Všechno za Evropu Turci nevyřeší!

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 14. 4. 2016 11:35

(Evropské noviny - 3/2016)V pátek 18. března se v Bruselu uzavřela jednání Evropské rady s tureckým premiérem Ahmetem Davutoglu o dohodě mezi EU a Tureckem, která má omezit (optimisté říkají zastavit) proud migrantů přes Egejské moře z Turecka na řecké ostrovy a dál do Evropy. Ještě téhož dne vydala evropská strana ALDE, (Aliance Liberálů a Demokratů pro Evropu) tiskovou zprávu (press release), s vyjádřením k výsledkům těch jednání. Nic neobvyklého. Takových press release mám v e-mailové poště každý týden několik od těch evropských politických stran, kterým jsem si řekl o jejich pravidelné zasílání. (Mám stále co mazat.) Ale tohle tiskové komuniké Aliance Liberálů a Demokratů obsahovalo vyjádření, které vydal šéf poslaneckého klubu ALDE, Guy Verhofstadt, prakticky pár minut po té, co se seznámil s obsahem dohody Evropské rady s premiérem Davutoglu. Verhofstadt je zanícený "evropan". Jeho názor na to co evropské instituce dělají, je ale bez ohledu na to často velmi břítký. Verhofstadt kandidoval proti Jeanu-Claudu Junckerovi před dvěma lety na post předsedy Evropské komise. Možná je škoda, že nevyhrál. Oproti Junckerovi se vyznačuje vervou, dynamičností. Pozorní diváci televize, měli už vícekrát možnost si to ověřit v televizních záběrech z jeho plamenných vystoupení na plénu Evropského parlamentu.

K právě uzavřené dohodě Evropské rady s tureckým premiérem napsal: "Můžeme jen doufat, že sníží počet utopených běženců v Egejském moři. (...) Povinností Evropského parlamentu, který má právo spolurozhodovat v otázkách migrace a azylu, bude teď zjistit, zda je dohoda plně v souladu s našimi mezinárodními závazky." Poznámka na okraj: kdy to bude EP zjišťovat, když se ta dohoda už 20. března začala uskutečňovat! S křížkem po funuse? Možná právě na ukvapenost té dohody jen jednoho z rozhodujících orgánů Unie - Evropské rady - s Turky chtěl bývalý belgický premiér tou větou upozornit. Verhofstadt ve svém vyjádření také hned varuje, že ujednání s Tureckem snad pomůže omezit příval migrantů do Evropy přes Řecko, ale nebude kouzelným proutkem, který vyřeší celou migrační krizi. "Evropa selhává v jejím řešení proto, že nebyla dosud schopná se sjednotit na opravdu evropské azylové a imigrační politice. Teď by neměla být tak naivní a uvěřit tomu, že si pašeráci lidí nenajdou jiné cesty, než je balkánská trasa. Měla by uznat, že hlavní prioritou je z tohoto důvodu budování Pohraniční a pobřežní stráže," říká Verhofstadt. Já pro jistotu zopakuji tu jeho poslední větu slovy, která se v této souvislosti používají u nás: Zpevnění schengenské hranice je základním předpokladem jakéhokoli opravdového a dlouhodobého řešení problému ilegální imigrace. I když pravda je, že u nás se hovoří rovnou o obraně té hranice. Migranti ale nejsou nepřátelská armáda. Spíš než o umístění vojenských sil na evropské hranici, jde tedy o vybudování registračních středisek - hotspotů. Ale ne jenom řeckých nebo jenom italských. Evropských hostpotů s evropským kvalifikovaným personálem. Proud běženců by se měl zadržet, registrovat, třídit, vracet neoprávněné a oprávněným poskytnout azyl. Ne postavit uprchlíkům do cesty hráz. To zbaví Evropu prestiže, které se zatím těší jako nositel demokratických idejí, respektu k lidským právům a solidarity se slabšími.

Verhofstadta pohoršuje liknavost, ale i pouhá pomalost evropských řídících orgánů: "Jsme ve stavu nouze a je nepochopitelné že vybudovat tyto mechanismy může trvat za této situace tak dlouho! Jsme kvůli tomu pořád dva kroky za pašeráky lidí. Přitom Evropská komise už vypracovala plán (na zřízení Evropské pohraniční a pobřežní stráže) a stačilo by jen začít ho realizovat." Ano, šnečí pomalost je skutečně vrozená vlastnost řídících mechanismů sjednocené Evropy. Nicméně není "fair", že u nás ji povrchní pozorovatelé hned nazývají neschopností Evropské komise. Přitom už nejde o selhání Komise, ale o selhání vlád členských států při realizaci zadání či návrhů Komise. Ta nemá kompetence k nařizování ani k provádění potřebných kroků. Vypracovává ale jejich návrhy a sleduje realizaci těch, které odsouhlasí Evropská rada a případně i Evropský parlament. Achillovou patou Evropské unie není ve většině případů EK, ale nefungující součinnost vlád členských zemí.

Tak je tomu i v migrační krizi. Pro její řešení patrně nebude dohoda s Tureckem stoprocentním receptem, jak na to upozorňuje Verhofstadt. Ta dohoda se týká jen uprchlíků, kteří počínaje dneškem dorazí v budoucnu k řeckým břehům. Možnost legální cesty za vidinou azylu v Evropě dává jen Syřanům, kteří o něj požádají v Turecku. Evropě dává dohoda naději na odlehčení situace na balkánské trase v budoucnu. Ale migrantům, kteří se na ní právě teď nacházejí v pasti, nenabízí řešení. Spíš je staví do bezvýchodné situace v extrémně těžkých podmínkách. Minimálně těch asi deset tisíc lidí při makedonské hranici potřebuje pomoc zcela akutně. I v tomto případě je klíčem k řešení součinnost vlád členských zemí EU. Tak vážnou humanitární krizi na evropské půdě nemohou státy Unie nechat na starosti jen svým nevládním organizacím, dobrovolníkům a vládě Řecka. Zejména když na Řecko teď padá také celá tíha realizace vracení nových migrantů do Turecka. A to přesto, že o tomhle plánu se s Tureckem dohodla CELÁ osmadvacítka, a ne jen Řecko! (Zde, přiznávám, cituji pro změnu sám sebe. Přibližně těmito slovy jsem na ČT 24 v pořadu Horizont upozorňoval na humanitární aspekt současného (ne)řešení migrační krize ve chvíli, kdy dohoda s Řeckem vstupovala v platnost, tedy 20. března. Bylo to už podruhé - předtím jsem se k tomu odhodlal o týden dříve). Uvidíme, zda se dohoda s Tureckem Evropské unii osvědčí, ale v téhle záležitosti to nebude. U řecko-makedonské hranice musí vyvinout iniciativu vlády členských zemí. Proč by to nemohly být právě ty vlády, které jsou dnes hrdé na to, že s návrhem uzavření makedonské hranice přišly jako první? Vlády V- čtyřky. (psáno 20. března 2016)

Spojovat imigraci s terorismem nebo ne?

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:07

(Evropské noviny - 11/2015) Po 13. listopadu, který nám, Evropanům, znovu připomněl, že terorismus je schopen zcela změnit atmosféru na našem kontinentu, vytěsnilo téma islamistické ofenzívy proti Evropě z prvních stránek novin a z komentovaného zpravodajství médií tématiku imigrace. Proud běženců, pokud se o něm mluví, dostává podobu hrozivého mechanismu pro přepravu džihádistů do Evropy, na místa jejich plánovaných "operací".

Dochází k podivnému rozporu: Z  jedné strany jsme varováni před terorismem, který do Evropy přichází spolu s masovou imigrací, z druhé strany před tím, abychom fenomén imigrace s fenoménem teroru neztotožňovali, ba ani nespojovali. Uprchlíky přece vyhnal ze Sýrie právě terorismus! Je tedy mezi oběma těmi fenomény spojitost? A když ano, tak jaká? Jsou to zásadní otázky.

Já spojitost mezi terorismem a rostoucím proudem běženců z míst, kde vládne, vidím. Ale jinde než tam, kde ji vidí ti, co tvrdí, že migrace rovná se infiltrace teroristů. Vidím ji v tom, že vůdci Islámského státu přišli nebo brzo přijdou na to, že mohou ochromit Evropu právě neustávajícím proudem uprchlíků. Proud běženců je pro IS zbraň, která sama o sobě oslabuje nepřítele: Evropa je těžce zaměstnaná zvládáním masové imigrace, a vnitřně ji přitom rozleptává nejednotnost a nárust extremistických proudů. Islámský stát z toho těží, zatímco jeho teroristické aktivity v Evropě proti němu Evropany mobilizují. Pro nás je důležité, uvědomit si, že v boji s islamistickým terorismem hraje společné, civilizované a pokud možno rychlé zvládání uprchlické krize nezastupitelnou roli, že se dokonce stává akutní nutností, nemá-li mít obrana proti šíření džihádu do Evropy fatální mezery. Ale úspěch Evropy v tomhle nevojenském druhu obrany bude hodně záviset na umění rozeznávat mezi hrozbou terorismu a problémem imigrace, oddělovat jedno od druhého.

