EVROPSKÉ HORIZONTY ZDEŇKA VELÍŠKA: Co se změní kromě letopočtu?

Tuhle otázku si kladou lidé ke konci každého roku. Někteří se skepsí, ať už vrozenou nebo získanou pravidelností ve střídání letopočtů a neměnností toho, v čem by se rádi dožili změny; druzí s optimismem, rovněž buď vrozeným nebo získaným díky štěstí, které dosud měli při čekání na kýženou změnu. Jak to bude tentokrát? Můžeme si být jisti, že změna nejpravděpodobněji nastane v tom, o co budeme nejaktivněji usilovat.

Takové očekávání ovšem je nutné podmínit nepříjemnou pravdou, že usilovat o stejný výsledek by musely evropské národy ve svorné jednotě. (Zejména v Evropských novinách je nutné tenhle předpoklad zmínit.) Takže na přelomu let 2017 a 2018 najdou čekatelé na změny nejvíc naděje v úsilí, které oni sami vyvinou ve věcech, ve kterých je Evropská unie, jejich společná organizace, nejúspěšnější v dosahování jednoty. Může to být v nejbližší budoucnosti úsilí o jednotu v přístupu k imigrační krizi? Nebo lze dosažení jednoty vlád členských zemí očekávat spíš ve vyjednávání podmínek rozchodu s Velkou Británií? Dalo by se o tom spekulovat, ale mě spíš zaujala otázka, která zkoumala mou předvídavost z opačného úhlu pohledu. Dostal jsem ji před kamerou ČT: „Co rozleptá Evropskou unii rychleji?   Prohlubování příkopu mezi starými a novými státy uprostřed kontinentu kvůli neústupnosti jedněch k odlišnému přístupu druhých k metodě ochrany kontinentu před důsledky imigrace, nebo definitivní odpoutání Velké Británie od pevninského jádra Evropské unie?“ Ano, takhle položená se mi ta otázka zdá aktuálnější, než když v ní jde jen o vyšší míru naděje na zdolání jednoho z těch dvou fenoménů. Evropské národy teď spíš potřebují hledat řešení nejhůř řešitelných společných problémů, než se ukájet nadějí na to, že jeden z nich se vyřeší snáz než druhý. Moje odpověď zněla ale takhle: „Žadný z nich sám o sobě by Evropskou unii nepřipravil o  životaschonost.  Jejich nebezpečnost se ale násobí jejich souběžností. Je to tak: Evropská unie je dlouhodobými potížemi, kterým čelí minimálně po dobu jedné desítky posledních let, hodně vysílená, ale má to štěstí, že proces Brexitu se zatím drží ve snesitelných hranicích korektního rozvodu. Dokonce by se mohl začít v druhé fázi měnit na jakousi staronovou formu koexistence. Británie stejně nikdy nebyla v Unii oběma nohama. Měla své výjimky, své opt-out. A rebelie zemí Višegrádu, smím li to tak nazvat, si také -aspoň  v oficiální rovině - neklade za cíl Unii rozvrátit, naopak se inspiruje těmi minulými postupy britských vlád: chce z Unie jen víc těžit a míň při tom obětovat pro její soudržnost a sílu. V-čtyřce se prostě také chce dopracovat k nějakému tomu opt-out“. Ale zkomplikuje-li se ve stejnou dobu řešení obou těchto problémů sjednocující se Evropy - její nedobrovolná ztráta ostrovní říše a její potíže při zdolávání migračních vln - může jít o existenční ohrožení... K téhle odpovědi, kterou teď cituji, i když nepřesně, jsem byl po mezinárodní konferenci antievropských hnutí v Praze, která proběhla 17. prosince, nucen přidat problém třetí. Podle mě nejožehavější. To sněmování ultranacionalistů připomnělo celé Evropě, že letošní volební porážky je nesrazily na kolena, ba naopak , že jejich lídři, jako například Marine Le Penová, teď vidí přiležitost k nové ofenzivě svých hnutí, tentokrát možná už ne jenom na domácí půdě, ale v evropském měřítku. Příležitost jim k tomu dává fakt, že na politické scéně mnoha evropských zemí zanechávají po sobě ochablé konvenční strany pravice a levice prázdné místo. Za těchto okolností je nová ofenzíva antievropských hnutí proveditelná. A představuje nejnebezpečnější z rizik, kterým je Evropská unie vystavena; nejnebezpečnější z hrozeb, kterým je v současné době vystavena demokracie na evropském kontinentu. Naší zemi nevyjímaje.