Kritika Visegrádu sílí. Chybí pozitivní vize?

S nyní již téměř jistým odchodem Velké Británie z Evropské unie je zřejmé, že Česká republika přijde na politickém kolbišti Evropské unie o klíčového spojence. Více než kdy dříve se proto pohledy obrací na tzv. Visegrádskou skupinu neboli V4, která často bývá v opozici vůči dominantní německo-francouzské síle. Má visegrádská aliance budoucnost? Nebo bychom měli začít hledat ještě jiné spojence?

Nejstarší historie visegrádské spolupráce je starší, než se může na první pohled zdát. Už v roce 1335 se totiž v maďarském městě Visegrád setkali uherský král Karel I. Robert, český král Jan Lucemburský a polský vladař Kazimír III. Veliký, aby se dohodli na těsnější spolupráci v politických či obchodních otázkách. A i když sliby věčného přátelství, na které tehdy také došlo, vzaly v historii párkrát za své, přišel čas, kdy se na tuto slavnou schůzku začalo navazovat. 15. února 1991, jen deset dní před definitivním zánikem Varšavské smlouvy, se lídři tří zemí setkali znovu. Za tehdejší Českou a Slovenskou Federativní Republiku podepsal deklaraci blízké spolupráce tehdejší prezident Václav Havel. Mnozí odborníci dnes upozorňují, že spolupráce tří a později čtyř postkomunistických zemí byla velmi důležitá pro zdárný přechod od totalitárního k demokratickému a svobodnému systému. Země totiž hned v dalších týdnech společně urychlily nejen konec Varšavské smlouvy, ale o něco později i ekonomického uskupení RVHP. Od roku 1992 výraznější spolupráce Visegrádské skupiny ustala, aby se připomněla v roce 1999, kdy Česko, Maďarsko a Polsko vstoupily do NATO, a následně především v roce 2004, kdy došlo k přijetí všech čtyř zemí do Evropské unie. A jak je to s Visegrádskou skupinou v současnosti? Její agendu lze rozdělit na dvě části – praktickou a politickou. Ta praktická se odehrává především na úrovni realizace celé řady přeshraničních projektů ve všech možných oblastech – v dopravě, bezpečnosti, kultuře či vzdělávání. Jedinou pevnou organizační strukturou je pak Mezinárodní visegrádský fond. Ten vznikl v roce 2000 s cílem podporovat vzájemnou spolupráci nejen mezi zeměmi V4, ale i mezi dalšími státy na východ a jihovýchod od nás. Do fondu navíc nepřispívají jen členské země, ale od roku 2012 i další státy z celého světa – mimo jiné i Kanada, Jižní Korea nebo USA. Podpora jednotlivých – obvykle tzv. měkkých - projektů probíhá obvykle formou grantů, stipendií nebo příspěvků na umělecké pobyty.

ČASTO SE NESHODNOU

Velkým tématem posledních let je budoucnost spolupráce V4 a hodnocení, zda a nakolik je pro jednotlivé země toto partnerství výhodné. Odpověď na tuto otázku je totiž složitější, než se na první pohled zdá a přivádí nás k oné druhé rovině spolupráce zemí Visegrádské skupiny, tedy spolupráce politické a diplomatické. Snaha o společný postup v rámci projednávání jednotlivých agend na půdě Evropské unie je už dlouhé roky bezesporu klíčovým úkolem V4. Jenže tady se vše začíná zadrhávat a stále častěji se objevuje poměrně silná kritika. A to jak ze strany odborníků, tak i od některých politiků. Například Helena Langšádlová z TOP 09 před časem v Českém rozhlase V4 ostře kritizovala. „Když máte společenství 28 nebo 27 zemí a vy se upnete na skupinu čtyř, je jasné, že nemáte šanci vyjednat vůbec nic,“ prohlásila s tím, že velkým problémem je také nejednotnost v mnoha postojích. Kupříkladu maďarský premiér Viktor Orbán chtěl ještě před časem zrušit Benešovy dekrety a shoda nepanuje ani ohledně některých kontroverzních kroků Maďarska či Polska v oblastech nezávislosti justice nebo svobody médií. Ostatně ani na tom, jak rychle a jak hluboce by měla postupovat evropská integrace, se jednotlivé státy neshodnou. Zatímco Polsko a Maďarsko jsou silně euroskeptické země, které se ostatně s Evropskou unií také soudí v několika citlivých otázkách, Slovensko se naopak dlouhodobě snaží zařadit do hlavního proudu evropských zemí. To se projevuje třeba tím, že jako jediné z V4 splnilo svůj závazek a přijalo euro nebo že na rozdíl od Česka, Polska a Maďarska respektovalo výzvu k plnění kvót na přijímání uprchlíků.