Přitom situace se momentálně vyvíjí tak, jakoby byl za nejpodstatnější, nejakutnější a nejefektivnější způsob obrany proti Islámskému státu všeobecně uznán vojenský útok na něj v Sýrii a v Iráku. Bylo by ale možná na místě položit si nejdřív otázku, zda rozdrcení IS opravdu bude znamenat konec útoků džihádistů na evropské cíle.

Osobně bych na to nespoléhal. Džihád je fenomén, který přežil smrt Bin Ládina, vojenské vítězství Američanů v Iráku. V Sýrii má naději nezaniknout ani když zanikne Islámský stát. Jeho porážka totiž neodstraní náboženské rozpolcení té země ani celé řady dalších zemí světa islámu. Vnitřní rozpory v muslimských státech jsou živnou půdou nejen pro teror jedněch proti druhým, což je tamní tradiční metoda vedení náboženské války. Jsou živnou půdou i pro mocenské zájmy těch, co stojí v pozadí. Jak v samotných zemích zmítaných džihádem, tak i mimo ně a třeba i mimo svět islámu.

Pro nás Evropany a pro naše rozhodování o způsobu obrany proti džihádu je nutné nezapomínat na to, že džihád a jeho nejčastější projev, teror, jsou historicky dané a zakořené metody rozvratu, které se teď dokonce globalizují. Přesvědčuje nás o tom Afrika: nezničitelností Boko Haramu v Nigérii, nebo faktem, že Francouzi a mezinárodní síly ani za tři roky nezpacifikovaly Mali. Aktivity místních teroristů od Nigeru po Pákistán nejsou všechny dílem vůdců Islámskému státu ale dílem místních fundamentalistů. Řekl bych tedy, že ani do Saint-Denis ve Francii, ani do Bamaka v Mali, nebo do Šarm el Šejchu v Egyptě se nevrátí bezstarostnost jestli všechny ostatní aspekty boje s islamismem ustoupí záměru vojensky rozprášit hnutí Islámský stát. Tuším, že i potom zbude ještě spousta práce pro imámy v mešitách a kněze v kostelích, pro učitele, pro humanitární pracovníky, pro mírové sbory i pro poctivé politiky.

Boj s islamismem bude komplexnější, mnohostrannější a složitější než válka vedená silou zbraní. Která jeho stránka bude nejúčinnější, nevím. Ale naději na to, že džihád jako modus operandí islamismu jednou zmizí, bych vkládal nejspíš do snahy připravit islamistické verbíře o šanci kohokoli naverbovat. Omezit na minimum počet mladých zoufalců či fanatiků ochotných ke krátké životní dráze vraždícího sebevraha. Džihádismus vymizí, teprve až vymizí motivace k němu, tedy k teroru. Také tohle pole obrany proti terorismu je ale hodně opomíjeno. Právě v těchto dnech, po atentátech v Paříži se všude - i u nás - většina mediálních debat a analýz soustřeďuje na metody odhalování sebevražedných atentátníků, na sledování podezřelých, na jejich izolování od společnosti, a ne na zjišťování a odstraňování motivací adeptů terorismu , tedy na odstraňování příčin toho, že islamismus nalézá i u nás v Evropě tak snadno lidi ochotné k sebevražednému teroru. Chceme-li odstranit zlo, musíme umět určit jeho kořeny. Pak teprve ho můžeme vykořenit.

Je čas uznat váhu evropské identity

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:03

(Evropské noviny - 7/2015) Ve chvíli, kdy píšu červencový článek pro Evropské noviny, tedy v pondělí 13. 7. večer, stále ještě není v Bruselu, v Aténách a v metropolích EU rozhodnuto o tom, zda eurozóna zůstane do budoucna úplná, tedy devatenáctičlenná, a zda Evropská unie nebude poprvé ve své historii čelit situaci, kdy se její šedesátiletá historie zastaví ve svém trvalém, i když zdlouhavém a někdy dramatickém postupu vpřed, a učiní možná svůj první krok vzad. Právě proto mi připadá, že prožíváme - my všichni v Evropě - mnohem významnější okamžik, než jak ho jsou ochotni (a možná schopni) vidět politici některých členských zemí EU, i té naší. A přidělává mi vrásky fakt, že se s nimi veřejné mínění s úlevou ztotožňuje, když řecký problém interpretují jen jako řecký a ne jako evropský.

Chápu, i když s politováním, že lidé, kteří nepatří ke generacím dlouhodobých pamětníků, nebo prostě jen zápasí s podmínkami, v nichž prožívají vlastní život, nevnímají sami od sebe ta dlouhá desetiletí procesu evropského sjednocování a evropské integrace jako něco, co pozitivně ovlivňovalo jejich životy a co už nyní ovlivňuje budoucí osudy jejich dětí. Ale nechápu, jak je možné, že ti, kdo dobře vědí o významu vývoje evropského celku na život každého Evropana, tedy odpovědní politici, nepovažují za svou prioritu přesvědčit o něm své voliče. Jsou to přece oni, voliči, kdo v demokratickém státu určuje politickou orientaci vládnoucí garnitury, neboť ji sami vybírají. Jenže bez potřebných vědomostí o podstatě vnějších vlivů na osud národních komunit a o tom, co představuje evropská identita nemohou voliči spolehlivě zvolit pro svou zemi tu nejvhodnější orientaci, která by v kontextu globálního světa, nebo třeba jen v kontextu regionální, tedy evropské struktury, byla pro jejich zemi optimální, perspektivní, průchodná. A která by také byla konstruktivní z hlediska optimálního vývoje celého evropského společenství. V podmínkách členství své země v evropské struktuře, nemůže volič uvažovat jen z hlediska své národní komunity. Musí vidět události i z hlediska organismu, jehož je jeho země součástí a on občanem, aniž si to sám od sebe hodlá připustit. Je na politické garnituře, aby mu vztah mezi národní a evropskou politikou aspoň v základních rysech odhalila. Ale to se v dostatečné míře neděje!

Omlouvám se za příliš teoretické znění svých úvah, ale jsem přesvědčen, že reflektují náš - i evropský - dnešek. Tu nesmírnou pracnost současného hledání takového východiska ze slepé uličky řeckého dluhu, jaké by nezpůsobilo zhroucení Řecka, nepodkopalo stabilitu měnové unie a nepřipravilo Evropskou unii o šanci být jedním z aktérů globální politiky, můžeme právem přičítat tomu, že po celá desetiletí (u nás minimálně jedno desetiletí) se na národních politických scénách trestuhodně zanedbávala potřeba pěstovat v národních komunitách evropskou myšlenku. Tedy upevňovat v lidech přesvědčení, že soudržnost a síla sjednocené Evropy jsou podmínkou a zárukou jejich blahobytu a čehosi ještě významnějšího: obrany západního civilizačního modelu.

Je na čase, abychom si jeho ohrožení začali uvědomovat i my, v dnes už iluzorním závětří české kotliny. Kdyby dnes byl český - nebo německý, slovenský, estonský či jiný "unijní" - volič vybaven vědomostmi o významu udržení celistvosti eurozóny nejen pro finanční prosperitu své země, ale také a hlavně pro udržení bezpečnosti v evropském prostoru a pro přežití Evropské unie jako cílevědomého tvůrce bezpečnosti a stability na našem kontinentu, nemuseli by v Bruselu politici národních vlád váhat dát souhlas ke krokům činěným v zájmu udržení Řecka v evropské struktuře. Nemuseli by se obávat, že je to připraví o hlasy voličů, neboť by vůči nim neměli ten fatální dluh v přesvědčování o významu evropského celku pro jednotlivé celky národní. Kdyby se na české politické scéně (a na politických scénách ostatních členských států Unie) aspoň někdy ozvala nebojácná a nekompromisní obhajoba evropské identity, bylo by dnes pro národní společenství, tedy pro voliče, mnohem přijatelnější souhlasit s převzetím adekvátní části záruk za to, že Řecko nebude prvním stavebním kamenem, který se vydrolí z hradby, jež nás zatím chrání před nastupujícími riziky jednadvacátého století. Nebude dobré, pokud tohle všechno uznáme teprve poté,co se ten kámen z jižního křídla evropské hradby opravdu vydrolí.

Unie buď okleštěná nebo rozvolněná

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 14. 3. 2016 15:11

(Evropské noviny - 2/2016) Takhle pesimisticky vypadá v mých očích perspektiva budoucnosti Evropské unie v týdnu po jednáních Evropské rady s britským premiérem Davidem Cameronem o tom, zda Spojenému království navrhne vystoupit z Evropské unie nebo v ní zůstat. Ale titulek, který jsem vybral pro "Evropské horizonty" do tohoto vydání Evropských novin, je právě tak použitelný pro druhou velice štěpnou kauzu, kterou měl řešit únorový mimořádný summit Unie: Problém neustávající ilegální migrace, zejména přes Řecko a Balkán, také hrozí buď "okleštěním" teritoria EU a schengenského prostoru nebo "rozvolněním" dosud respektovaných zásad v Unii a jejich nahrazováním nouzovými zákroky; jako například uzavíráním dosud otevřených vnitřních schengenských hranic mezi členskými státy EU, nebo dokonce vytvořením "záložní" vnější evropské (tedy i schengenské) hranice místo té skutečné, kterou tvoří břehy evropské pevniny, v tomto případě především řecké ostrovy. Taková byla původní představa Visegrádské čtyřky o momentálním řešení kritické situace v Řecku. Nedostala se ale na program únorového summitu EU.

