nebo národní plánovací centrum pověřené členské země. První možnost využila Unie například při plánování operace Concordia v Makedonii, francouzské infrastruktury bylo zase využito při plánování operace Artemis v Kongu a důležitá vojenská mise odstartovala v roce 2004 v Bosně a Hercegovině, kde byly jednotky NATO pod kódovým označením SFOR nahrazeny vojáky 22 členských států EU a jedenácti dalších zemí.

SPOLEČNÁ ARMÁDA?

Důležitý milník přichází v roce 2012, kdy je Unii udělena Nobelova cena míru, mimo jiné i za pomoc v konflikty zasažených oblatech a za podporu uprchlíků v Etiopii. A právě uprchlíci rozvířili letos znovu debatu o bezpečnosti a obranyschopnosti nejen celé Evropské unie, ale i jednotlivých členských států včetně České republiky. „Problém přistěhovalců ve Středomoří není jen problémem humanitárním, ale i bezpečnostním,“ prohlásila eurokomisařka pro bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová, která před dvěma měsíci úspěšně požádala Radu bezpečnosti OSN o podporu vojenského zásahu ve Středomoří.

Situace s uprchlíky vytlačila z hlavních zpráv jiný potenciální bezpečnostní problém – Rusko. V souvislosti s ním se v evropských kuloárech začalo naplno mluvit o vytvoření společné armády Evropské unie. Zastáncem tohoto kroku je i současný šéf unijní exekutivy, předseda Evropské komise Jean Claude Juncker. „Taková armáda by nám pomohla utvářet společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a společně brát na vědomí odpovědnost Evropy ve světě,“ prohlásil politik s tím, že by nešlo v žádném případě o konkurenci NATO. A spojenců Junckera v tomto plánu začalo rychle přibývat. Pro společnou armádu jsou vedoucí představitelé Německa i Francie. Naopak východní země se k návrhu Junckera postavily spíše skepticky. Například předseda Národního bezpečnostního úřadu Polska Stanislaw Koziej prohlásil, že idea společné armády EU je v současnosti nereálná. „Žádný stát by nebyl ochotný vzdát se kontroly nad svou armádou nebo bezpečnostními složkami. Přestože jsou takové debaty intelektuálně atraktivní, jsou zatím pouze teoretické.“ To Česká republika je v tomto směru poměrně rozpolcená. Prezident Miloš Zeman je dlouhodobě pro. „Společná evropská armáda by pomohla lépe čelit agresi, ať by přišla odkudkoliv,“ uvedl jeho mluvčí Jiří Ovčáček s tím, že není nadále možné, aby všechny problémy Evropy hasily jen Spojené státy americké. Ministr zahraničí Martin Stropnický s tím ale nesouhlasí. Podle něj je primárním nástrojem kolektivní obrany Evropy NATO, stále užší spolupráce zemí osmadvacítky je prý pozitivní, ale ke společné armádě to může vést nejdříve za desítky let.

