Spojovat imigraci s terorismem nebo ne?

(Evropské noviny - 11/2015) Po 13. listopadu, který nám, Evropanům, znovu připomněl, že terorismus je schopen zcela změnit atmosféru na našem kontinentu, vytěsnilo téma islamistické ofenzívy proti Evropě z prvních stránek novin a z komentovaného zpravodajství médií tématiku imigrace. Proud běženců, pokud se o něm mluví, dostává podobu hrozivého mechanismu pro přepravu džihádistů do Evropy, na místa jejich plánovaných "operací".

Dochází k podivnému rozporu: Z  jedné strany jsme varováni před terorismem, který do Evropy přichází spolu s masovou imigrací, z druhé strany před tím, abychom fenomén imigrace s fenoménem teroru neztotožňovali, ba ani nespojovali. Uprchlíky přece vyhnal ze Sýrie právě terorismus! Je tedy mezi oběma těmi fenomény spojitost? A když ano, tak jaká? Jsou to zásadní otázky.

Já spojitost mezi terorismem a rostoucím proudem běženců z míst, kde vládne, vidím. Ale jinde než tam, kde ji vidí ti, co tvrdí, že migrace rovná se infiltrace teroristů. Vidím ji v tom, že vůdci Islámského státu přišli nebo brzo přijdou na to, že mohou ochromit Evropu právě neustávajícím proudem uprchlíků. Proud běženců je pro IS zbraň, která sama o sobě oslabuje nepřítele: Evropa je těžce zaměstnaná zvládáním masové imigrace, a vnitřně ji přitom rozleptává nejednotnost a nárust extremistických proudů. Islámský stát z toho těží, zatímco jeho teroristické aktivity v Evropě proti němu Evropany mobilizují. Pro nás je důležité, uvědomit si, že v boji s islamistickým terorismem hraje společné, civilizované a pokud možno rychlé zvládání uprchlické krize nezastupitelnou roli, že se dokonce stává akutní nutností, nemá-li mít obrana proti šíření džihádu do Evropy fatální mezery. Ale úspěch Evropy v tomhle nevojenském druhu obrany bude hodně záviset na umění rozeznávat mezi hrozbou terorismu a problémem imigrace, oddělovat jedno od druhého.

Přitom situace se momentálně vyvíjí tak, jakoby byl za nejpodstatnější, nejakutnější a nejefektivnější způsob obrany proti Islámskému státu všeobecně uznán vojenský útok na něj v Sýrii a v Iráku. Bylo by ale možná na místě položit si nejdřív otázku, zda rozdrcení IS opravdu bude znamenat konec útoků džihádistů na evropské cíle.

Osobně bych na to nespoléhal. Džihád je fenomén, který přežil smrt Bin Ládina, vojenské vítězství Američanů v Iráku. V Sýrii má naději nezaniknout ani když zanikne Islámský stát. Jeho porážka totiž neodstraní náboženské rozpolcení té země ani celé řady dalších zemí světa islámu. Vnitřní rozpory v muslimských státech jsou živnou půdou nejen pro teror jedněch proti druhým, což je tamní tradiční metoda vedení náboženské války. Jsou živnou půdou i pro mocenské zájmy těch, co stojí v pozadí. Jak v samotných zemích zmítaných džihádem, tak i mimo ně a třeba i mimo svět islámu.

Pro nás Evropany a pro naše rozhodování o způsobu obrany proti džihádu je nutné nezapomínat na to, že džihád a jeho nejčastější projev, teror, jsou historicky dané a zakořené metody rozvratu, které se teď dokonce globalizují. Přesvědčuje nás o tom Afrika: nezničitelností Boko Haramu v Nigérii, nebo faktem, že Francouzi a mezinárodní síly ani za tři roky nezpacifikovaly Mali. Aktivity místních teroristů od Nigeru po Pákistán nejsou všechny dílem vůdců Islámskému státu ale dílem místních fundamentalistů. Řekl bych tedy, že ani do Saint-Denis ve Francii, ani do Bamaka v Mali, nebo do Šarm el Šejchu v Egyptě se nevrátí bezstarostnost jestli všechny ostatní aspekty boje s islamismem ustoupí záměru vojensky rozprášit hnutí Islámský stát. Tuším, že i potom zbude ještě spousta práce pro imámy v mešitách a kněze v kostelích, pro učitele, pro humanitární pracovníky, pro mírové sbory i pro poctivé politiky.

Boj s islamismem bude komplexnější, mnohostrannější a složitější než válka vedená silou zbraní. Která jeho stránka bude nejúčinnější, nevím. Ale naději na to, že džihád jako modus operandí islamismu jednou zmizí, bych vkládal nejspíš do snahy připravit islamistické verbíře o šanci kohokoli naverbovat. Omezit na minimum počet mladých zoufalců či fanatiků ochotných ke krátké životní dráze vraždícího sebevraha. Džihádismus vymizí, teprve až vymizí motivace k němu, tedy k teroru. Také tohle pole obrany proti terorismu je ale hodně opomíjeno. Právě v těchto dnech, po atentátech v Paříži se všude - i u nás - většina mediálních debat a analýz soustřeďuje na metody odhalování sebevražedných atentátníků, na sledování podezřelých, na jejich izolování od společnosti, a ne na zjišťování a odstraňování motivací adeptů terorismu , tedy na odstraňování příčin toho, že islamismus nalézá i u nás v Evropě tak snadno lidi ochotné k sebevražednému teroru. Chceme-li odstranit zlo, musíme umět určit jeho kořeny. Pak teprve ho můžeme vykořenit.