Unie buď okleštěná nebo rozvolněná

(Evropské noviny - 2/2016) Takhle pesimisticky vypadá v mých očích perspektiva budoucnosti Evropské unie v týdnu po jednáních Evropské rady s britským premiérem Davidem Cameronem o tom, zda Spojenému království navrhne vystoupit z Evropské unie nebo v ní zůstat. Ale titulek, který jsem vybral pro "Evropské horizonty" do tohoto vydání Evropských novin, je právě tak použitelný pro druhou velice štěpnou kauzu, kterou měl řešit únorový mimořádný summit Unie: Problém neustávající ilegální migrace, zejména přes Řecko a Balkán, také hrozí buď "okleštěním" teritoria EU a schengenského prostoru nebo "rozvolněním" dosud respektovaných zásad v Unii a jejich nahrazováním nouzovými zákroky; jako například uzavíráním dosud otevřených vnitřních schengenských hranic mezi členskými státy EU, nebo dokonce vytvořením "záložní" vnější evropské (tedy i schengenské) hranice místo té skutečné, kterou tvoří břehy evropské pevniny, v tomto případě především řecké ostrovy. Taková byla původní představa Visegrádské čtyřky o momentálním řešení kritické situace v Řecku. Nedostala se ale na program únorového summitu EU.

Bylo toho na něm i tak dost na to, aby byl už předem považován za rozhodující pro nejbližší budoucnost osmadvaceti států, které se spojily do jednotného evropského společenství. Evropa i britský premiér si z něho nakonec odnesly naději na to, že se jejich cesty nerozejdou. Pouze naději, protože konečné rozhodnutí učiní Britové sami, a to až v červnu. Ale o Cameronových požadavcích vůči Evropě se rozhodovalo už přímo v Bruselu, na summitu. A od jeho skončení přidává Cameron k výrazu Evropská unie důsledně slovo reformovaná, když mluví o setrvání Británie v ní. Vytváří dojem, že v Bruselu dojednal nejen změnu pozice Británie vůči Unii, ale také změny Unie jako takové. Britům doporučil zůstat v ní. Před summitem prohlašoval, že to udělá, jedině když dosáhne všeho, s čím na summit jede. Co všechno to bylo, kromě zredukování sociálních nároků Evropanů cestujících do Británie za prací, to řekl předem poslancům britské dolní sněmovny o hodně zřetelněji než svým evropským partnerům: "Za prvé, nechceme být v Evropě součástí stále těsnějšího politického svazku." To není něco, nad čím by se v EU dalo mávnout rukou. Vytváření stále těsnějšího svazku - anglicky ever closer union - je od samého počátku sjednocovacího procesu podstatou Evropského společenství, tedy dnešní Evropské unie. Je to zakotveno v základních evropských smlouvách včetně těch přístupových. Také se tomu říká proces evropské integrace. V Dolní sněmovně pokračoval Cameron takto: „Návrh dohody nejen že vyjímá Británii z další politické integrace, ale jde dál: Stanoví, že státy Evropské unie ani nemusí směřovat ke společnému cíli“. Cameronovi tedy šlo nejen o změnu postavení Británie v Unii, nejen o další opt-out, jako v případě nevstoupení do měnové unie a do Schengenu, ale o změnu povahy evropského celku. Skutečně toho v Bruselu dosáhl, když teď Brity vyzývá k setrvání v "reformované" Evropské unii? Toť současná hamletovská otázka.

Už před sumitem poukazovali v Evropském parlamentu kritici Cameronových požadavků na to, že jím navrhované reformy zruší de facto povinnost členských států vstoupit do eurozóny a zruší i oficiální status eura jako měny Evropské unie. Takový úmysl pak Cameron v průběhu jednání potvrdil. Euro má být natrvalo měnou skupiny zemí, vedle níž bude v Unii existovat druhá skupina, platící dál národními měnami a nesdílející navíc ani ostatní integrační cíle pevného evropského jádra. Myslím, že se dozvíme teprve tehdy, rozhodnou-li se Britové v červnu pro setrvání v Unii, v čem všem opravdu Evropská rada na únorovém summitu Cameronovi opravdu ustoupila. Teď jsou její členové skoupí na slovo. Potom by ale museli s Británii zpečetit únorové dohody smlouvami. Zatím se nepodepsalo nic. Ale i tak zopakuji pro jistotu varování, které jsem už v Evropských horizontech zformuloval před měsícem. Jen ho řeknu jinými slovy.

Cameronovy představy směřují zřetelně k vytvoření dvourychlostní Evropské unie. K rozmělnění její soudržnosti. Přitom v EU jsou jak vlády, tak i opoziční proudy v jednotlivých zemích, kterým to není proti mysli. Ani tři vlády zemí V-čtyřky nepovažují za naléhavou prioritu svých zemí napodobit Slovensko a vstoupit do pevného jádra Evropské unie, tedy do eurozóny (zejména, když není tak pevným jádrem, jak by bylo žádoucí). Váhají - včetně Slovenska - i s účastí na jiných integračních krocích. Ale také v "pevném jádru Evropy" jsou politici, kteří by uvítali utvoření "periferie" v Unii. Ústupky Cameronovi v koncepčních záležitostech, tedy v pojetí dalšího vývoje Evropské unie jim to umožňují bez toho, že by se nejdřív musely dohadovat s váhavějšími členskými státy o tom, zda spolu s nimi učiní ten či onen krok směřem k prohloubení integrace nebo budou dál vyčkávat. Důsledkem by bylo, že na ústupky, které by celá EU učinila Cameronovi kvůli udržení Británie v Unii by tedy doplatili právě jen ti váhavější členové Evropské unie. Mezi nimi i naše republika, nerozhodne-li se její vláda pro větší proevropskou dynamiku.

Ale řekl jsem na začátku, že v Unii je i druhá štěpná kauza, a to jak a kde řešit problém pokračujícího náporu běženců, kterým v jejich zemích hrozí smrt či hlad. Ta část Evropy, která je přijímá, potřebuje už redukovat jejich počty. A přibývá politiků, kteří pod tlakem svých voličů prosazují razantní zastavení masové imigrace, ačkoli třeba jejich země zdaleka nejsou cílem běženců. Evropskou unii už problém masové imigrace a nejednota v jeho řešení povážlivě štěpí. Na únorovém summitu Unie alespoň jednohlasně uznala, že krizi, která ji vysiluje a diskredituje jako celek, může zvládnout rovněž jen jako celek. Uznala také, že ji musí řešit tam, odkud na ni doléhá. Tedy v Řecku, na řeckých ostrovech. Zatím tedy ne na nějaké uměle vytvořené záložní hranici, která by Řecko od Evropy a od schengenského prostoru jednoduše odřízla. Je to téma na celý dlouhý komentář a také je to téma, které ještě bude mít svůj vývoj. Tak tedy příště.