Bylo toho na něm i tak dost na to, aby byl už předem považován za rozhodující pro nejbližší budoucnost osmadvaceti států, které se spojily do jednotného evropského společenství. Evropa i britský premiér si z něho nakonec odnesly naději na to, že se jejich cesty nerozejdou. Pouze naději, protože konečné rozhodnutí učiní Britové sami, a to až v červnu. Ale o Cameronových požadavcích vůči Evropě se rozhodovalo už přímo v Bruselu, na summitu. A od jeho skončení přidává Cameron k výrazu Evropská unie důsledně slovo reformovaná, když mluví o setrvání Británie v ní. Vytváří dojem, že v Bruselu dojednal nejen změnu pozice Británie vůči Unii, ale také změny Unie jako takové. Britům doporučil zůstat v ní. Před summitem prohlašoval, že to udělá, jedině když dosáhne všeho, s čím na summit jede. Co všechno to bylo, kromě zredukování sociálních nároků Evropanů cestujících do Británie za prací, to řekl předem poslancům britské dolní sněmovny o hodně zřetelněji než svým evropským partnerům: "Za prvé, nechceme být v Evropě součástí stále těsnějšího politického svazku." To není něco, nad čím by se v EU dalo mávnout rukou. Vytváření stále těsnějšího svazku - anglicky ever closer union - je od samého počátku sjednocovacího procesu podstatou Evropského společenství, tedy dnešní Evropské unie. Je to zakotveno v základních evropských smlouvách včetně těch přístupových. Také se tomu říká proces evropské integrace. V Dolní sněmovně pokračoval Cameron takto: „Návrh dohody nejen že vyjímá Británii z další politické integrace, ale jde dál: Stanoví, že státy Evropské unie ani nemusí směřovat ke společnému cíli“. Cameronovi tedy šlo nejen o změnu postavení Británie v Unii, nejen o další opt-out, jako v případě nevstoupení do měnové unie a do Schengenu, ale o změnu povahy evropského celku. Skutečně toho v Bruselu dosáhl, když teď Brity vyzývá k setrvání v "reformované" Evropské unii? Toť současná hamletovská otázka.

Už před sumitem poukazovali v Evropském parlamentu kritici Cameronových požadavků na to, že jím navrhované reformy zruší de facto povinnost členských států vstoupit do eurozóny a zruší i oficiální status eura jako měny Evropské unie. Takový úmysl pak Cameron v průběhu jednání potvrdil. Euro má být natrvalo měnou skupiny zemí, vedle níž bude v Unii existovat druhá skupina, platící dál národními měnami a nesdílející navíc ani ostatní integrační cíle pevného evropského jádra. Myslím, že se dozvíme teprve tehdy, rozhodnou-li se Britové v červnu pro setrvání v Unii, v čem všem opravdu Evropská rada na únorovém summitu Cameronovi opravdu ustoupila. Teď jsou její členové skoupí na slovo. Potom by ale museli s Británii zpečetit únorové dohody smlouvami. Zatím se nepodepsalo nic. Ale i tak zopakuji pro jistotu varování, které jsem už v Evropských horizontech zformuloval před měsícem. Jen ho řeknu jinými slovy.

Cameronovy představy směřují zřetelně k vytvoření dvourychlostní Evropské unie. K rozmělnění její soudržnosti. Přitom v EU jsou jak vlády, tak i opoziční proudy v jednotlivých zemích, kterým to není proti mysli. Ani tři vlády zemí V-čtyřky nepovažují za naléhavou prioritu svých zemí napodobit Slovensko a vstoupit do pevného jádra Evropské unie, tedy do eurozóny (zejména, když není tak pevným jádrem, jak by bylo žádoucí). Váhají - včetně Slovenska - i s účastí na jiných integračních krocích. Ale také v "pevném jádru Evropy" jsou politici, kteří by uvítali utvoření "periferie" v Unii. Ústupky Cameronovi v koncepčních záležitostech, tedy v pojetí dalšího vývoje Evropské unie jim to umožňují bez toho, že by se nejdřív musely dohadovat s váhavějšími členskými státy o tom, zda spolu s nimi učiní ten či onen krok směřem k prohloubení integrace nebo budou dál vyčkávat. Důsledkem by bylo, že na ústupky, které by celá EU učinila Cameronovi kvůli udržení Británie v Unii by tedy doplatili právě jen ti váhavější členové Evropské unie. Mezi nimi i naše republika, nerozhodne-li se její vláda pro větší proevropskou dynamiku.

Ale řekl jsem na začátku, že v Unii je i druhá štěpná kauza, a to jak a kde řešit problém pokračujícího náporu běženců, kterým v jejich zemích hrozí smrt či hlad. Ta část Evropy, která je přijímá, potřebuje už redukovat jejich počty. A přibývá politiků, kteří pod tlakem svých voličů prosazují razantní zastavení masové imigrace, ačkoli třeba jejich země zdaleka nejsou cílem běženců. Evropskou unii už problém masové imigrace a nejednota v jeho řešení povážlivě štěpí. Na únorovém summitu Unie alespoň jednohlasně uznala, že krizi, která ji vysiluje a diskredituje jako celek, může zvládnout rovněž jen jako celek. Uznala také, že ji musí řešit tam, odkud na ni doléhá. Tedy v Řecku, na řeckých ostrovech. Zatím tedy ne na nějaké uměle vytvořené záložní hranici, která by Řecko od Evropy a od schengenského prostoru jednoduše odřízla. Je to téma na celý dlouhý komentář a také je to téma, které ještě bude mít svůj vývoj. Tak tedy příště.

Mezi nepochopením a nechutí

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:06

(Evropské noviny - 10/2015) Slyšeli jsme v posledních týdnech, že „Evropská komise zatím ničeho nedosáhla“ nebo že „má nulovou úspěšnost“ ve zvládání masové imigrace. Její trvání znepokojuje Evropskou unii jako celek i jednotlivé členské vlády, kteréUnii „vložily do rukou osud svých národů“ a nyní očekávaly..., bohužel, každý něco jiného: Některé jen koordinaci při zvládání přílivu běženců na celém teritoriu Unie či schegenského prostoru; jiné rovnou zastavení statisícových proudů ilegálních migrantů ještě dřív, než vstoupí na evropskou půdu či do evropských vod, a obehnání Evropy neprostupnou hranicí; vstřícnější vlády pak očekávaly od „Bruselu“ zorganizování a provádění registrace uprchlíků před jejich vpuštěním do svých zemí, a nejraději na vnější evropské hranici, a připouštěly rozmístění (relokaci) běženců, ovšem jen pod podmínkou vlastního dobrovolného souhlasu, a jen těch běženců, kteří už budou registrováni jako oprávnění uchazeči o azyl či o dočasnou ochranu podle mezinárodního práva. A samozřejmě také očekávaly, že „Brusel“ zorganizuje vracení zpátky (kam zpátky, toť otázka) množství lidí roztroušených po řadě evropských států a přesahující dohromady určitě jeden milión, při čemž zapomínaly, že trvají zároveň na tom, že na svém území „si budou rozhodovat samy“, a nekompromisně žádaly od „Komise“ nebo od EU provedení úkolů, na které však samy na svém vlastním území nestačily.

Nepochopení číslo jedna je chovat se podle mylné představy, že jsme „vložili svůj osud do rukou orgánů Evropské unie“ a očekávat, že právě ony a jen ony budou odovědné za zvládnutí kalamity, která nás postihla všechny, i když ne všechny stejně silně a stejným způsobem. Evropská unie jsme my, osmadvacet členských států a jejich vlády. Nejsme klienty či zákazníky EU, jsme jejími součástmi. Vlády osmadvaceti států jsou samy těmi pákami, od kterých je třeba očekávat společnou organizaci zvládání migrační krize a schopnost uchopit tento úkol v duchu společné myšlenky, v duchu evropské soudržnosti, a co se konkrétně této krize týká, v duchu západní civilizace a morálních postulátů, které hlásáme do světa. Je to jejich zodpovědnost. Jen když ji přijmou, dočkají se od EU toho, co předpokládají.

Pak je tu slušná řádka případů nepochopení možností, které my Evropané máme tváří v tvář problému, jímž jsme se nechali zaskočit. Není pravda, že přišel nečekaně a bez varování. I zde, v Evropských novinách, už jsem, tuším, o migraci - zejména z Afriky do Evropy - psal, když běženci ze subsaharských zemí překonávali - také pěšky - stovky, možná tisíce kilometrů pouště, která je dělila od břehu Středozemního moře, tam houfně přelézali narychlo zbudovaný dvojitý drátěný plot španělské enklávy Melilla, pokud je ovšem marocká policie nevyvezla zpátky, hluboko do pouště a ponechala je tam jejich osudu. I tehdy jsem, tuším, připomínal, že „migrace provází dějiny lidstva, a často je přímo tvoří“. Už dlouhá léta nám jméno Lampedusa mohlo sloužit jako varování před bouří.

