Americký konvoj ve světle nepříjemných faktů

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 3. 11. 2015 8:07

(Evropské noviny - 3/2015) Ta fakta budou nepříjemná z jiného důvodu, než který na těchto řádcích možná čekáte. A začít musím hezky zeširoka: V roce 2015 počítá čínská ekonomika se sedmiprocentním růstem. Ten údaj u Číny nepřekvapí, růst v Číně spíš klesá, než že by zajímavě poskočil. Nepřekvapuje ani jeho srovnání s růstem v Evropě, který je prostě s tím čínským nesrovnatelný už dlouho. Nicméně ta čínská cifra vyvolává mrazení. Čínská ekonomika je už nyní druhá největší na světě. Pokud ovšem nebereme v úvahu součet ekonomik členských zemí Evropské unie, který objemem předstihuje jak Čínu tak Ameriku. Kdo chce brát Evropskou unii jako jeden ekonomický celek, může ji rovnou přiřknout první místo ve světě. Z toho mi vyplývá, že nechtít v rámci Evropské unie udělat z ekonomik jejích členských zemí jeden homogenní, kompaktní celek, znamená být také proti umístění Evropy mezi klíčovými hráči ve světové politické aréně jednadvacátého století.

Čína také oznámila, že letos navýší armádní rozpočet o 12,2 procenta. To je také víc než na stejný účel dávala dosud, což bylo 1,5% HDP. Je to pořád jen polovina toho, co na vojenský rozpočet ze svého HDP vydávají Spojené státy, zato v absolutních číslech je to obrovská suma.

Evropské státy sdružené v EU a v NATO nedosahují ve svých výdajích na obranu v průměru dvou procent HDP. A to je minimum, které u nich předpokládá jejich členství v NATO. Evropská unie svým členům žádný minimální cíl v otázce výdajů na obranu neukládá. Uvádím tato fakta v souvislosti s tím, že Evropa, přesněji řečeno její východ, se znovu po delší době stává ohniskem geopolitického napětí, v kterém začínají zbraně a vojenské kapacity hrát nepříjemnou, i když asi potřebnou úlohu a obranyschopnost se stává pochopitelnou prioritou mezi národními zájmy. NATO už dokonce považuje za nutné demonstrovat svou vojenskou sílu v blízkosti onoho ohniska, tedy Ukrajiny. Současně z její druhé strany (a z Krymu) demonstruje svou vojenskou sílu Ruská federace na mnohanásobně vyšší úrovni.

Je pro vlády členských zemí NATO a Evropské unie přijatelné, aby sílu sjednocené Evropy - neboť o tu jde - reprezentovaly, nebo spíš suplovaly především americké jednotky, místo aby se téhle role ujaly na východním křídle svého operačního prostoru ozbrojené síly zdejších, tedy evropských zemí? Přijatelné to, zdá se, leckomu připadá, ale důstojné to není a obranyschopnost Evropy proti eventuelní agresi to de facto nedemonstruje. Globalizovaný svět už nějakou dobu vytváří jiná bezpečnostní rizika pro Evropu a jiná pro Ameriku. A navíc znásobil počet rizik, která pro někdejší NATO spočívala jen v těch, jež vytvářela politická konfrontace s komunistickým světem. Může se tedy stát, že až se vyskytne opravdová potřeba rozvinout síly NATO na východním křídle prostoru, který má Severooatlantická aliance v Evropě chránit, bude Washinton své vojenské kapacity potřebovat jinde. Současné, téměř automatické spoléhání Evropy na vojenskou sílu amerického obra je nejen morálně nepřijatelné, ale i neopatrné, neprozřetelné. Spojené státy už nejsou světovým hegemonem. Nenadhazuji tady ani v nejmenším, že by se mělo trasnatlantické spojenectví rozvolnit.To nemám na mysli. Naopak Evropa bude v prostředí otevřeného světa stále víc potřebovat po svém boku Ameriku a Amerika Evropu. Ale patrně opravdu Evropu se seriózní vlastní obranyschopností.