ARMÁDA POSÍLÍ

Ministr Stropnický přitom, stejně jako jeho předchůdci, čelí dlouhodobé kritice, že nedělá dost pro zlepšování obranyschopnosti České republiky. Respektive, že se naše země stále spoléhá pouze na NATO, které by nám v případě ohrožení mělo přijít na pomoc. „Teď, když bezpečnostní prostředí v Evropě, a zejména na její periferii, zásadně přitvrdilo, nepochybně nelze brát bezpečnostní garance na lehkou váhu. A potvrdily to i průzkumy veřejného mínění,“ prohlásil například exministr obrany Alexandr Vondra. Stropnický ale oponuje a tvrdí, že počty vojáků začínají růst a zlepšuje se i vybavenost armády a její celkové schopnosti. Mezery však připouští i ministr. „Musíme se ptát, jak jsme na tom například s bezpilotními prostředky, které umožňují lépe vidět, slyšet a reagovat. Budujeme bezpečné komunikační sítě? Jak jsme na tom s digitalizací bojiště?,“ řekl Stropnický na nedávné brněnské konferenci o současných bezpečnostních výzvách s tím, že ministerstvo obrany dělá vše proto, aby se zlepšila hlavně schopnost reagovat na tzv. hybridní hrozby. Tedy na rozmanité způsoby útoků, při kterých se mnohdy stírá hranice mezi civilním a vojenským a které jsou vedeny nejen silou, ale i skrze kybernetické a další útoky. Armáda tak trénuje nové speciální skupiny a chystá miliardové tendry. Nakoupeny by měly být desítky obrněných vozidel, radary a do modernizace zamíří třeba vrtulníky Sokol. Počet vojáků má navíc vzrůst o třetinu, na 24 tisíc do deseti let. Nahoru mají jít i výdaje na armádu. Zatímco v loňském roce to bylo 41 miliard, tedy 0,96 procenta HDP, v roce 2020 už to má být 1,4 procenta HDP. Ani to ovšem neodpovídá požadavku NATO, který hovoří o dvou procentech HDP.

Jenže není to jen o penězích. Česká republika se zapojuje do operací bojových skupin EU a pomalu se schyluje také k vytvoření tzv. V4 battlegroup. Společné bojové uskupení Česka, Slovenska, Polska a Maďarska o celkovém počtu až čtyři tisíce vojáků vznikne příští rok a bude jakousi vlajkovou lodí obranných kapacit zemí Visegrádu.

BIS DOSTANE VÍC PRAVOMOCÍ

Armáda je ovšem pouze jednou stranou mince. Na pozadí, mimo hlavní pozornost veřejnosti, se o bezpečnost země i celé Evropské unie starají také tajné služby. A v poslední době mají opravdu hodně práce. Ať už jde o sledování hrozby ze strany Ruska nebo o problém islámského terorismu a lidí prchajících pryč od válečných konfliktů. Mezi jednotlivými zeměmi EU samozřejmě i v tomto směru probíhá dlouhodobá spolupráce. Vedení Unie se ji snaží ještě posilovat různými opatřeními. V roce 2011 například vytvořila novou instituci, tzv. Evropskou službu pro vnější činnost, která se oficiálně zabývá hlavně diplomacií, nicméně je zřejmé, že má na starosti i mnoho zpravodajských aktivit. Před několika týdny byla v rámci instituce například vytvořena speciální skupina, která bude bojovat s ruskou propagandou. Patří do ní i český odborník na Rusko Jakub Kalenský.

Tajné služby jsou ale primárně záležitostí každého členského státu a zpravidla mezi nimi probíhá úzká komunikace a spolupráce: výměna důležitých informací, upozorňování na možná rizika a dokonce i společné operace tajných agentů. I když čas od času to i uvnitř EU zaskřípe. V květnu kupříkladu podalo Rakousko stížnost na německé tajné služby kvůli špehování evropských firem.

Bezpečnostní informační agentura, která funguje v České republice, si poslední dobou také moc nevydechne. V březnu v Praze odhalila tři ruské špiony a v současnosti sleduje hlavně projevy radikalismu a uprchlíky, kteří mohou být údajně potenciální bezpečnostní hrozbou. Nově k tomu má větší pravomoci. Poslanecká sněmovna totiž v první polovině června schválila pro BIS prolomení daňových tajemství nebo možnost žádat informace od telekomunikačních operátorů. Návrh podpořila i velká část opozice. „Jsme v situaci poměrně velkého vnějšího ohrožení. Zesiluje vlivové zasahování Rusů a Číňanů. Existuje nebezpečí v půlce Afriky,“ uvedl například Marek Benda z ODS. Zvýšit by se měl i rozpočet BIS a to až o desítky milionů korun. Kritici z řad veřejnosti ovšem varují: Opatření se vezou na vlně hysterie z uprchlíků a znamenají mimo jiné i omezení naší svobody.

Filip Appl