Určitě byla chyba, že se Evropa, či Evropská unie, chcete-li, na tenhle problém nesoustředila víc a nesledovala jeho vývoj tak, jako sleduje vývoj klimatické změny. Ale opět jsme to my, evropské národy a naše státy, které to společně zanedbaly. Brusel, ten pojem chápaný jako cosi, co o nás a za nás rozhoduje, je de facto jen průsečíkem vůle členských států. Právě tu naši společnou vůli má ta dnes zostuzovaná Evropská komise naplňovat. Ano, třeba i nápady jak společných cílů dosáhnout. Ale nerozhoduje ani o nich ani o metodách jejich dosahování. To by se nemusely konat mimořádné summity! Na nich se rozhoduje! Takže například kvóty pro relokaci Evropská komise nemohla prosadit - neměla tu kompetenci - a taky už teď, jak bychom měli vědět, nejsou na pořadu dne. Zda jen dočasně, o tom opět nerozhodne s konečnou platností Komise, nýbrž osmadvacíctka prostřednictvím svých reprezentantů v Evropské radě. A ti nemohou dospět k dohodě o své vůli, ale jen na základě mandátu, který dostanou doma, ve své zemi.

Proč tedy v mediálních debatách pořád ještě dominuje problém kvót? Je tolik akutních problémů, které je třeba v souvislosti s nezadržitelnou vlnou imigrantů, objasnit a vyřešit přednostně! Tady se, myslím, dostáváme k jádru věci, k tomu, co jsem se pokusil vyjádřit lakonicky v titulu komentáře. Stálé opakování argumentů dokazujících neoprávněnost a nesmyslnost kvót a „přerozdělování“ (relokace je česky spíš rozmisťování) běženců je jen jiným, možná alibistickým způsobem manifestování nechuti k účasti na nepříjemném ale neodbytném společném zvládnutí evropské imigrační krize. Je jen přijatelnějším způsobem vyjádření odporu k „nezvaným hostům“, pocitu, kterým se ovšem značná část veřejnosti ani netají, a část politiků se s ní v tom pocitu ztotožňuje. Někteří z nich se přitom řídí tím, že je to pro ně snazší a výhodnější než pokoušet se tvořit veřejné mínění, jaké by bylo hodno historie i cílů národa. (Totéž se, bohužel, dá říci i o některým médiích)

Vzhledem k tomu, že v dnešním otevřeném a globalizovaném světě my Evropané migraci z povrchu zemského nevymýtíme a že ze sousedství Evropy, dlouhodobě devastovaného válkou, rozvratem a zbídačováním širokých vrstev obyvatelstva se ani nedá zcela zastavit současný příliv běženců na náš prosperující a díky existenci EU klidný kontinent, měli bychom se smířit s nutností podnikat společně vše, co se dá udělat, k jeho regulování a omezování na oprávněné osoby. A to dřív než živelnost, která panuje na tzv. balkánské trase, zničí klid a mír mezi evropskými národy a uvnitř většiny z nich. Není k tomu daleko.

O souvislostech evropských problémů a o soudržnosti

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:01

(Evropské noviny - 6/2015) Zdá se, že Evropa je schopna vidět své problémy jen odděleně, každý zvlášť. Zvlášť ilegální imigraci, zvlášť řecký dluh, zvlášť posilování a sjednocování nacionalistických a antievropských proudů uvnitř států EU a v Evropském parlamentu. A úplně zvlášt a izolovaně od těchto současných zápasů, vidí svůj zápas na "východní frontě", kde od osudu Ukrajiny už dnes téměř nelze oddělit osud celé východní Evropy, tedy i té její části, která si už zvykla považovat svou integraci do Evropy za životní jistotu. I tuto frontu vidíme jako jeden sice velký, ale samostatný, izolovaný problém, nesouvisející s těmi dříve vyjmenovanými.

Ale všechny ty fronty, na kterých dnes EU bojuje o svou identitu, o svou budoucí podobu a dokonce i o zachování té současné, dosažené po desetiletích historických zápasů, mě osobně splývají v jedno bojiště, na kterém by měli obránci evropské myšlenky uplatňovat jednu komplexní strategii. Bohužel nevidím na evropském obzoru geniálního stratéga schopného vnímat problémy, s nimiž je Evropa konfrontována, v jejich komplexnosti a propojenosti.

Přitom ta jednotlivá rizika, která jsem v úvodu vypočítal, se mohou nejen vzájemně násobit, ale také mohou společně a zároveň slábnout a ztrácet význam, pokud se propojí i obrana proti nim do jedné komplexní koncepce. Považuji například za povážlivé, že jednotlivé alternativy řešení řeckého dluhu nedává žádný politik či komentátor do souvislosti s potížemi, které Evropská unie řeší v souvislosti s imigrační invazí. Nikdo si nepřipouští například, že ten často lehkovážně pojednávaný "Grexit", tedy odchod Řecka z eurozóny by se proměnil ve vážný handicap Evropy v její - zatím dosti bezradné - snaze o řešení problému migrace. Řecko je přece na jednom z hlavních směrů imigračních proudů! Je neprozřetelné řešit odděleně ty dva problémy, řecký dluh a proudění ilegálních migrantů Evropou. Jen zdánlivě spolu nesouvisejí. Není možné věřit například, že od ilegální imigrace uleví Evropě nastolení pořádku a jednotné vlády v Libyi a na druhé straně riskovat chaos v Řecku po eventuálním hospodářském kolapsu. Není rozumné riskovat nezvládnutí imigračního vlny na řeckém území a třeba i řecké odmítání těsné spolupráce s Unií na problému ilegálního přistěhovalectví.

Právě tak nerozumné je nepočítat s důsledky řeckého odpoutávání od evropských mechanismů a od myšlenky evropské integrace z hlediska zahraničněpolitických dopadů Grexitu na pozici EU v mezinárodněpolitické aréně. Zejména pak na její pozici v současném, stále vyhrocenějším politickém střetu s Ruskem. (A zdůrazňuji, že hovořím o politickém střetu, nikoli o hazardérském měření vojenských sil). O tom, jak dalekosáhle by mohlo odtržení či zapuzení Řecka ze společného houfu demokratických zemí západního společenství poškodit pozici Evropy vůči Rusku hodně vypovídá už teď dohoda Řecka s Moskvou o stavbě ruského plynovodu, uzavřená Tsiprasovou vládou bez dlouhého rozmýšlení a bez ohledu na záměry evropské energetické strategie. Tato vláda by nezůstala po opuštění evropského prostoru ve vzduchoprázdnu ani o minutu déle, než by pro ni bylo bezpečné.

Podle zpráv, které přicházejí z bruselských jednání s Řeckem a o Řecku dnes, tedy 22. června večer, se snad už zase k překotnému řešení problému řeckého dluhu tolik neschyluje. Je to dobře. Krom těch dopadů na ostatní problémy Evropy, o kterých už jsem se zmínil, by Grexit také oslabil to nejcennější, co si musí Evropská unie hájit: soudržnost. Nabídl by další záminku všem silám, které uvnitř Unie usilují o zničení právě této evropské hodnoty nastavením závor na vnitřních hranicích schengenského prostoru a návratem k přísně nacionálním pravidlům řízení věcí veřejných v prostoru, v němž už evropské vlády dosáhly vysokého stupně integrace a mají potenciál, a většina z nich i vůli integraci dále prohlubovat. Fronta na které příznivci a obránci evropské myšlenky svádějí ten nejtěžší zápas, vede dnes napříč Unií. Napříč téměř každou z jejích zemí.

Každá porážka zastánců Unie na těch ostatních frontách nabídne novou příležitost těm silám, které v jednotlivch zemích už roky soustředěně útočí právě na soudržnost evropské struktury. V minulých dnech dosáhly v Evropském parlamentu jejich zástupci něčeho, v čem zatím ztroskotávali. Sjednotili se a pod vedením Mariny Le Pen utvořily v jediném přímo voleném evropském orgánu antievropskou frakci. Není to ještě úplná organizační jednota všech nacionalistických a antievropských poslanců, ale může to už být jejich jednota při hlasování o zásadních věcech. Může to dát protievropským tendencím větší váhu. I na téhle frontě ale platí, že podaří-li se Evropské unii neprohrávat na těch ostatních - například neztratit Řecko, najít společné a komplexní řešení problému ilegální imigrace, bude hrozba, kterou představují evropští ultranacionalisté, slábnout. To se ale můe stát jedině pod podmínkou, že si onu vzájemnou propojenost problémů, s kterými dnes zápasí evropské národy, uvědomí a uplatní ve svém přístupu k nim nejen orgány Unie, ale také a hlavně jednotlivé národní vlády.  

Nenápadné hloubení příkopů

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:10

(Evropské noviny - 1/2016) Při hledání nějakého odrazového můstku pro svůj první článek do Evropských novin roku 2016, jsem narazil na tyto věty v jednom z loňských prosincových čísel francouzského Le Mondu: "François Hollande zaujal (na summitu EU 17. 12. 2015 - pozn. Z. V.) značně podobnými myšlenkami, jaké tam vyjádřila také Angela Merkelová. Stejně jako ona inklinuje francouzský prezident k prosazování "Evropy soustředných kruhů". Ten termín není totožný s pojmem "Evropa à la carte" (tedy Unie dávající členským státům volnost k volbě míry jejich zapojení do procesu evropské integrace - Z.V.), podotýká ještě Le Monde, ačkoli v obou těch modelech "Evropy" jde o jedno a totéž: o svobodu členských států při volbě tempa a šíře vlastní účasti na procesu evropské integrace. Nevím proč Hollande či Merkelová zvolili o něco mlhavější termín než ten, který už řadu let všichni znají jako "dvourychlostní nebo vícerychlostní Evropa". Asi přece jen v té chvíli ještě nebylo záhodno, aby se na summitu EU už naprosto otevřeně hovořilo o případné adaptaci Evropské unie na názorovou nejednotnost, která se projevuje mezi jejími členy, jakmile jde o intenzitu evropského integračního procesu, nebo i jednotný postup, například při řešení imigrace. A protože citlivost na terminologické nuance "eurospeaku" není v našich médiích zatím příliš velká, úvaha o možnosti přestavby současné evropské konstrukce, nadhozená Merkelovou a Hollandem na prosincového summitu EU, do českým médií ani nepronikla.