Návrh předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera na založení jednotných evropských ozbrojených sil nemá ještě kontury konkretního plánu, ale má určitě vysoký náboj aktuálnosti. Je dán extrémním napětím mezi EU a NATO na jedné straně a Ruskem na druhé v souvislosti s ohrožením a už i skutečným narušením územní celistvosti Ukrajiny a jejího směřování do společenství evropských demokracií. Už teď měla mít Evropská unie takovou vojenskou kapacitu, která by dávala sílu jejím vyjednávacím pozicím v záležitosti války na Ukrajině. A co se demonstrací vojenské síly týká, Američané by byli nemuseli vypravit na cestu východní Evropou konvoj vojenské techniky, kdyby už dnes Evropa disponovala dostatečnou a sjednocenou vojenskou kapacitou. Prostě by evropské jednotky vyjely "před kasárna", nebo, což je pravděpodobnější, ven ze svých základen. Bylo by to asi přesvědčivější gesto než přejezd amerických jednotek přes několik evropských (téměř bezbranných) států. Že Evropa stále ještě nemá dostatečně zastrašující vojenskou kapacitu, je škoda, a nezačít ji teď budovat by už bylo trestuhodným protahováním nepředvídavosti.

Nicméně není dobře, že se z toho Junckerova návrhu cituje právě jen věta o tom, že se tím Rusku dokáže, že Evropa to se svou obranou myslí vážně. I kdyby se teď hned Evropa rozhodla vytvořit společné ozbrojené síly, povely k akci, ať už cvičné nebo bojové, by jim mohlo dá jen takové evropské vedení, které by už nemělo problém s nejednotností zahraniční politiky. A k tomu asi vede ještě dlouhá cesta. Možná by ji urychlil ještě vyšší stupeň napětí a ještě akutnější válečná hrozba. Jenomže u takového impulzu není o co stát.

Není to lehká doba pro náš kontinent

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 3. 11. 2015 8:06

(Evropské noviny - 2/2015) Řecko, Ukrajina a Rusko, imigrace, islamistický teror na prahu Evropy, nezaměstnanost... Evropská unie má z čeho vybírat, kdykoli se chce soustředit na to, co ji zrovna nejvíc sužuje. Není to lehká doba pro náš kontinent. Tahle myšlenka a s ní obavy se vkrádají do mysli nejen politikům ale i široké veřejnosti. Jen hlavní důvod se mění: někde je to blízkost války, která už se rozhořela na evropské půdě, jinde některá z těch dalších vyjmenovaných příčin. Nejtísnivější pocit vzniká - zatím snad ještě ne v každém - z toho, že dohromady by ty současné útrapy, které Evropu sužují, mohly její společný organismus, Evropskou unii udolat; a pak i jednotlivé izolované země, jednu po druhé. Ale je záhodno si všimnout také toho, že ten rostoucí pocit neurčité obavy má jednu kladnou stránku. Začíná probouzet vědomí, že žádnému z těch bacilů, které Evropu napadly, se nedá odolat izolovaně, v každé zemi zvlášť, takže stojí za to záplatovat ve společné lodi díry, nenechat ji padnout ke dnu, nespoléhat na osmadvacet záchranných člunů. To vědomí se teprve rodí, a já doufám, že zobecní. U nás alespoň stoupl po dlouhé době počet lidí považujících členství v EU za prospěšné na 51%. Ze 30% v r. 2012! Stálo by za to zjistit, zda tak markantní změna v postoji k EU v národě, souvisí s bezpečnostní nejistotou, jež začala panovat ve východoevropském regionu a šíří se až k nám. Zvýšení důvěry v evropskou myšlenku ve chvíli, kdy po prvé zdánlivě ztroskotává v tom nejdůležitějším, je určitě zajímavý fenomén.

V pojmu evropská myšlenka je - alespoň pro mě - tou nejdůležitější složkou šíření prostoru stability, demokracie a míru Evropou do všech světových stran. Kdykoli tuhle charakteristiku vyslovím či napíšu, dodávám, že vím, jak bezobsažně a frázovitě u nás zní. V těchto dnech mám poprvé pocit, že už to není tak docela pravda. Aspoň pro tu nadpoloviční většinu Čechů, kteří právě v těchto dnech vyjádřili kladné mínění o českém členství v EU. Pro ty ostatní přece jen ještě dodám, že první výročí Euromajdanu na Ukrajině nám všem připomnělo, jak reálnou přitažlivost a jak konkrétní náplň má evropská myšlenka pro většinu Ukrajinců. Téměř tři měsíce to manifestali na Náměstí nezávislosti, na Majdanu. Teprve chladnokrevná střelba do jejich davu jim zabránila v tom pokračovat. Stovka mrtvých z majdanského masakru a tisíce z bojů na východě Ukrajiny nám, kteří jsme se do evropského prostoru začlenili celkem bezbolestně, připomínají cenu, kterou za pouhou naději stát se jeho součástí, platí Ukrajinci. A také nám ti mrtví a nekončící válka připomínají, že ve hře je rovněž prestiž a autorita Evropské unie.

