„Havlova stopa je nesmazatelná,“ říká bývalý Havlův mluvčí a poradce Špaček

„Byla to doba, která se už nebude nikdy opakovat. Nejen, že se konstituoval nový demokratický režim, etablovaly se nové instituce jako Ústavní soud nebo senát, které jsme dříve neznali. Právě Václav Havel je prosazoval jako pojistky demokracie a ústavnosti. Současně se také dělil stát. Na Václava Havla tak byly začátkem devadesátých let kladeny obrovské nároky. Dělení státu nepředstavovalo pouze technický problém, rozpárat organismus, který přes sedmdesát let fungoval svébytně a společně, takové operace dělali premiéři. Prezidenti, nedávno jsme si připomínali úmrtí Michala Kováče, měli mnohem důležitější úkol – uchovat atmosféru přátelství a spolupráce tak, aby nedošlo při podobných národnostně charakterizovaných událostech k žádným excesům. Oba dva prezidenti to zvládli na výbornou. Václav Havel abdikoval, protože přísahal na ústavu společného státu a nechtěl stát u jeho rozbití. Na druhé straně, když byl znovu zvolen prezidentem v roce 1993, před ním a jeho slovenským protějškem stály obrovské úkoly jak oba národy naučit žít samostatným životem poté, co se třeba rozdělily rodiny, ekonomické vazby a podobně.

Václav Havel řešil rovněž přechod k demokracii. My jsme neznali celou řadu demokratických ústavních institucí a především jsme je neuměli naplnit životem. To bylo dílo Václava Havla. Dokázal obsadit jak třeba Ústavní soud, tak ostatní instituce, jako Bankovní radu, kterou měl ve své kompetenci, lidmi, kteří si velmi brzy získali autoritu a pomáhali etablovat nový demokratický stát.

Ale především, Václav Havel byl rozhodujícím a největším vývozním artiklem této země. Doma není nikdo prorokem a Václav Havel se po krátké době zbožňování v očích mnohých stal viníkem jejich neúspěchů, toho, že ten vývoj nebyl takový, jaký si oni představovali. Začali do něj projektovat své osobní neúspěchy a frustrace. Mnohem větší prestiže si užíval v cizině. Byl opravdovou autoritou nejen evropského, ale celosvětového významu. Slovo Václava Havla ve světě něco znamenalo, proto také při jeho smrti uveřejnily všechny světové deníky nekrolog našeho někdejšího prezidenta na titulních stranách. To se nám už nikdy s žádným prezidentem nestane, to si můžeme být jisti.

Václav Havel byl pro celý svět tím, kdo symbolizoval pokojný přechod od totality k demokracii. Pokojné rozdělení státu podle národnostního principu a humanismus moderní doby. To byly hodnoty, pro které ho když kamkoliv přijel, celý svět vzýval a vítal jako hrdinu nové epochy. Podávali si tu dveře všichni prezidenti, všechny korunované hlavy, kulturní světové celebrity jen proto, aby viděli Václava Havla živého a mohli si s ním potřást rukou. Bylo to nesmírně dramatické období. Je bohužel osudovým neštěstím, že Václava Havla právě při výkonu jeho nejdůležitější životní funkce postihly různé nemoci. Část svého plodného života tak musel obětovat pobytu na lůžku, ale přesto jeho stopa je nesmazatelná.“