Pokud se Hollande, tedy hlava Francouzské republiky, opravdu vyslovil pro nějakou "adaptaci" Evropské unie, která by rozmělňovala její už nepříliš pevnou jednotu, přiřadil se jen k dalším, především francouzským, ale i jiným západoevropským politikům, přicházejícím s riskantními iniciativami v souvislosti s ne příliš příznivými perspektivami soudržnosti uvnitř osmadvacetičlenné evropské struktury. Loni se s námětem rozdělení Evropské unie na pevné jádro a "ty ostatní" znovu pokusil zaujmout Francouze Hollandův předchůdce v prezidentské funkci, Nicolas Sarkozy. Jeho idée fixe je už dlouho - a teď znovu - "la gouvernance" pro eurozónu, čili jakési osamostatnění eurozóny co do rozhodování o jejím směřování a řízení. Tyto oblasti zůstávají dosud v kompetenci unijních orgánů, tedy především Evropské rady; jakékoli změny v základním řízení a orientaci evropské měnové unie (eurozóny) tedy závisejí na společné vůli všech členů EU, nikoli jen členů eurozóny, nebo jen jejích předáků. Právě to ale podle Sarkozyho trvale přistřihuje eurozóně křídla. Jinými slovy brzdí to její posilování. Když s ideou specifické "gouvernance" (česky je tomu slovu, tak jak je míněno, nejblíž termín řízení - Z.V.) pro eurozónu přišel před lety poprvé, nelíbilo se to právě Merkelové. Byla to ona, kdo Sarkozyho imaginaci přistřihl křídla.

Dnes ale nejde o eurozónu. Nebo přesněji: jde o víc než o eurozónu. Jde o rozpory, které hloubí příkopy napříč sjednocující se Evropou kvůli neschopnosti či nevůli vlád zvládat imigrační krizi na úrovni evropského celku, nikoli na úrovni jednotlivých zemí toho celku. Do podrobností tu nemusím zacházet, téhle evropské šlamastiky jsou denně plné noviny. A v souvislosti s ní se evropští lídři odhodlávají k opravdu dramatickým, ne-li přímo hysterickým, varovným výrokům. Když je shrnu do jednoho obecného, nehrozí jen rozpad schengenského systému, ale přímo rozpad Unie. Měli bychom ale ta varování umět číst přesněji, než to děláme. Říká se v nich většinou, že rozpad Unie hrozí "pokud její členské státy nepřekonají rozpory, které jim brání ve společném úsilí o zvládnutí migrační krize a naposledy i v zahájení operace k posílení vnější evropské hranice. Jim - národním vládám.

Ta varování před rozpadem se dají číst jako výzvy k soudržnosti; k semknutí; ke společnému postupu. Nebo také jako obranné reakce evropských lídrů a institucí na ostrou kritiku ozývající se ze členských států vůči Evropské komisi, nebo obecně vůči "Bruselu" (té chiméře, ve které nechceme vidět sami sebe, ačkoli Brusel není ničím jiným než průsečíkem vůle osmadvaceti vlád!). Podle názorů, které se ozývají zejména ze Střední Evropy, tedy z V-čtyřky, je to všechno jejich selhání, Evropské komise, potažmo Bruselu, a ne selhání domluvy mezi národními vládami o efektivní spolupráci států v rámci Unie. V této souvislosti se ale sluší poznamenat, že to bylo z Prahy, odkud se rezolutně ozvala výzva (premiéra Sobotky) požadující vrcholnou schůzku osmadvaceti vlád právě k posílení vnější hranice EU. Neměla by zůstat bez odezvy. Ne z Bruselu, ale od ostatních evropských vlád.

A ještě důležitější je, abychom všechna ta varování před rozpadem EU četli u nás jako varování před rozdělením Unie. Varování adresované nám. On by se nakonec z rozpadu Unie mohl vyklubat pokus těch odhodlanějších k pokračování evropské integrace o přestavbu Evropské unie, o její zeměpisné zredukování. V patnácti členech zvládla unie v devadesátých letech zavedení eura a vypracování evropské ústavy pro urychlení evropské integrace. Měli bychom si uvědomit, že i mezi západoevropskými státrníky jsou nostalgici: Vypovídají o tom třeba návrhy na "Evropu více rychlostí" či "Evropu soustředných kruhů" (viz výše) a na větší samostatnost eurozóny. Z naší strany bychom měli dělat vše, aby nám před očima nevyrostla Evropa "hlubokých příkopů". Sami bychom je rozhodně hloubit neměli. Ani když se někdo vedle nás už už sápe po lopatě a krumpáči.

Pohled na krizi odjinud než zevnitř

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:05

(Evropské noviny - 9/2015) Než se tahle úvaha dostane ke čtenářům Evropských novin, odehrají se v Bruselu dvě klíčová zasedání. Jedno ministerské o tom, jak rozmístit v členských státech EU uprchlíky, kteří už uvnitř jejího prostoru bloudí od hranice k hranici; druhé v Bruselu, kde budou šéfové vlád hledat řešení pro ostatní aspekty migrantské krize, která nepomine tím, že se rozhodne o rozmístění těch prvních 160 tisíc. Jediný zorný úhel, z kterého je možné pohlédnout na Evropu, než se sama na sebe podívá v Bruselu, je v této chvíli zvenčí. Zkusím to nejdřív ze samotné hranice Evropy, očima ředitele Frontexu, Francouze Fabrice Leggeriho. Nezasvěcenci Frontexu vyčítají, že není schopen zajistit neprodyšnost hranic Evropské unie ani na moři před Lampedusou, natožpak na balkánské cestě. Tu ovšem v současnosti využívají běženci se skutečným právem na azyl, neboť prchají před nebezpečím smrti či dokonce vyhlazení (v případě jinověrců). Postavit právě jim do cesty nepropustnou hranici, by nebylo ani humánní ani prozřetelné. A není to tedy úlohou Frontexu. Mezi Tureckem a Řeckem má Frontex 14 hlídkujících lodí, čtyři letadla a hlavně tam vybudoval 85 registračních míst. Může tedy zachraňovat tonoucí ale také provádět registraci imigrantů, což je nezbytné má-li mít zvládání imigrantské krize Evropskou unií nějaký řád. Handicapem, na který se zvenčí nejvíc poukazuje je chaotičnost a nexistence centrální organizace. Ředitel Frontexu se zaměřuje tedy na to nejakutnější, když říká: "Pracuji na tom, aby Frontex co nejdřív disponoval vším, co je třeba k provádění registrace, jak po technické tak po personální stránce. Korektní registrace pomůže vnést systém i do rozmisťování uprchlíků." (Fabrice Leggeri, v El País z 21. 9.)

Dalším netknutým problémem migrační krize je vracení "ekonomických" běženců do zemí, které opustili s vidinou jiného života v jiné civilizaci. Přitom i tohle je akutní záležitost. Bude na pořadu dne hned, jak dostane registrace migrantů nějaký řád a systém, jak si to přeje ředitel Frontexu a nepochybně i lídři Evropské unie. Je opravdu s podivem, s jakou samozřejmostí zatím o této stránce uprchlického dilematu hovoří evropští politici přesto, že se kolem navracení odmítnutých migrantů do vlasti dají předvídat komplikace. Nejen kvůli tomu, že někteří migranti zahazují doklady a jsou tedy "bez vlasti", a že jiní budou - třeba i právem - poukazovat na to, že i jejich životy jsou ohroženy, když v zemích či přímo v lokalitách, které opustili, řádí Boko Haram či džihádisté podobných islamistických organizací. Stejně velkou, ne-li mnohem větší překážkou repatriace afrických migrantů může být neochota vlád afrických zemí spolupracovat na této věci s Evropou. A nebude moc platné ty vlády uplácet hospodářskou pomocí a doufat přitom, že jejím druhým, či hlavním přínosem bude vytvoření důstojnějších podmínek pro život repatriantů nebo přímo citelné zlepšení celkové sociální situace v daných zemích, aby z nich už nikdo neutíkal před bídou. Aby se tohle stalo realitou, nesměla by končit hospodářská či finanční pomoc v nepovolaných rukou. Nelze zapomínat ani na to, že na africkém kontinentu probíhají nebo propukají každou chvíli vojenské puče, protivládní povstání, násilnosti, někdy i etnické či náboženské vyvražďování, a že mnoho Afričanů je proto takřka pořád na útěku z jedné země do druhé. Nebude jednoduché odmítnuté uchazeče o evropský azyl někam vrátit.

