Kdo má dilema? Moskva nebo Západ?

(Evropské noviny - 4/2015) Větší dilema má rozhodně západ. Proč? Protože tam heslo víc hlav víc rozumů znamená vždy především víc rozdílných názorů, a ne víc argumentů k hledání společného názoru. A to hraje nesporně negativní roli v otázkách týkajících se Ukrajiny a Ruska. Putin je osamělý hráč. Sám rozhoduje, sám nese odpovědnost. Vím, že je to schématický výrok, ale tohle schéma v zásadě vystihuje realitu systému, který Kremlu umožňuje dosahovat rychlých státnických rozhodnutí. Ostatně "víc hlav víc rozumů" je také jen schéma teoretických výhod a praktických nevýhod systému, který v západních demokraciích determinuje rozhodování o otázkách války a míru, nebo - jednodušeji - o otázkách bezpečnosti. Za schématem je nepřehledná změť národních či stranických stanovisek. Dilema společného stanoviska a jednotného rozhodnutí vystupuje ale nekompromisně do popředí tehdy, kdy změť stanovisek a odklad rozhodnutí poskytuje druhé straně příležitost k uplatnění jiného schématu: Rozděl a panuj.

V polovině dubna zazněl v televizním interview z Putinových úst výrok obviňující Spojené státy z toho, že mají tendenci jednat se spojenci jako s vazaly. Putin přitom - překvapivě - přiznal, že Sovětský svaz po druhé světové válce svůj model vlády východoevropským státům vnutil, a to i silou. Upozornil mimoděk na to, že pod jeho, Putinovým, vedením se teď postsovětské Rusko pokouší udržet sousední zemi, Ukrajinu, pod svou kontrolou, a to rovněž silou. Ta síla nemusí dosáhnout podrobení Kyjeva. Putinovi může stačit paralyzování Kyjeva, znehodnocení jeho důvěryhodnosti pro Evropu. Bylo by smutné, kdyby znehodnoceny byly i překážky, které mu v tom do cesty nakladla Evropa. A to se může stát, začne-li v politice vůči Rusku a Ukrajině jednota západního světa a v jejím rámci jednota Evropy slábnout nebo se přímo štěpit.

V globalizovaném světě Evropa potřebuje po svém boku Ameriku a Amerika Evropu. Principiální jednota Západu je předpokladem i k prosazení takových politických cílů, v kterých Západ jako celek zcela jednotný není. Protože ani Evropa ani Spojené státy nejsou dnes takovou světovou autoritou, ani takovou globální silou, která by se prosadila v multipolárním světě samostatně, tedy bez té druhé, na druhém břehu Atlantiku. A platí to i v akutní problematice, jakou je osud Ukrajiny. Spolu s tím platí, myslím, imperativ potlačování vrozené náklonnosti k pěstování názorové rozdílnosti v evropském celku, když jde o záležitosti ohrožující kompaktnost EU a přežití evropské myšlenky.

K tomu, aby využil tohoto handicapu, který je součástí genofondu Evropské unie, nebude Putin potřebovat tankové divize. Zatím se o to pokouší na poli strategických, tj. energetických surovin. Tam má Rusko nejlepší zkušenosti s Evropou. Třeba v realizaci Northstreamu, kde našlo dokonalého partnera v Německu. Teď právě zkouší, už po druhé, totéž na jižním boku Evropy: Turkish Stream. Na projektu plynovodu vedeného pod Černým mořem, podobně jako to Moskva plánovala u ztroskotavšího Southstreamu, jen s rozdílem pozemní trasy - tentokrát by nevedla přes Bulharsko ale přes Turecko a Řecko - narazil u řecké vlády na jedinou námitku: Proti jeho jménu: Turkish Stream. V Gazpromu zapomněli vzít v úvahu delikátní řecko-turecké vztahy. Alexis Tsipras tedy ještě během své nedávné návštěvy v Moskvě prohlásil, že na řecké půdě bude plynovod řecký. Což ale bylo také vzkazem Evropské unii. Aspoň nějak chtěl řecký premiér zamaskovat, že se právě chystá svolit ke spolupráci Řecka na prohlubování závislosti Evropy na ruském plynu. Maďarská vláda Viktora Orbána zaujala podobný postoj už v případě South Streamu. Dala mu přednost před evropským plánem vybudovat plynovod Nabucco, který měl do Evropy dopravovat surovinu odjinud než právě z Ruska. U Turkish Streamu Budapešť rovněž neříká Moskvě ne.

Jsou ale i novější náznaky názorového tříbení v EU. Jedním z nich je znovu se vynořující snaha některých politických proudů v Evropě vrátit Rusku jeho někdejší pozici partnera Západu ještě dřív než přestane být protivníkem Západu v neklidném prostoru východní Evropy. Přesto, že po Minsku II je klid zbraní na východě Ukrajiny velmi křehký, stává se právě Minsk II pro některé politiky Evropské unie výchozím bodem k návrhům jednoznačně "poválečným". Rakouský člen Evropské komise Johannes Hahn řekl minulý týden, že pro hospodářskou obnovu Ukrajiny by bylo užitečné znovu aspoň částečně navázat vztahy s Ruskem a s jeho Eurasijskou unií. Kancléřka Merkelová vyslovila - 18. dubna - podobnou myšlenku v souvislosti se všemi zeměmi východního partnerství. A na ministerské schůzce G-sedmičky v německém Lübecku se konstatovalo, že Rusko citelně chybí při řešení globálních problémů, které se dříve projednávaly ve formátu G-8; a tisk potom citoval výrok ministra zahraničí SRN Franka Waltera Steinmeiera, podle něhož není trvalá izolace Ruska žádoucí. Uvidíme, zda na východě Ukrajiny zůstanou věci po Minsku II ještě dlouho na mrtvém bodě, zda to bude evropské politiky inspirovat k dalším podobným výrokům, zda ty výroky budou všechny ve stejném duchu a zda přinesou změnu v politické atmosféře kolem Ukrajiny. Na tom všem záleží buď upevnění nebo rozmělnění názorové jednoty uvnitř Evropské unie v záležitostech týkajících se vztahů k Rusku. (20. 4. 2015)