Není na místě tomu se zatajeným dechem a se strachem o vlastní klid jen nečinně přihlížet. To by nám dlouho nevydržela ta nadpoloviční většina, která hodnotí přislušnost Česka k EU pozitivně. Byl by to sice až ten poslední důsledek nečinnosti, ale také by sehrál neblahou roli. Evropská unie - a my v ní - musíme na ukrajinskou tragédii a na její nebezpečnost pro celý region viditelně a smysluplně reagovat: ze všeho nejdřív asi definovat společnou evropskou odpověď na situaci, která se vytvořila za humny našich klidných domovů, a pak se pokoušet nebezpčí neutralizovat a ukrajinskou tragedii zmírnit. Nečinnost by byla zhoubná, ale ne všechny činy přispějí k míru a nezávislosti Ukrajiny, k bezpečnosti v evropském prostoru a zachování síly evropské myšlenky.

Minimum, které můžeme, a dokonce musíme udělat my u nás doma, je zvýšit vlastní obranyschopnost. Být ochotni zaplatit za bezpečnost své země alespoň tuto cenu. Cenu dvou procent HDP, která má ČR jako člen NATO dávat na obranu. Ale i kdyby nebyla ČR členem obranného společenství, měla by její obrana nějakou cenu. Nejspíš vyšší než ta 2% HDP. Musíme si uvědomit, že dnešní válka nemá jen vojenskou podobu, a obranu na všech jejích neviditelných frontách bychom sami, izolovaně, asi nezvládli.

Právě proto patří ochota všech zainteresovaných států a ochota veřejnosti všech zemí evropského celku k zaujímání jednotných postojů v bezpečnostní politice k základním předpokladům vybudování účinnné obrany. Jak toho evropského celku, tak naší republiky a ostatních zemí se stejnou historií. Přitom nejen k té jednotě, ale i k ochotě dospět k ní je daleko. Jednak mezi členskými státy evropského celku, ale také mezi politickými aktéry uvnitř členských států. Kamenem úrazu je to například i u nás.

Není tu ani jednotný postoj politické garnitury či veřejnosti k roli Ruska na Ukrajině, ani shodný názor na záměry Ruska vůči dalším evropským zemím bývalého sovětského impéria. A už vůbec nepanuje soulad v názorech na nejúčinnější strategii, která by Rusko od případného záměru expandovat svou moc západním směrem odradila. Mějme na paměti, že nejlacinějším nástrojem takové expanze jsou páté kolony. Mějme vůli k evropské - a přes všechny předsudky a výhrady - i k euroamerické jednotě.

Proč bylo na čase hovořit o továrně na smrt

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 3. 11. 2015 8:06

(Evropské noviny - 1/2015) Už sedm desetiletí uplynulo od osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Pro dnešní mladou generaci jen kousek evropských dějin, který na první pohled už současnost kontinentu neovlivňuje a v jeho dějinách je kapitolou, na kterou je příjemnější nemyslet. V učebnicích dějepisu nezaujímá Osvětim místo naléhavého mementa varujícího před fenoménem, který bychom měli znát, abychom ho včas identifikovali, až se znovu objeví. Továrna na smrt, na "průmyslové" zlikidování příslušníků nenáviděné rasy ne po stovkách či tísících nepohodlných jedinců, ale po milionech, se naopak dostala do klamné kategorie děsivých legend, které mnozí už nedokáží chápat jako pravdivou součást dějin našeho kontinentu.

Mezinárodnímu fóru konanému 26 a 27. ledna na Pražském hradě se ale přesto podařilo oživit pro naši současnost memento totálního vyhlazování nepohodlných etnik, náboženských obcí, prostě těch, kteří nikoli jako jednotlivci, ale jako komunity překážejí, nebo se prostě jen mohou stát nepřítelem, jehož existence sama o sobě ospravedlňuje politiku teroru a jehož vyhlazení pak zdůvodní i právo despoty na totální moc. Fórum ukázalo, že toto memento platí i dnes.