Známým klišé je v debatách o invazi migrantů rada "řešit problém tam, kde vzniká". Ani to nebude snadno proveditelné. Zejména v Sýrii. Porážka hrdlořezů "Islámského státu" není na obzoru, spíš její opak. Leda že by situaci změnil současný náznak jednání o Sýrii, která Američanům navrhl před pár dny ruský ministr zahraničí. Reakce jeho amerického protějšku nebyla stejná, jako kdykoli dřív, když se jednalo o ruskou angažovanost v Sýrii: Tentokrát nezaznělo, že Rusové sledují v Sýrii jiný cíl než západ a jejich případné vojenské aktivity že se zkříží s aktivitami Aliance proti Islámskému státu. Kerry připustil užitečnost jednání s Ruskem - i za účasti Bašára Asáda, který by prý konec konců nemusel hned následující den či týden rezignovat. Zda tyto náznaky rusko-americké spolupráce na syrském bojišti mohou v Syřanech vzbudit větší naději na klidný život ve vlasti a v Evropanech zapudit strach z jejich nezastavitelného přívalu, to bude možné posoudit až po setkání Putina s Obamou na půdě OSN.

Já si ale přesto dovolím už teď domněnku, že rozumnější bude i potom vkládat naděje na zmírnění exodu Syřanů raději do znásobení humanitární pomoci těm, kteří jsou odsouzeni k živoření v uprchlických táborech nebo devastovaných domovech. Reálnou nadějí, že se jich další statisíce nevydají do Evropy, je zatím jen trvalá masivní podpora některých vlád a mnoha občanských iniciativ a dobrovolníků přímo v jejich utočištích. Nám Čechům, ale i Evropě a světu, dává příklad takové pomoci Člověk v tísni. "V Sýrii realizujeme obrovskou operaci, která měsíčně živí 150 až 170 tisíc lidí," řekl Šimon Pánek na ČT24 v Událostech-komentářích 16. září.  

O co vždycky šlo a pořád ještě jde nejvíc

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 3. 11. 2015 8:08

(Evropské noviny - 5/2015) Kdykoli vyslovím před mikrofonem nebo před kamerou slova prostor stability a míru, a kdykoli ta slova napíšu do těch dvou tří tištěných médií, s nimiž spolupracuji, říkám si smutně pro sebe, že většina mých diváků, posluchačů či čtenářů to bude chápat jako pusté a prázdné klišé. Přesto budu dál svěřepě tvrdit, že to je od počátku evropského sjednocování hlavní zahraničněpolitická idea státníků, kteří už v druhé či třetí generaci usilují o spojení evropských národů do celku, který by měl nejen společný zájem na prosperitě účastnických zemí, ale také vyšší zájem politický, spočívající ve vytváření záruk stability a míru na kontinentu, z něhož vzešly během jednoho století dvě globální válečné pohromy. Ostatně i společné ekonomické zájmy jsou jednou z těch záruk. Čtvrtstoletí, které uplynulo od pádu železné opony dokázalo, že státy postupně vstupující do evropské struktury se čím dál víc vzdalovaly riziku vzájemného ozbrojeného konfliktu či vážného politického antagonismu; jak mezi sebou tak se "starými" členy Unie. Platí to postupně i pro země Balkánu, kde zájem o splynutí s evropským prostorem pevných záruk vzájemného "neútočení", nedovoluje, aby antagonismy, byť historicky opodstatněné, gradovaly do ozbrojených střetů nebo dokonce válečných konfliktů mezi sousedy.

Přípomínám tyhle základní historické okolnosti v souvislosti se summitem EU a států Východního partnerství konaným v Rize 21. a 22. května, protože některá hodnocení této schůzky vyzdvihují nedostatek důrazu politiků EU v "dláždění cesty" šestice východoevropských zemí od partnerství ke členství v Unii. A v té souvislosti se pochopitelně hodnotí postoje EU k Rusku jako couvání před silovou politikou Ruska a postoje k Ukrajině jako couvání od původního "záměru rozšířit EU o tuto zemi".

Východní partnerství neiterpretuje jako expanzi EU do východní Evropy už jen Kreml a ruská média. Takováto, i když třeba ne tak výslovná interpretace cílů Východního partnerství se najde i v našich (a jiných evropských) médiích. Nejen teď, v souvislosti se summitem v Rize, ale už po celou tu dobu, co vojenský konflikt na Ukrajině a účast Ruska v něm vedou komentátory celé Evropy k přezkoumávání podstaty Východního partnerství, jeho účelu a jeho úspěšnosti či fiaska. Zapomíná se na to, že Evropská unie ani po pádu Železné opony nerozšiřovala počet svých členů vyvíjením vlastní iniciativy, ale jen reagováním na žádosti o přijetí se strany vlád postkomunistických zemí. A že na něvýslovná přání a konkretní snahu těchto zemí připojit se ke státům Evropského společenství (později EU) odpovídala vždy stanovením podmínek přijetí do Unie a velmi zdlouhavým přístupovým procesem.(V případě ČSR/ČR čtrnáctiletým, beru-li za počátek české proevropské politiky už polistopadové heslo "Zpátky do Evropy". Mohl bych tu rozvést na pár stránkách (kdybych je tu měl) konkrétní výhrady konkrétních západoevropských politiků k jednotlivým připravovaným termínům rozšíření na země východní Evropy a k počtu východoevropských států, jež by to rozšíření mělo zahrnovat najednou. Je snad mezi námi už tak málo těch, kdo si ještě vzpomínají, že předtím, než byly v roce 2004 a následujících letech přijati prakticky všichni uchazeči z postkomunistické Evropy, kteří reálně připadali v úvahu, uvažovalo tehdejších patnáct členů EU také o přijetí jen jednoho z nich? (Chvíli jsme si tehdy mysleli, že to bude naše země. Asociační smlouvu jsme s EU podepisovali krátce po změně režimu ao členství jsme měli požádáno už osm let před jeho získáním, tedy od r. 1996). Po tu dobu byla ČR uznávána za součást prostoru stability a míru, který kolem sebe EU vytvářela, ale členství v Unii neměla slíbené ani ČR ani žádná z ostatních dnes už členských zemí z postkomunistické Evropy.

Paralela mezi tehdejší naší situací a současnou situací zemí Východního partnerství by mohla sama o sobě stačit k oslabení věrohodnost mediálních úvah o tom, že se EU dostala do problémů ve své "expanzi" směrem na východ, nebo že se teď ukazuje její slabost, její neschopnost prosadit plán svého rozšíření proti síle Ruska a vůli Vladimira Putina. Podobná tvrzení nevycházejí z původního a dodnes trvajícího záměru Východního partnerství. A názor že "i některé signatářské země Partnerství berou tuto iniciativu EU jako geostrategický nástroj namířený proti Rusku" podkládá Evropské unii velmocenské záměry, které nejsou, pokud vím, opodstatněny žádným aktem či výrokem ani ze strany vládních instancí těch zemí, ani ze strany členských států unie nebo jejích řídících orgánů. (Ten názor jsem zaslechl v jedné rozhlasové debatě).

Zákonitě tedy musely i v Rize zaznít z úst reprezentantů EU slova, která by takováto zkreslení Partnerství a jeho cílů vyvracela a která by připomínala to, na čem je skutečně dohoda EU se šesticí východoevroských států od počátku založena a čemu odpovídá její dnešní vývoj, diferencovaný už citelně mezi trojicí Ukrajina, Gruzie a Moldavskoem a trojicí Bělorusko, Azerbajdžán a Arménie. (Mimochodem, zájem těch tří posledních o vstup do EU není příliš výrazný). Podle mého soudu není fair interpretovat výroky předsedy Evropské Rady Donalda Tuska ("Náš kurs se nemění. Ale nikdo neslíbil, že Východní partnerství bude automatickou cestou ke členství v Evropské unii") a německé kancléřky Angely Merkelové („Východní partnerství není nástrojem rozšíření EU) jako jakousi chabou obhajobu momentální nechuti Unie pokračovat v "expanzi na východ" ze strachu před ruskou silou. Je jen škoda, že v Rize ti dva nebo jiní respektovaní zastánci evropské politiky nerozvedli poněkud, v čem spočívá ten "kurs", o kterém hovořil předseda Evropské rady. Je škoda, že lídři Evropské unie neargumentují mnohem víc tím, že šíření prostoru stability a míru je od pádu železné opony dovedlo bez použití síly nebo nátlaku, jen díky působivosti evropské myšlenky a přítažlivosti praxe evropského sjednocování až k hranici Ruska. A že se až tam dostalo díky proevropskému smýšlení národů, které se od politiky hrubé síly a nátlaku odvracejí. Já vím, jsou to příliš obecné a proto podezřelé věty. Přidám tedy ještě, že Východní partnerství má také cíle velmi konkrétní a praktické. Nebýt vyostřeného napětí, které se vytvořilo mezi Evropou a Ruskem a nebýt oprávněné snahy EU nedovést konfrontaci s Ruskem až ke kofliktu s ním, nesly by už ty praktické cíle své plody: v energetice a v energetické bezpečnosti, v rozvoji spolupráce v nejrůznějších odvětvích ekonomiky, v rozvoji komunikací, konkrétně silničních a železničních sítí, a patrně i ve zvyšování sociální úrovně podporami a ve snižování vlivu korupce v zemích Partnerství požadavkem nápravy, což jsou aspekty, které ve chvílích napětí, ohrožení nebo i ozbrojených střetů logicky ustupují do pozadí.  