KRITIKA BEZ POZITIVNÍ VIZE?

U nesouladu v jednotlivých postojích a názorech ovšem současné problémy visegrádské spolupráce nekončí. K těm dalším patří podle kritiků určitá vyprázdněnost, všeobecná negativita a z toho vyplývající špatná image jednotlivých států V4. A mnozí odborníci varují: Pokud bude současný stav pokračovat, jen těžko lze očekávat, že se v budoucnu budou na významnější unijní posty dostávat zástupci zemí V4. Především Polsko přitom bylo v tomto směru v minulosti poměrně úspěšné. Stačí připomenout expremiéra Jerzyho Buzeka, který stál v čele Evropského parlamentu nebo donedávna úřadujícího šéfa Evropské rady Donalda Tuska. Toho vystřídal před několika týdny Belgičan Charles Michel.

Že je spolupráce v rámci V4 živým tématem, dokládají i nejrůznější diskusní panely a konference, které se jí věnují. V polovině října se například konalo setkání s názvem 30 let svobody – Quo vadis, střední Evropo? A i tam zazněla slova, že visegrádská spolupráce není právě v nejlepší kondici. Klíčovým problémem je prý její politizace. Například ředitel Výzkumného centra Slovenské společnosti pro zahraniční politiku Tomáš Strážay řekl, že se V4 dostala až příliš do rukou premiérů a jejich politické agendy. „Výroky některých jejích představitelů se pro ni (V4) staly toxickými,“ uvedl. Podobný názor představili také akademici. Například Vít Hlouška z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity nebo jeho kolega Břetislav Dančák. Ten upozornil, že V4 se až příliš zhostila kritizující a pasivní role, což se ukázalo především při řešení migrační krize, kdy země Visegrádu sice odmítaly systém kvót, ale zároveň nepřišly s žádným skutečným alternativním řešením. Na konferenci ovšem zaznívaly také hlasy poukazující na funkčnost dosavadní spolupráce a na potřebu v ní pokračovat. Naději odborníci vkládají do vztahů s novou Evropskou komisí vedenou Ursulou von der Leyenovou. Aby měla Visegrádská čtyřka výraznější vliv na dění v celé Evropské unie, bude ale nutné, aby se zaktivizovala a představila nějakou společnou pozitivní vizi a agendu, která k ní povede. 

GENERÁLKA NA PŘEDSEDNICTVÍ EU

V současnosti je předsednickou zemí Visegrádské skupiny Česká republika, která tuto roli převzala v červnu od Slovenska. Hlavními cíli předsednictví jsou podle vyjádření vlády především upevnění postavení zemí V4 v EU a v NATO a současně posilování jednoty a soudržnosti těchto organizací. Vedle toho se na jednotlivých schůzkách diskutuje mimo jiné také o zavádění nových technologií nebo o zvyšování konkurenceschopnosti.

V uplynulých měsících už proběhla řada schůzek na úrovní zástupců vlád či expertů z nejrůznějších oblastí. Nedávno se konalo například velmi důležité setkání ministrů zahraničí. V rámci něj si ministři především vyměňovali názory na některá aktuální témata evropské politiky, ať už jde o brexit, priority nové Evropské komise nebo třeba o vyjednávání o rozšíření Evropské unie. „S partnery z V4 jsme znovu jednoznačně potvrdili náš solidární přístup k sousedním regionům – zemím západního Balkánu a Východního partnerství. V4 je odhodlána udělat vše pro to, aby se tyto země mohly ještě více zapojit do procesu evropské integrace,“ řekl český ministr zahraničí Tomáš Petříček, který už v minulosti upozorňoval, že české předsednictví má ještě jeden důležitý úkol, a to uklidňovat spory s jinými státy EU a ukazovat, že Visegrádská skupina není pouze spolkem čtyř kritizujících zemí bez pozitivní vize.

To je ostatně velmi důležité nejen kvůli současnému předsednictví V4, ale i kvůli blížícímu se roku 2022. Právě v jeho druhé polovině bude totiž Česká republika předsedat celé Evropské unii, což bude znamenat nejen mnoho náročných organizačních a administrativních úkolů, ale také výběr a moderování témat a z toho vyplývající možnost ukázat, že naše země – jako člen Visegrádské skupiny – má realizovatelná pozitivní řešení, která lze nabídnout celé Evropské unii. Filip Appl; foto: Úřad vlády ČR