Mezi nepochopením a nechutí

(Evropské noviny - 10/2015) Slyšeli jsme v posledních týdnech, že „Evropská komise zatím ničeho nedosáhla“ nebo že „má nulovou úspěšnost“ ve zvládání masové imigrace. Její trvání znepokojuje Evropskou unii jako celek i jednotlivé členské vlády, kteréUnii „vložily do rukou osud svých národů“ a nyní očekávaly..., bohužel, každý něco jiného: Některé jen koordinaci při zvládání přílivu běženců na celém teritoriu Unie či schegenského prostoru; jiné rovnou zastavení statisícových proudů ilegálních migrantů ještě dřív, než vstoupí na evropskou půdu či do evropských vod, a obehnání Evropy neprostupnou hranicí; vstřícnější vlády pak očekávaly od „Bruselu“ zorganizování a provádění registrace uprchlíků před jejich vpuštěním do svých zemí, a nejraději na vnější evropské hranici, a připouštěly rozmístění (relokaci) běženců, ovšem jen pod podmínkou vlastního dobrovolného souhlasu, a jen těch běženců, kteří už budou registrováni jako oprávnění uchazeči o azyl či o dočasnou ochranu podle mezinárodního práva. A samozřejmě také očekávaly, že „Brusel“ zorganizuje vracení zpátky (kam zpátky, toť otázka) množství lidí roztroušených po řadě evropských států a přesahující dohromady určitě jeden milión, při čemž zapomínaly, že trvají zároveň na tom, že na svém území „si budou rozhodovat samy“, a nekompromisně žádaly od „Komise“ nebo od EU provedení úkolů, na které však samy na svém vlastním území nestačily.

Nepochopení číslo jedna je chovat se podle mylné představy, že jsme „vložili svůj osud do rukou orgánů Evropské unie“ a očekávat, že právě ony a jen ony budou odovědné za zvládnutí kalamity, která nás postihla všechny, i když ne všechny stejně silně a stejným způsobem. Evropská unie jsme my, osmadvacet členských států a jejich vlády. Nejsme klienty či zákazníky EU, jsme jejími součástmi. Vlády osmadvaceti států jsou samy těmi pákami, od kterých je třeba očekávat společnou organizaci zvládání migrační krize a schopnost uchopit tento úkol v duchu společné myšlenky, v duchu evropské soudržnosti, a co se konkrétně této krize týká, v duchu západní civilizace a morálních postulátů, které hlásáme do světa. Je to jejich zodpovědnost. Jen když ji přijmou, dočkají se od EU toho, co předpokládají.

Pak je tu slušná řádka případů nepochopení možností, které my Evropané máme tváří v tvář problému, jímž jsme se nechali zaskočit. Není pravda, že přišel nečekaně a bez varování. I zde, v Evropských novinách, už jsem, tuším, o migraci - zejména z Afriky do Evropy - psal, když běženci ze subsaharských zemí překonávali - také pěšky - stovky, možná tisíce kilometrů pouště, která je dělila od břehu Středozemního moře, tam houfně přelézali narychlo zbudovaný dvojitý drátěný plot španělské enklávy Melilla, pokud je ovšem marocká policie nevyvezla zpátky, hluboko do pouště a ponechala je tam jejich osudu. I tehdy jsem, tuším, připomínal, že „migrace provází dějiny lidstva, a často je přímo tvoří“. Už dlouhá léta nám jméno Lampedusa mohlo sloužit jako varování před bouří.

Určitě byla chyba, že se Evropa, či Evropská unie, chcete-li, na tenhle problém nesoustředila víc a nesledovala jeho vývoj tak, jako sleduje vývoj klimatické změny. Ale opět jsme to my, evropské národy a naše státy, které to společně zanedbaly. Brusel, ten pojem chápaný jako cosi, co o nás a za nás rozhoduje, je de facto jen průsečíkem vůle členských států. Právě tu naši společnou vůli má ta dnes zostuzovaná Evropská komise naplňovat. Ano, třeba i nápady jak společných cílů dosáhnout. Ale nerozhoduje ani o nich ani o metodách jejich dosahování. To by se nemusely konat mimořádné summity! Na nich se rozhoduje! Takže například kvóty pro relokaci Evropská komise nemohla prosadit - neměla tu kompetenci - a taky už teď, jak bychom měli vědět, nejsou na pořadu dne. Zda jen dočasně, o tom opět nerozhodne s konečnou platností Komise, nýbrž osmadvacíctka prostřednictvím svých reprezentantů v Evropské radě. A ti nemohou dospět k dohodě o své vůli, ale jen na základě mandátu, který dostanou doma, ve své zemi.

Proč tedy v mediálních debatách pořád ještě dominuje problém kvót? Je tolik akutních problémů, které je třeba v souvislosti s nezadržitelnou vlnou imigrantů, objasnit a vyřešit přednostně! Tady se, myslím, dostáváme k jádru věci, k tomu, co jsem se pokusil vyjádřit lakonicky v titulu komentáře. Stálé opakování argumentů dokazujících neoprávněnost a nesmyslnost kvót a „přerozdělování“ (relokace je česky spíš rozmisťování) běženců je jen jiným, možná alibistickým způsobem manifestování nechuti k účasti na nepříjemném ale neodbytném společném zvládnutí evropské imigrační krize. Je jen přijatelnějším způsobem vyjádření odporu k „nezvaným hostům“, pocitu, kterým se ovšem značná část veřejnosti ani netají, a část politiků se s ní v tom pocitu ztotožňuje. Někteří z nich se přitom řídí tím, že je to pro ně snazší a výhodnější než pokoušet se tvořit veřejné mínění, jaké by bylo hodno historie i cílů národa. (Totéž se, bohužel, dá říci i o některým médiích)

Vzhledem k tomu, že v dnešním otevřeném a globalizovaném světě my Evropané migraci z povrchu zemského nevymýtíme a že ze sousedství Evropy, dlouhodobě devastovaného válkou, rozvratem a zbídačováním širokých vrstev obyvatelstva se ani nedá zcela zastavit současný příliv běženců na náš prosperující a díky existenci EU klidný kontinent, měli bychom se smířit s nutností podnikat společně vše, co se dá udělat, k jeho regulování a omezování na oprávněné osoby. A to dřív než živelnost, která panuje na tzv. balkánské trase, zničí klid a mír mezi evropskými národy a uvnitř většiny z nich. Není k tomu daleko.