Ohlédnutí za rokem 2015

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:09

(Evropské noviny - 12/2015) Poslední, tedy dvanáctý komentář každého roku nejradši věnuji v Evropských novinách hodnocení těch předchozích dvanácti měsíců. Letos nechám hodnocení na čtenářích, na vás. Jen vám k němu dám vodítko, v podobě citací vybraných z několika letošních Horizontů. Ale začnu výňatkem z posledního komentáře roku 2014. Abyste s ním mohli srovnat názor, který si o letošním roce uděláte sami.

Na konci roku a jednoho přelomového čtvrtstoletí

„...Je tedy stále ještě aktuální náš strach, že ve společné Evropě ztratíme svou identitu? Má být i nadále naší prioritou ji zuby nehty bránit? Fakt je, že v tom otevřeném světě "dá docela zabrat" snažit se zůstat takovými, jací jsme byli včera, tedy zachovávat si svou identitu. Právě na jejím "ohrožení" staví své antievropanství a odpor k otevřenému světu nacionalistické strany a ultranacionalistická hnutí (stále ještě držená ve svých zemích většinou na hraně legality, či úplně mimo zákon kvůli jejich šovinismu a někdy i kvůli agresivnosti). Právě tyto politické tendence, ačkoli jim snad opravdu jde o zachování národní identity, hrubě identitu svých národů mění: potlačují v nich toleranci a často i obyčejnou slušnost....“

Únor 2015 - Není to lehká doba pro náš kontinent

„....Nejtísnivější pocit vzniká - zatím snad ještě ne v každém z nás - z toho, že dohromady by ty současné útrapy, které Evropu sužují, mohly její společný organismus, Evropskou unii udolat; a pak i jednotlivé izolované země, jednu po druhé. Ale je záhodno si všimnout také toho, že ten rostoucí pocit neurčité obavy má jednu kladnou stránku. Začíná probouzet vědomí, že žádnému z těch bacilů, které Evropu napadly, se nedá odolat izolovaně, v každé zemi zvlášť, takže stojí za to záplatovat ve společné lodi díry, nenechat ji padnout ke dnu, nespoléhat na osmadvacet záchranných člunů. To vědomí se teprve rodí, a já doufám, že zobecní.“

Březen 2015 - Americký konvoj ve světle nepříjemných faktů

„...Globalizovaný svět už nějakou dobu vytváří jiná bezpečnostní rizika pro Evropu a jiná pro Ameriku. A navíc znásobil počet rizik, která pro někdejší NATO spočívala jen v těch, jež vytvářela politická konfrontace s komunistickým světem. Může se tedy stát, že až se vyskytne opravdová potřeba rozvinout síly NATO na východním křídle prostoru, který má Severoatlantická aliance v Evropě chránit, bude Washinton své vojenské kapacity potřebovat jinde...“

Duben 2015 - Kdo má dilema? Moskva nebo Západ?

„...V polovině dubna zazněl v televizním interview z Putinových úst výrok obviňující Spojené státy z toho, že mají tendenci jednat se spojenci jako s vazaly. Putin přitom - překvapivě - přiznal, že Sovětský svaz po druhé světové válce svůj model vlády východoevropským státům vnutil, a to i silou. Upozornil mimoděk na to, že pod jeho, Putinovým, vedením se teď postsovětské Rusko pokouší udržet sousední zemi, Ukrajinu, pod svou kontrolou, a to rovněž silou. Ta síla nemusí dosáhnout podrobení Kyjeva. Putinovi může stačit paralyzování Kyjeva, znehodnocení jeho důvěryhodnosti pro Evropu. Bylo by smutné, kdyby znehodnoceny byly i překážky, které mu v tom do cesty nakladla Evropa. A to se může stát, začne-li v politice vůči Rusku a Ukrajině jednota západního světa a v jejím rámci jednota Evropy slábnout nebo se přímo štěpit...“

Červenec 2015 - Je čas uznat váhu evropské identity

„...V podmínkách členství své země v evropské struktuře, nemůže volič uvažovat jen z hlediska své národní komunity. Musí vidět události i z hlediska organismu, jehož je jeho země součástí a on občanem, aniž si to sám od sebe hodlá připustit. Je na politické garnituře, aby mu vztah mezi národní a evropskou politikou aspoň v základních rysech odhalila. Ale to se v dostatečné míře neděje!...“

Srpen 2015 - O souvislostech evropských problémů a o soudržnosti

(psáno pro Český rozhlas Plus po nevraživých reakcích politiků a médií na výzvu českých vědců k odpovědi na rozmach xenofobie v české společnosti a v médiích)

„...Dát dnes průchod vůli radikálních či přímo extremistických proudů ve věci imigrace, znamená riskovat zítra bezbrannost proti týmž proudům, až se na vrcholu svého vzestupu obrátí proti demokracii a svobodě. Tedy proti nám všem. Příklady takového vývoje nám štědře nabízí minulé století. A dnešní okolní svět...“

Glosa ze 13.12. 2015, tedy ze dne vyhlášení výsledků 2. kola francouzských regionálních voleb:

Fakt, že ve druhém kole dokázala francouzská veřejnost svým hlasováním proti Národní frontě zcela zlikvidovat triumf, kterým byl pro Marine Le Penovou výsledek prvního kola regionálních voleb, je pro národy ohrožené stejným bacilem, jaký lepenismus představuje pro Francii, příkladem že demokracii musí občané bránit, a že ji dokážou ubránit.Ve Francii to nebylo poprvé. V r. 2002 se podařilo spojením všech demokratických sil proti Národní frontě zabránit vítězství Jeana-Marii Le Pena v prezidentských volbách. Tehdy měla Francie opravdu namále.

září 2015 - Pohled na krizi odjinud než zevnitř

„...Považovat navracení běženců do vlasti za jednoduchou záležitost není možné nejen kvůli tomu, že někteří migranti zahazují doklady a jsou tedy "bez vlasti", a že jiní budou - třeba i právem - poukazovat na to, že i jejich životy jsou ohroženy, když v zemích či přímo v lokalitách, které opustili, řádí Boko Haram, či džihádisté podobných islamistických organizací... Stejně velkou, ne-li mnohem větší překážkou repatriace afrických migrantů může být neochota vlád afrických zemí spolupracovat na této věci s Evropou...“

Listopad 2015 - Spojovet terorismus s imigrací nebo ne?

„....Já spojitost mezi terorismem a rostoucím proudem běženců z míst, kde vládne, vidím. Ale jinde než tam, kde ji vidí ti, co tvrdí, že migrace rovná se infiltrace teroristů. Vidím ji v tom, že vůdci Islámského státu přišli, nebo brzo přijdou na to, že mohou ochromit Evropu právě neustávajícím proudem uprchlíků. Proud běženců je pro IS zbraň, která sama o sobě oslabuje nepřítele: Evropa je těžce zaměstnaná zvládáním masové imigrace, a vnitřně ji přitom rozleptává nejednotnost a nárust extremistických proudů. Islámský stát z toho těží, zatímco jeho teroristické aktivity v Evropě proti němu Evropany mobilizují....“

Horký podzim pro evropské lídry, a nejen pro ně!

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:04

(Evropské noviny - 8/2015) Když jsem si před několika dny četl výčet témat, o kterých právě jednal v Praze s českými politickými špičkami francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, měl jsem pocit, že mám před očima seznam diplomatické agendy Evropské unie pro příští pololetí. Přičemž z celého pololetí zbývají už jen čtyři poslední měsíce roku. Je to málo na všechny ty rébusy současnosti! A to přitom v řadě členských zemí EU netrvaly politické prázdniny ani pár týdnů, natož celé dva měsíce. Léto vyplnily starosti s jedním z té řady akutních problémů, které čekají na zářijový restart evropské diplomacie. Vládní garnitury řady členských zemí EU byly nuceny zabývat se prudkým nárustem ilegální imigrace hned, bez čekání na evropský konsensus. V některých případech však je k tomu nutila spíš vyhrocená situace ve veřejném mínění, než vlastní problémy s uprchlíky. A nešlo při tom jen o vlády států, které tvoří vnější hranici EU. Tu zdolal příval běženců bohužel dřív než se Evropská unie jako celek dokázala shodnout na společné obraně proti pronikání nezvládnutelného množství migrantů ze sousedních kontinentů a z Balkánu do zemí Evropské unie. K "obranným" opatřením začaly přistupovat i státy ležící uvnitř schengenského prostoru, neboť tam už postupu migrantů z jedné země do druhé nepřekážejí na hranicích žádné systematické a spolehlivé zábrany. A tak je tam tedy během léta začaly některé vlády překotně a nekoordinovaně budovat. Nemyslím tím jen maďarský drátěný plot, ale i jinde zaváděná opatření pro kontrolu a zadržování osob překračujících hranice. To samo o sobě vzdalovalo evropské země od společného řešení fenoménu migrace. Byla to sice především rychlost pronikání běženců do nitra Evropy, která si vynutila takový vývoj, ale někde také chyběla vůle dát přednost evropskému řešení před vlastním, "suverénním". Ostatně evropské řešení nebylo ještě vypracováno. A není dodnes.

