Evropské horizonty Zdeňka Velíška

Proč bylo na čase hovořit o továrně na smrt

(Evropské noviny - 1/2015) Už sedm desetiletí uplynulo od osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Pro dnešní mladou generaci jen kousek evropských dějin, který na první pohled už současnost kontinentu neovlivňuje a v jeho dějinách je kapitolou, na kterou je příjemnější nemyslet. V učebnicích dějepisu nezaujímá Osvětim místo naléhavého mementa varujícího před fenoménem, který bychom měli znát, abychom ho včas identifikovali, až se znovu objeví. Továrna na smrt, na "průmyslové" zlikidování příslušníků nenáviděné rasy ne po stovkách či tísících nepohodlných jedinců, ale po milionech, se naopak dostala do klamné kategorie děsivých legend, které mnozí už nedokáží chápat jako pravdivou součást dějin našeho kontinentu.

Mezinárodnímu fóru konanému 26 a 27. ledna na Pražském hradě se ale přesto podařilo oživit pro naši současnost memento totálního vyhlazování nepohodlných etnik, náboženských obcí, prostě těch, kteří nikoli jako jednotlivci, ale jako komunity překážejí, nebo se prostě jen mohou stát nepřítelem, jehož existence sama o sobě ospravedlňuje politiku teroru a jehož vyhlazení pak zdůvodní i právo despoty na totální moc. Fórum ukázalo, že toto memento platí i dnes.

Kupodivu se tam v panelových diskusích, jichž se zúčastnilii filozofové, akademici, politici, novináři i publikum z pléna, nestal leitmotivem džihádismus a jeho krvavé tažení za vytvoření chálifátu, provázené "plošným" vyvražďováním "nepohodlných", ať už jsou jakékoli víry. Mluvilo se sice o nápadné podobě tohoto blízkovýchodního fenoménu s nacismem a o nebezpečí, že se ho islamistickým fundamentalistům podaří rozšířit i na evropskou půdu. Ale zazněla tu rezolutně také slova, že větším nebezpečím pro demokratickou budoucnost Evropy je šíření domácího jedu: neonacismu, xenofobního extremismu a nenávisti k demokratické toleranci a k politice integrace neevropských menšin do společnosti. Fórum si všimlo, že radikální islamismus a nacismus jsou si podobné především svým antisemitismem. První opravdu vražedné útoky džihádistů, které signalizují jejich zájem o rozšíření teroru ze světa islámu do Evropy byly vedeny proti židovské škole (Montauban, Francie, 2012) a současně s útokem na Charlie Hebdo (7.ledna 2015) na židovský "košer" obchod. Symptomatické pro Fórum, pořádané k výročí osvobození Osvětimi od nacistických hromadných vrahů, byl fakt, že jeho prioritou byla starost o to, aby evropské národy stihly zabránit opakování tak zhoubné kapitoly dějin, jakou představovala vláda nacismu a fašismu, ještě dřív než nám ji příště vnutí agresivita a populismus stále mohutnějších xenofobních proudů a dokonce už i politických stran, které dnes představují silnou opozici a zítra třeba už vládní většinu. Například ve Francii. Mají se kvůli této perspektivě přijímat zákony zakazující šíření zhoubných ideologií? Jsou ale takové zákazy v demokracii přípustné? Má se nákaze přecházet takhle přísnou prevencí? Na druhé straně: je možné pěstovat toleranci vůči intoleranci, česky řečeno dívat se s ušlechtilým nadhledem na šíření nesnášenlivosti, agresivity a zastrašování? Neplodí demokracie totalitu právě svým přísným dodržováním svobody, zejména svobody projevu? Formulací těchto dilemat mě průběh Fóra příjemně překvapil. Měl přesah do budoucnosti. Ale přece jen s jedním nedostatkem: Panelisté rozvážně poukazovali na to, že přijímání zákonů je záležitost, která chce čas, a ještě víc času že vyžaduje přijímání evropských zákonů, nicméně jim z toho nevyplynulo , pokud jsem dobře poslouchal, že už teď je pět minut po dvanácté, že hrozba se už netýká budoucnosti, ale našich dnešních životů.

V této souvislosti je možná dobře, že se nezdařil původní záměr prezidenta České republiky uspořádat v Praze k datu 70. výročí osvobození Osvětimi setkání nejmocnějších státníků západního světa a Ruska. Zval je do Prahy patrně v naději, že jejich schůzka by mohla být dalším z kroků k zastavení ukrajinského krveprolití a k uvolnění napětí mezi západem a Putinovým Ruskem. Takhkle aspoň prezidentovu gestu rozuměli nejen novináři, ale asi i ti, kteří se rozhodli takovou schůzku, svolanou bez řádné přípravy a dokonce někým mimo okruh "mocných", raději nekonat. Jejich odřeknutí účasti sice nezvýšilo lesk a slávu pražského Hradu, ale pro Evropu i pro nás, kteří žijeme v jejím středu, mělo pozitivní stránku: Kdyby se tu byli sešli, nikdy by se bylo pražské Fórum nedotklo samotné dřeně těch rizik, která ohrožují jak budoucnost našich zemí, tak už přímo současný život celých velkých komunit na našem kontinentu. Takhle aspoň mohlo pražské Fórum zkonfrontovat neúčinnost politiky s účinností bezohledných metod radikálů všech ideologií, kteří svět politiky ignorují a čím dál víc se mu jen smějou. Demokracie se musí co nejrychleji zbavit svých slabin, řeklo Fórum, aniž to někdo takhle vyslovil. Aspoň ne do chvíle, kdy po jeho prvním dni píšu tyhle řádky.