Je čas uznat váhu evropské identity

(Evropské noviny - 7/2015) Ve chvíli, kdy píšu červencový článek pro Evropské noviny, tedy v pondělí 13. 7. večer, stále ještě není v Bruselu, v Aténách a v metropolích EU rozhodnuto o tom, zda eurozóna zůstane do budoucna úplná, tedy devatenáctičlenná, a zda Evropská unie nebude poprvé ve své historii čelit situaci, kdy se její šedesátiletá historie zastaví ve svém trvalém, i když zdlouhavém a někdy dramatickém postupu vpřed, a učiní možná svůj první krok vzad. Právě proto mi připadá, že prožíváme - my všichni v Evropě - mnohem významnější okamžik, než jak ho jsou ochotni (a možná schopni) vidět politici některých členských zemí EU, i té naší. A přidělává mi vrásky fakt, že se s nimi veřejné mínění s úlevou ztotožňuje, když řecký problém interpretují jen jako řecký a ne jako evropský.

Chápu, i když s politováním, že lidé, kteří nepatří ke generacím dlouhodobých pamětníků, nebo prostě jen zápasí s podmínkami, v nichž prožívají vlastní život, nevnímají sami od sebe ta dlouhá desetiletí procesu evropského sjednocování a evropské integrace jako něco, co pozitivně ovlivňovalo jejich životy a co už nyní ovlivňuje budoucí osudy jejich dětí. Ale nechápu, jak je možné, že ti, kdo dobře vědí o významu vývoje evropského celku na život každého Evropana, tedy odpovědní politici, nepovažují za svou prioritu přesvědčit o něm své voliče. Jsou to přece oni, voliči, kdo v demokratickém státu určuje politickou orientaci vládnoucí garnitury, neboť ji sami vybírají. Jenže bez potřebných vědomostí o podstatě vnějších vlivů na osud národních komunit a o tom, co představuje evropská identita nemohou voliči spolehlivě zvolit pro svou zemi tu nejvhodnější orientaci, která by v kontextu globálního světa, nebo třeba jen v kontextu regionální, tedy evropské struktury, byla pro jejich zemi optimální, perspektivní, průchodná. A která by také byla konstruktivní z hlediska optimálního vývoje celého evropského společenství. V podmínkách členství své země v evropské struktuře, nemůže volič uvažovat jen z hlediska své národní komunity. Musí vidět události i z hlediska organismu, jehož je jeho země součástí a on občanem, aniž si to sám od sebe hodlá připustit. Je na politické garnituře, aby mu vztah mezi národní a evropskou politikou aspoň v základních rysech odhalila. Ale to se v dostatečné míře neděje!

Omlouvám se za příliš teoretické znění svých úvah, ale jsem přesvědčen, že reflektují náš - i evropský - dnešek. Tu nesmírnou pracnost současného hledání takového východiska ze slepé uličky řeckého dluhu, jaké by nezpůsobilo zhroucení Řecka, nepodkopalo stabilitu měnové unie a nepřipravilo Evropskou unii o šanci být jedním z aktérů globální politiky, můžeme právem přičítat tomu, že po celá desetiletí (u nás minimálně jedno desetiletí) se na národních politických scénách trestuhodně zanedbávala potřeba pěstovat v národních komunitách evropskou myšlenku. Tedy upevňovat v lidech přesvědčení, že soudržnost a síla sjednocené Evropy jsou podmínkou a zárukou jejich blahobytu a čehosi ještě významnějšího: obrany západního civilizačního modelu.

Je na čase, abychom si jeho ohrožení začali uvědomovat i my, v dnes už iluzorním závětří české kotliny. Kdyby dnes byl český - nebo německý, slovenský, estonský či jiný "unijní" - volič vybaven vědomostmi o významu udržení celistvosti eurozóny nejen pro finanční prosperitu své země, ale také a hlavně pro udržení bezpečnosti v evropském prostoru a pro přežití Evropské unie jako cílevědomého tvůrce bezpečnosti a stability na našem kontinentu, nemuseli by v Bruselu politici národních vlád váhat dát souhlas ke krokům činěným v zájmu udržení Řecka v evropské struktuře. Nemuseli by se obávat, že je to připraví o hlasy voličů, neboť by vůči nim neměli ten fatální dluh v přesvědčování o významu evropského celku pro jednotlivé celky národní. Kdyby se na české politické scéně (a na politických scénách ostatních členských států Unie) aspoň někdy ozvala nebojácná a nekompromisní obhajoba evropské identity, bylo by dnes pro národní společenství, tedy pro voliče, mnohem přijatelnější souhlasit s převzetím adekvátní části záruk za to, že Řecko nebude prvním stavebním kamenem, který se vydrolí z hradby, jež nás zatím chrání před nastupujícími riziky jednadvacátého století. Nebude dobré, pokud tohle všechno uznáme teprve poté,co se ten kámen z jižního křídla evropské hradby opravdu vydrolí.