Říci ale, že Evropa či Brusel opět zklamaly, není spravedlivé. Jednotná a stmelená Evropa je "in statu nascendi", ve stavu zrodu. Do perfektní funkčnosti má ještě daleko. Nedisponuje vším, co by potřebovala na zvládání všech výzev nových časů. A časy, do kterých vstupujeme, nejsou idylické. Evropští lídři to už pociťují a řekl bych, že je to znát i v jejich výzvách ke společnému postupu osmadvacítky vůči fenoménu masové ilegální imigrace: zdůrazňují unisono, že jde o problém celé Unie a že na něj musí Unie také jako celek reagovat. A když ted píšu termín "evropští lídři", nemyslím právě jen Merkelovou s Hollandem. Jsem přesvědčen, že tu momentálně nepohodlnou a nevděčnou roli evropských lídrů musí teď považovat za svou všichni šéfové vlád, kteří o tom, co Unie jako celek opravdu podnikne, budou muset říci své ano či ne zřejmě už na nejbližším summit EU.

Považuji za pozitivní a nadějné, že na zásadě jednotného postupu celé Unie se shodli například ministři Zaorálek a Fabius, protože v počátcích současné imigrační krize se z Prahy ozývaly spíš projevy značné nevůle k přijímání společných evropských rozhodnutí o dalším postupu vůči běžencům. Dodnes je ostatně v Praze považováno za prioritu zpevnění hranice. I když vláda nejdříve vzbudila dojem, že by k něčemu takovému sáhla teprve tehdy, kdyby ztroskotaly snahy zpevnit vnější schengenskou hranici, s prvnímí kroky ke zpevnění té české nečekala. Bohužel, schengenská hranice nápor migrantů skutečně nezastavila a jen málokdo to bere jako důkaz toho, že stavění hráze proti uprchlické tsunami nebude účinné ani na hranicích jedné izolované země.

S fenoménem migrace se bude muset Evropa vypořádat v mnohem širším a velkorysejším rámci než je ochrana hranic. To za prvé. A za druhé: paralelně s tím se bude muset bránit šíření atmosféry strachu a xenofobních nálad  a růstu násilných aktivit extremistických skupin. Právě před nimi varuje nedávno publikovaný apel českých vědců adresovaný politikům, médiím i veřejnosti. Cením si na něm hlavně toho, že upozorňuje na alarmující fakt, že tyto nálady a aktivity nemají v naší společnosti dostatečnou protiváhu. Ani u politiků, ani v médiích, ani ve veřejnosti! Osobnosti české vědy soudí, že "radikalizace společnosti skrze strach je jedno z největších nebezpečí, které nám v souvislosti s imigrační krizí hrozí". Jejich varování nevyvolalo ale reakci, jakou si zasloužilo. Možná by ji vyvolalo u politiků, médií a veřejnosti tam, kde už se radikální a xenofobní politické proudy derou do vyšších pater politické soutěže než zatím u nás. V těch zemích už také proti nim demokratické strany i veřejnost vystupují rezolutněji než u nás. Řekl bych, že i ty výzvy evropských lídrů ke společnému evropskému postupu ve věci ilegální imigrace a k soudržnosti evropského celku jsou motivovány vědomím, že dát dnes volný průchod vůli radikálních, či přímo extremistických hnutí ve věci imigrace, znamená riskovat bezbrannost  proti týmž hnutím, až se zítra obrátí proti demokracii a svobodě. Tedy proti nám všem.  

Kdo má dilema? Moskva nebo Západ?

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 3. 11. 2015 8:07

(Evropské noviny - 4/2015) Větší dilema má rozhodně západ. Proč? Protože tam heslo víc hlav víc rozumů znamená vždy především víc rozdílných názorů, a ne víc argumentů k hledání společného názoru. A to hraje nesporně negativní roli v otázkách týkajících se Ukrajiny a Ruska. Putin je osamělý hráč. Sám rozhoduje, sám nese odpovědnost. Vím, že je to schématický výrok, ale tohle schéma v zásadě vystihuje realitu systému, který Kremlu umožňuje dosahovat rychlých státnických rozhodnutí. Ostatně "víc hlav víc rozumů" je také jen schéma teoretických výhod a praktických nevýhod systému, který v západních demokraciích determinuje rozhodování o otázkách války a míru, nebo - jednodušeji - o otázkách bezpečnosti. Za schématem je nepřehledná změť národních či stranických stanovisek. Dilema společného stanoviska a jednotného rozhodnutí vystupuje ale nekompromisně do popředí tehdy, kdy změť stanovisek a odklad rozhodnutí poskytuje druhé straně příležitost k uplatnění jiného schématu: Rozděl a panuj.

V polovině dubna zazněl v televizním interview z Putinových úst výrok obviňující Spojené státy z toho, že mají tendenci jednat se spojenci jako s vazaly. Putin přitom - překvapivě - přiznal, že Sovětský svaz po druhé světové válce svůj model vlády východoevropským státům vnutil, a to i silou. Upozornil mimoděk na to, že pod jeho, Putinovým, vedením se teď postsovětské Rusko pokouší udržet sousední zemi, Ukrajinu, pod svou kontrolou, a to rovněž silou. Ta síla nemusí dosáhnout podrobení Kyjeva. Putinovi může stačit paralyzování Kyjeva, znehodnocení jeho důvěryhodnosti pro Evropu. Bylo by smutné, kdyby znehodnoceny byly i překážky, které mu v tom do cesty nakladla Evropa. A to se může stát, začne-li v politice vůči Rusku a Ukrajině jednota západního světa a v jejím rámci jednota Evropy slábnout nebo se přímo štěpit.

V globalizovaném světě Evropa potřebuje po svém boku Ameriku a Amerika Evropu. Principiální jednota Západu je předpokladem i k prosazení takových politických cílů, v kterých Západ jako celek zcela jednotný není. Protože ani Evropa ani Spojené státy nejsou dnes takovou světovou autoritou, ani takovou globální silou, která by se prosadila v multipolárním světě samostatně, tedy bez té druhé, na druhém břehu Atlantiku. A platí to i v akutní problematice, jakou je osud Ukrajiny. Spolu s tím platí, myslím, imperativ potlačování vrozené náklonnosti k pěstování názorové rozdílnosti v evropském celku, když jde o záležitosti ohrožující kompaktnost EU a přežití evropské myšlenky.

K tomu, aby využil tohoto handicapu, který je součástí genofondu Evropské unie, nebude Putin potřebovat tankové divize. Zatím se o to pokouší na poli strategických, tj. energetických surovin. Tam má Rusko nejlepší zkušenosti s Evropou. Třeba v realizaci Northstreamu, kde našlo dokonalého partnera v Německu. Teď právě zkouší, už po druhé, totéž na jižním boku Evropy: Turkish Stream. Na projektu plynovodu vedeného pod Černým mořem, podobně jako to Moskva plánovala u ztroskotavšího Southstreamu, jen s rozdílem pozemní trasy - tentokrát by nevedla přes Bulharsko ale přes Turecko a Řecko - narazil u řecké vlády na jedinou námitku: Proti jeho jménu: Turkish Stream. V Gazpromu zapomněli vzít v úvahu delikátní řecko-turecké vztahy. Alexis Tsipras tedy ještě během své nedávné návštěvy v Moskvě prohlásil, že na řecké půdě bude plynovod řecký. Což ale bylo také vzkazem Evropské unii. Aspoň nějak chtěl řecký premiér zamaskovat, že se právě chystá svolit ke spolupráci Řecka na prohlubování závislosti Evropy na ruském plynu. Maďarská vláda Viktora Orbána zaujala podobný postoj už v případě South Streamu. Dala mu přednost před evropským plánem vybudovat plynovod Nabucco, který měl do Evropy dopravovat surovinu odjinud než právě z Ruska. U Turkish Streamu Budapešť rovněž neříká Moskvě ne.

Jsou ale i novější náznaky názorového tříbení v EU. Jedním z nich je znovu se vynořující snaha některých politických proudů v Evropě vrátit Rusku jeho někdejší pozici partnera Západu ještě dřív než přestane být protivníkem Západu v neklidném prostoru východní Evropy. Přesto, že po Minsku II je klid zbraní na východě Ukrajiny velmi křehký, stává se právě Minsk II pro některé politiky Evropské unie výchozím bodem k návrhům jednoznačně "poválečným". Rakouský člen Evropské komise Johannes Hahn řekl minulý týden, že pro hospodářskou obnovu Ukrajiny by bylo užitečné znovu aspoň částečně navázat vztahy s Ruskem a s jeho Eurasijskou unií. Kancléřka Merkelová vyslovila - 18. dubna - podobnou myšlenku v souvislosti se všemi zeměmi východního partnerství. A na ministerské schůzce G-sedmičky v německém Lübecku se konstatovalo, že Rusko citelně chybí při řešení globálních problémů, které se dříve projednávaly ve formátu G-8; a tisk potom citoval výrok ministra zahraničí SRN Franka Waltera Steinmeiera, podle něhož není trvalá izolace Ruska žádoucí. Uvidíme, zda na východě Ukrajiny zůstanou věci po Minsku II ještě dlouho na mrtvém bodě, zda to bude evropské politiky inspirovat k dalším podobným výrokům, zda ty výroky budou všechny ve stejném duchu a zda přinesou změnu v politické atmosféře kolem Ukrajiny. Na tom všem záleží buď upevnění nebo rozmělnění názorové jednoty uvnitř Evropské unie v záležitostech týkajících se vztahů k Rusku. (20. 4. 2015)