Trump, Brexit a evropští nacionalisté

Timothyho Gartona Ashe jsem si začal vážit, když jsem už v devadesátých letech poslouchal jeho vystoupení na mezinárodních konferencích Forum 2000 pořádaných v Praze Václavem Havlem. Často mi potvrzoval to, co jsem si sám myslel, často mi odhaloval nové obzory, ke kterým by mi - po čtyřech desetiletích za železnou oponou - asi trvalo dlouho, než bych k nim dospěl. Timothy Garton Ash - známý nejenom v Británii, ale v celém západním světě také pod zkratkou TGA, mi pomohl v minulých dnech zaujímat stanoviska k událostem, které pro Evropu, a tím také pro nás, nebudou znamenat nic dobrého, pokud k nim nedokážeme vypracovat a obhájit vlastní evropská stanoviska. (Biografická data TGA lze najít v internetových vyhledávačích. Zabraly by mi tu drahocennné místo).

Den po vstupu Donalda Trumpa do Bílého domu publikoval evropský tisk článek Timothyho Gartona Ashe nazvaný "Trump a ostatní nacionalismy" Nevěnuje se v něm ani tolik kritice dosavadních Trumpových výroků jako spíš výzvám, které pro nás - a tady nemám na mysli jen pro nás Evropany, ale pro nás, národy západní civilizovace - představuje změna v Bílém domě ve Washingtonu: „Je čas položit si otázku, zda budeme mít my sami - my demokraté západního světa - dost sebedůvěry. Je čas k tomu, aby Evropa konečně překonala svou nedospělost. Aby se odhodlala jít konečně cestou upevňování soudržnosti Evropské unie a tak tu sebedůvěru získala.“ O nacionalistech, kteří její sebedůvěru podkopávají chtějí obrátit její cestu zpět k do století národních států, říká TGA, že jsou to vlastně „hrobaři modelu národního států“. Nevysvětluje to. Tak dodám svou domněnku, že pohřbívají model národního státu, protože se nakonec stejně musí ukázat, že není životaschopný v podmínkách globalizovaného světa, že všichni nakonec zjistí, že vyhovoval jen do té doby, co hranice národních států zaručovaly těm státům také svébytnost. Což se ve století obrů, jak já rád říkám tomuto století, předpokládat nedá. Zejména ne u malých států, což jsou - z pohledu ostatního světa - téměř všechny, které tvoří sjednocující se Evropu. O Trumpovi říká TGA, že na jeho "America first" máme právo odpovědět "Europe first". Ještě jednou opakuji, že TGA je Brit, a britská vláda právě usiluje o opuštění Evropy jménem slabě nadpoloviční většiny. A taky účastníků referenda o tomto kroku. Musím nicméně dodat, že když se podívám kolem sebe, nejsem si, bohužel, jist, jestli nacionalismus a model národního státu jsou vůbec někde v Evropě natolik překonány, aby kterýkoli evropský národ Trumpovi odpověděl "Europe first", a ne takhle: Když vy budete sledovat především národní zájem USA, tak my budeme sledovat především náš národní zájem. Zdálo by se to logické, ale pravda je, že náš národní zájem je postarat se, aby evropský celek, kterého jsme součástí, měl autoritu nezbytnou k tomu, aby jeho členské státy ubránily v globalizovaném světě svůj "národní zájem". 

Zatím stále ještě příliš mnoho lidí v mnoha státech sjednocující se Evropy, ne-li ve všech, podléhá názoru nacionalistů, kteří veřejnost přesvědčují o tom, že hledat řešení svých problémů v posilování společné evropské struktury by byla zrada narodních zájmů spíš než snaha o jejich zachování. Tenhle způsob myšlení prozrazuje, že skuteční obhájci národních zájmů, kteří víc než na izolaci svých zemí v Evropě sázejí na soudržnost demokratické Evropy, mají právě teď před sebou horu práce.

Theresa Mayová není možná nacionalistka, říká dál TGA, ale její rozhodnutí pro takzvaně tvrdý brexit je důsledkem tlaků anglického nacionalismu. Může posloužit jako příklad hlasatelům nacionalismu z jiných konců Evropy. Ale jen dokud nepoznají, že jim přináší právě to, co jako politiku "jednoho národa" poznala Evropa v minulém století. Nacionalismus zažila tehdy v jeho nejděsivějších podobách. Tady dodávám pro čtenáře mladší než jsem sám: v takových podobách, jakou měl fašismus v Itálii a především nacismus v Německu. Měli bychom vědět, že nacionalismus zahalený do roucha  patriotismu, vzbuzuje nejdříve naděje mas a končí proléváním slz. Ke slovům TGA dodávám, možná zbytečně: Nejenom proléváním slz. Poznali jsme (my nejstarší) mnohem horší důsledky nacionalismu než jen pláč nad rozlitým mlékem. 

Momentálně jásají evropští nacionalisté nad Trumpovou výhrou v prezidentských volbách.Národní lídři jejich nové politické frakce vzniklé v Evropském parlamentu sněmovali 21. ledna v německém městě Koblenz. Frakci předsedá Marine Le Penová. Vytvořit v EP samostatnou skupinu poslanců nacionalistických stran se jí podařilo teprve loni, když dokázala seskupit kolem poslanců své Národní fronty takový počet dalších europoslanců radikálně pravicových stran, jaký je nutný k založení frakce. Dnes je "Evropa národů a svobody", jak tu svou nazvali nacionalisté, nejmenší frakcí v Evropském parlamentu. To svolání jejího sněmu na první den po Trumpově nástupu do Bílého domu, mluví samo za sebe o nadějích, které do jeho postojů vůči Evropské unii vkládají. Trumpovy projevy antipatie vůči Evropské unii pro ně ale nebyly prvním povzbuzením. Jejich frakce v EP vznikla loni, právě v červnu. A to šli Britové k referendu o setrvání nebo odtržení od evropského celku. Totožnost cílů při nejmenším některých stran téhle frakce a některých britských iniciátorů brexitu, jako například Nigela Farage, je evidentní.

"V této chvíli je asi pravda, že ani na Downing street No.10 v Londýně, ani v Bílém domě, ani v Kremlu nemůže Evropská unie  hledat podporu pro svou cestu k větší síle a soudržnosti demokratické Evropy. Možná že tam všude naopak přivítají, když tu její cestu budou zevnitř nacionalističtí radikálové ještě zpomalovat nebo znemožňovat." Těmito slovy jsem po dlouhém váháni ukončil svůj komentář pro ČT 24 jen pár hodin před před tím, než jsem je teď zopakoval, rovněž po jistém váhání, pro vás, čtenáře Evropských novin. V těchto dnech a týdnech,v nichž se mění rovnováha sil ve světě, mi nejdřív ta má podezření nepřipadala jako dost optimistický závěr. Ale jsou také výzvou k naplňování evropské myšlenky. Proto jimi končím.