Evropské horizonty Zdeňka Velíška

Národní volby evropského dosahu

Ne každé prezidentské volby v Evropě mají celoevropský dosah. Ty rakouské ho určitě mají, a to hned ve dvou rovinách. Jejich výsledek demokratickou Evropu posílil. Ale chybělo málo a Rakousku by byl dnes stál v čele člověk zastávající podobné pozice, z jakých na demokratickou Evropu útočí Marina Le Pen, Geert Wilders a politici jim podobní. A netýká se to jen otázek řešení imigrační krize. Je ovšem pravda, že právě v těchto otázkách by se asi byly postoje Norberta Hofera, jemuž prezidentský úřad unikl opravdu jen o vlásek, dostaly do rozporu s politikou Evropské unie patrně ze všeho nejdřív a neostřeji. Fakt, že drtivý nástup tohoto prezidentského kandidáta z prvního kola se nakonec obrátil v jeho těsnou porážku, vrátil Evropě naději, že nesnášenlivost se nestane vlastností, která postupně ovládne celou Unii a vnese nakonec ducha nepřátelství i mezi její členské země. Mezi oběma koly prezidentské volby stáli Rakušané na dějinné křižovatce (omlouvám se za tohle klišé, ale je v tomto případě výstižné). Nakonec z ní vykročili přece jen zpátky k demokratickým jistotám. Couvli - i když jen těsnou většinou - před rizikem že pohodlné, a radikální řešení nepříjemností s přistěhovalci, které jim nabízel kandidát nacionalistické Strany svobodných, je v Evropě zavede do izolace nebo při nejmenším do společnosti zemí ovládaných momentálně politiky, kteří jsou, podobně jako předáci rakouské FPÖ, ochotni obětovat evropskou soudržnost iluzi vlastního bezpečí za uzavřenou hranicí.

Rakušané nakonec zvolili toho, u koho si byli jisti, že, bude chtít zachovat důstojné místo Rakouska v Evropě i soudržnost Evropské unie, což u Norberta Hofera právem nepředpokládali. Udělali to, co udělali Francouzi už v několikerých volbách. Spojili se v druhém kole proti kandidátovi, který do budoucna představoval riziko potlačení demokratických zásad, na nichž od porážky nacismu stojí západní civilizace a ke kterým jsme se my, národy střední Evropy, přihlásili po vymanění z totality.

Ale zůstává tu ještě druhá rovina, v které jsou rakouské prezidentské volby událostí celoevropského významu. Po jejich prvním kole už Evropa nemůže pochybovat o tom, že voliči přestávají spoléhat na tradiční strany politického mainstreamu, na strany umírněné levice a pravice seskupené kolem poklidného politického středu. Kandidáti sociální demokracie a lidové strany, které v Rakousku (a v dlouhé řadě dalších evropských demokratických zemích) představují to čemu tu říkám politický mainstream, tedy hlavní proud, naprosto propadly. Přesněji, propadli jejich kandidáti. Nemyslím, že bych tu musel popisovat, jak blízko je i jinde v Evropě k volebním porážkám stran tohoto typu a k nástupu radikální pravice. Už v roce 2002 se Francie dokázala ubránit nebezpečí nástupu krajní pravice k moci jedině tím, že voliči levice masově a téměř organizovaně odevzdali ve druhém kole prezidentských voleb své hlasy kandidátu konvenční pravice, Chiracovi. Podobným manévrem zachraňovali Francouzi pozice konvenčních stran, tedy Hollandových Socialistů a Sarkozyho Republikánů (bývalé UMP) v loňských regionálních volbách.

Strany evropského establishmentu a jejich předáci by si měli přiznat, že se nechali uspat svým pohodlným střídáním u vlády během dlouhých desetiletí nebo vytvářením společných vládních týmů, - jako například právě v Rakousku - a že zapomněli být strážci těch základních hodnot, které jim tenhle pohodlný život v politice umožňují. Neviděli potřebu riskovat přízeň veřejnosti tím, že by ji upozorňovali na to, čím sama ohrožuje své základní jistoty. Místo aby jí systematicky nabízeli argumenty, které by ji odradily od jednoduchých, ale scestných řešení, sami ta řešení, hlásaná populisty, přebírají, aby jim odlákali voliče. Nevím, zda budou schopni zároveň odrážet stejnou metodou útoky, kterým jsou jejich strany, tedy strany umírněné pravice a levice, ohrožovány dnes už také z druhé strany politického spektra.

Ve Španělsku například vůbec nedokázaly tradiční demokratické strany - lidová a socialistická - sestavit po volbách vládu. Vítr z plachet jim vzala nová strana radikální levice. Volby se budou opakovat a strana Podemos v nich opět sehraje roli protiváhy těch dvou mainstreamových stran. Ve Franciii se už mnoho týdnů odehrává přímo v ulicích prudký útok zleva na vládu umírněné levice. Na Slovensku má po posledních volbách vládní koalice dost bizarní podobu. A pro další příklad nesnadného povolebního vývoje - nesnadného pro tradiční demokratické strany - bychom ani nemuseli chodit za hranice. Stranám evropského establishmentu (mám na mysli strany, které stále ještě představují demokratickou většinu v Evropském parlamentu) přinesl výsledek prezidentských voleb v Rakousku částečnou úlevu. Ale nezbavil evropskou politickou scénu nebezpečí, že mocenské pozice konvenčních a umírněných stran se v Evropě přece jen mohou začít rozplývat.

 

Aktuální číslo

Inzerce v Evropských novinách

Spolupracujte s námi a inzerujte v tištěném i webovém vydání.

Více info zde.

Rozhovory

banner

Evropské instituce

  • Evropský účetní dvůr

    Zatímco v minulých číslech Evropských novin jsme se zaměřili hned na dvě významné soudní instituce, tentokrát se v naší pravidelné rubrice podíváme do světa financí. V našem hledáčku je totiž...

    Číst dál...