Kupodivu se tam v panelových diskusích, jichž se zúčastnilii filozofové, akademici, politici, novináři i publikum z pléna, nestal leitmotivem džihádismus a jeho krvavé tažení za vytvoření chálifátu, provázené "plošným" vyvražďováním "nepohodlných", ať už jsou jakékoli víry. Mluvilo se sice o nápadné podobě tohoto blízkovýchodního fenoménu s nacismem a o nebezpečí, že se ho islamistickým fundamentalistům podaří rozšířit i na evropskou půdu. Ale zazněla tu rezolutně také slova, že větším nebezpečím pro demokratickou budoucnost Evropy je šíření domácího jedu: neonacismu, xenofobního extremismu a nenávisti k demokratické toleranci a k politice integrace neevropských menšin do společnosti. Fórum si všimlo, že radikální islamismus a nacismus jsou si podobné především svým antisemitismem. První opravdu vražedné útoky džihádistů, které signalizují jejich zájem o rozšíření teroru ze světa islámu do Evropy byly vedeny proti židovské škole (Montauban, Francie, 2012) a současně s útokem na Charlie Hebdo (7.ledna 2015) na židovský "košer" obchod. Symptomatické pro Fórum, pořádané k výročí osvobození Osvětimi od nacistických hromadných vrahů, byl fakt, že jeho prioritou byla starost o to, aby evropské národy stihly zabránit opakování tak zhoubné kapitoly dějin, jakou představovala vláda nacismu a fašismu, ještě dřív než nám ji příště vnutí agresivita a populismus stále mohutnějších xenofobních proudů a dokonce už i politických stran, které dnes představují silnou opozici a zítra třeba už vládní většinu. Například ve Francii. Mají se kvůli této perspektivě přijímat zákony zakazující šíření zhoubných ideologií? Jsou ale takové zákazy v demokracii přípustné? Má se nákaze přecházet takhle přísnou prevencí? Na druhé straně: je možné pěstovat toleranci vůči intoleranci, česky řečeno dívat se s ušlechtilým nadhledem na šíření nesnášenlivosti, agresivity a zastrašování? Neplodí demokracie totalitu právě svým přísným dodržováním svobody, zejména svobody projevu? Formulací těchto dilemat mě průběh Fóra příjemně překvapil. Měl přesah do budoucnosti. Ale přece jen s jedním nedostatkem: Panelisté rozvážně poukazovali na to, že přijímání zákonů je záležitost, která chce čas, a ještě víc času že vyžaduje přijímání evropských zákonů, nicméně jim z toho nevyplynulo , pokud jsem dobře poslouchal, že už teď je pět minut po dvanácté, že hrozba se už netýká budoucnosti, ale našich dnešních životů.

V této souvislosti je možná dobře, že se nezdařil původní záměr prezidenta České republiky uspořádat v Praze k datu 70. výročí osvobození Osvětimi setkání nejmocnějších státníků západního světa a Ruska. Zval je do Prahy patrně v naději, že jejich schůzka by mohla být dalším z kroků k zastavení ukrajinského krveprolití a k uvolnění napětí mezi západem a Putinovým Ruskem. Takhkle aspoň prezidentovu gestu rozuměli nejen novináři, ale asi i ti, kteří se rozhodli takovou schůzku, svolanou bez řádné přípravy a dokonce někým mimo okruh "mocných", raději nekonat. Jejich odřeknutí účasti sice nezvýšilo lesk a slávu pražského Hradu, ale pro Evropu i pro nás, kteří žijeme v jejím středu, mělo pozitivní stránku: Kdyby se tu byli sešli, nikdy by se bylo pražské Fórum nedotklo samotné dřeně těch rizik, která ohrožují jak budoucnost našich zemí, tak už přímo současný život celých velkých komunit na našem kontinentu. Takhle aspoň mohlo pražské Fórum zkonfrontovat neúčinnost politiky s účinností bezohledných metod radikálů všech ideologií, kteří svět politiky ignorují a čím dál víc se mu jen smějou. Demokracie se musí co nejrychleji zbavit svých slabin, řeklo Fórum, aniž to někdo takhle vyslovil. Aspoň ne do chvíle, kdy po jeho prvním dni píšu tyhle řádky.