O co vždycky šlo a pořád ještě jde nejvíc

(Evropské noviny - 5/2015) Kdykoli vyslovím před mikrofonem nebo před kamerou slova prostor stability a míru, a kdykoli ta slova napíšu do těch dvou tří tištěných médií, s nimiž spolupracuji, říkám si smutně pro sebe, že většina mých diváků, posluchačů či čtenářů to bude chápat jako pusté a prázdné klišé. Přesto budu dál svěřepě tvrdit, že to je od počátku evropského sjednocování hlavní zahraničněpolitická idea státníků, kteří už v druhé či třetí generaci usilují o spojení evropských národů do celku, který by měl nejen společný zájem na prosperitě účastnických zemí, ale také vyšší zájem politický, spočívající ve vytváření záruk stability a míru na kontinentu, z něhož vzešly během jednoho století dvě globální válečné pohromy. Ostatně i společné ekonomické zájmy jsou jednou z těch záruk. Čtvrtstoletí, které uplynulo od pádu železné opony dokázalo, že státy postupně vstupující do evropské struktury se čím dál víc vzdalovaly riziku vzájemného ozbrojeného konfliktu či vážného politického antagonismu; jak mezi sebou tak se "starými" členy Unie. Platí to postupně i pro země Balkánu, kde zájem o splynutí s evropským prostorem pevných záruk vzájemného "neútočení", nedovoluje, aby antagonismy, byť historicky opodstatněné, gradovaly do ozbrojených střetů nebo dokonce válečných konfliktů mezi sousedy.

Přípomínám tyhle základní historické okolnosti v souvislosti se summitem EU a států Východního partnerství konaným v Rize 21. a 22. května, protože některá hodnocení této schůzky vyzdvihují nedostatek důrazu politiků EU v "dláždění cesty" šestice východoevropských zemí od partnerství ke členství v Unii. A v té souvislosti se pochopitelně hodnotí postoje EU k Rusku jako couvání před silovou politikou Ruska a postoje k Ukrajině jako couvání od původního "záměru rozšířit EU o tuto zemi".

Východní partnerství neiterpretuje jako expanzi EU do východní Evropy už jen Kreml a ruská média. Takováto, i když třeba ne tak výslovná interpretace cílů Východního partnerství se najde i v našich (a jiných evropských) médiích. Nejen teď, v souvislosti se summitem v Rize, ale už po celou tu dobu, co vojenský konflikt na Ukrajině a účast Ruska v něm vedou komentátory celé Evropy k přezkoumávání podstaty Východního partnerství, jeho účelu a jeho úspěšnosti či fiaska. Zapomíná se na to, že Evropská unie ani po pádu Železné opony nerozšiřovala počet svých členů vyvíjením vlastní iniciativy, ale jen reagováním na žádosti o přijetí se strany vlád postkomunistických zemí. A že na něvýslovná přání a konkretní snahu těchto zemí připojit se ke státům Evropského společenství (později EU) odpovídala vždy stanovením podmínek přijetí do Unie a velmi zdlouhavým přístupovým procesem.(V případě ČSR/ČR čtrnáctiletým, beru-li za počátek české proevropské politiky už polistopadové heslo "Zpátky do Evropy". Mohl bych tu rozvést na pár stránkách (kdybych je tu měl) konkrétní výhrady konkrétních západoevropských politiků k jednotlivým připravovaným termínům rozšíření na země východní Evropy a k počtu východoevropských států, jež by to rozšíření mělo zahrnovat najednou. Je snad mezi námi už tak málo těch, kdo si ještě vzpomínají, že předtím, než byly v roce 2004 a následujících letech přijati prakticky všichni uchazeči z postkomunistické Evropy, kteří reálně připadali v úvahu, uvažovalo tehdejších patnáct členů EU také o přijetí jen jednoho z nich? (Chvíli jsme si tehdy mysleli, že to bude naše země. Asociační smlouvu jsme s EU podepisovali krátce po změně režimu ao členství jsme měli požádáno už osm let před jeho získáním, tedy od r. 1996). Po tu dobu byla ČR uznávána za součást prostoru stability a míru, který kolem sebe EU vytvářela, ale členství v Unii neměla slíbené ani ČR ani žádná z ostatních dnes už členských zemí z postkomunistické Evropy.

Paralela mezi tehdejší naší situací a současnou situací zemí Východního partnerství by mohla sama o sobě stačit k oslabení věrohodnost mediálních úvah o tom, že se EU dostala do problémů ve své "expanzi" směrem na východ, nebo že se teď ukazuje její slabost, její neschopnost prosadit plán svého rozšíření proti síle Ruska a vůli Vladimira Putina. Podobná tvrzení nevycházejí z původního a dodnes trvajícího záměru Východního partnerství. A názor že "i některé signatářské země Partnerství berou tuto iniciativu EU jako geostrategický nástroj namířený proti Rusku" podkládá Evropské unii velmocenské záměry, které nejsou, pokud vím, opodstatněny žádným aktem či výrokem ani ze strany vládních instancí těch zemí, ani ze strany členských států unie nebo jejích řídících orgánů. (Ten názor jsem zaslechl v jedné rozhlasové debatě).

Zákonitě tedy musely i v Rize zaznít z úst reprezentantů EU slova, která by takováto zkreslení Partnerství a jeho cílů vyvracela a která by připomínala to, na čem je skutečně dohoda EU se šesticí východoevroských států od počátku založena a čemu odpovídá její dnešní vývoj, diferencovaný už citelně mezi trojicí Ukrajina, Gruzie a Moldavskoem a trojicí Bělorusko, Azerbajdžán a Arménie. (Mimochodem, zájem těch tří posledních o vstup do EU není příliš výrazný). Podle mého soudu není fair interpretovat výroky předsedy Evropské Rady Donalda Tuska ("Náš kurs se nemění. Ale nikdo neslíbil, že Východní partnerství bude automatickou cestou ke členství v Evropské unii") a německé kancléřky Angely Merkelové („Východní partnerství není nástrojem rozšíření EU) jako jakousi chabou obhajobu momentální nechuti Unie pokračovat v "expanzi na východ" ze strachu před ruskou silou. Je jen škoda, že v Rize ti dva nebo jiní respektovaní zastánci evropské politiky nerozvedli poněkud, v čem spočívá ten "kurs", o kterém hovořil předseda Evropské rady. Je škoda, že lídři Evropské unie neargumentují mnohem víc tím, že šíření prostoru stability a míru je od pádu železné opony dovedlo bez použití síly nebo nátlaku, jen díky působivosti evropské myšlenky a přítažlivosti praxe evropského sjednocování až k hranici Ruska. A že se až tam dostalo díky proevropskému smýšlení národů, které se od politiky hrubé síly a nátlaku odvracejí. Já vím, jsou to příliš obecné a proto podezřelé věty. Přidám tedy ještě, že Východní partnerství má také cíle velmi konkrétní a praktické. Nebýt vyostřeného napětí, které se vytvořilo mezi Evropou a Ruskem a nebýt oprávněné snahy EU nedovést konfrontaci s Ruskem až ke kofliktu s ním, nesly by už ty praktické cíle své plody: v energetice a v energetické bezpečnosti, v rozvoji spolupráce v nejrůznějších odvětvích ekonomiky, v rozvoji komunikací, konkrétně silničních a železničních sítí, a patrně i ve zvyšování sociální úrovně podporami a ve snižování vlivu korupce v zemích Partnerství požadavkem nápravy, což jsou aspekty, které ve chvílích napětí, ohrožení nebo i ozbrojených střetů logicky ustupují do pozadí.