Vláda chce víc českých odborníků v EU

Evropská unie je pro mnohé české občany celkem obtížně uchopitelným konceptem, který „tam někde“ v Bruselu rozhoduje o neznámých věcech. Bohužel jen malé procento z nich skutečně ví, jak Evropská unie funguje a především, kdo v ní zastupuje Českou republiku. Jací jsou naši europoslanci a další zástupci v EU? A jaká je náplň jejich činnosti? To jsou otázky, na které je nutné znát odpověď, pokud chceme pochopit, jaký význam pro nás osmadvacítka má.

Vstup České republiky do Evropské unie v květnu 2004 byl výsledkem mnohaletých vyjednávání (ta začala de facto hned po revoluci), která se zástupci Společenství vedly postupně všechny české vlády. V roce 2004, kdy se naše země konečně dočkala, se mimo jiné otevřela i obrovská možnost pro všechny, kteří kdy pomýšleli na kariéru v Bruselu, Štrasburku nebo v některém z dalších měst, kde sídlí evropské úřady. Českých občanů v evropských institucích tak pomalu přibývalo a do orgánů Evropské unie se poprvé v historii začali dostávat i političtí zástupci z naší země. A s nimi přišel i tenký led hájení českých zájmů na evropské scéně a nutnost obhajovat své kroky nejen tam, ale i v České republice. V tomto směru se největší pozornost nepochybně upíná na Evropskou komisi. Právě post eurokomisaře či eurokomisařky je totiž nejvyšší funkcí, na kterou má naše země podle pravidel fungování EU pravidelný nárok. Do loňského roku nás v Evropské komisi zastupovali tři lidé: Pavel Telička, který měl na starost zdraví a ochranu spotřebitele, Vladimír Špidla s agendou sociálních věcí a Štefan Füle zodpovědný za rozšiřování EU.

Od prvního listopadu loňského roku zastupuje Českou republiku bývalá ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová z hnutí ANO. Na starost má oblast spravedlnosti, ochrany spotřebitele a genderové otázky. Od počátku padala na hlavu předsedy vlády i samotné Jourové kritika, že se nepodařilo vyjednat nějakou silnější oblast. Většina komentátorů ovšem poukazuje na to, že ve skutečnosti o slabou agendu nejde. Ostatně vytíženost nové eurokomisařky je podle jejích vlastních slov maximální. Věra Jourová poukazuje na to, že komise je jediným předkladatelem návrhů v EU, z čehož vyplývá obrovský balík úkolů. „Všechno je velmi závislé na tom, jak se podaří návrhy prosazovat dál v parlamentu a radě. Oproti národní vládě je to o mnoho náročnější z hlediska vyjednávání,“ vysvětluje eurokomisařka, která v současnosti řeší mimo jiné problematiku rovných příležitostí žen a mužů nebo připravuje vznik nového institutu evropského prokurátora.

NĚKTERÉ EUROPOSLANCE NEZNÁ SKORO NIKDO

S každým průzkumem na téma známosti evropských institucí a těch, kdo nás v nich zastupují, vychází najevo smutná vizitka české veřejnosti, kdy drtivá většina lidí vůbec nezná jména českých europoslanců a navíc nemá v podstatě žádné informace o jejich činnosti. Průzkum z letošního ledna opět ukázal, jak vzdálený je tento orgán českým občanům. Více než padesát procent dotázaných znalo jen čtyři z celkem jedenadvaceti českých europoslanců. Suverénně nejznámnější je Miloslav Randsdorf z KSČM, kterého zmínilo 78 procent dotázaných. Je ovšem otázkou nakolik za to může jeho práce a nakolik hned několik kauz, které jsou s jeho osobou spjaty. Šlo například o autonehodu, při které srazil chodkyni, velké dluhy, které už se mu údajně podařilo splatit nebo o loňské obvinění, že zneužívá parlamentní náhrady aniž by měl nějaké výdaje nebo vykázal nějakou práci. Vše vyvrcholilo konfrontací s nizozemským novinářem přímo v budově europarlamentu. Kauzy Miloslava Ransdorfa ale jeho voličům nevadí. V loňských volbách ho totiž opět poslali do europarlamentu.

Ovšem za Ransdorfem jsou i další známější europoslanci. Patří mezi ně bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a bývalý eurokomisař Pavel Telička. A co opačný konec žebříčku? Méně než deset procent lidí zná například lidovecké europoslance Pavla Svobodu a Tomáše Zdechovského, europoslance za ANO Ditu Charanzovou, Petra Ježka a Martinu Dlabajovou nebo překvapivě i exhejtmana Moravskoslezského kraje Evžena Tošenovského z ODS.

Zarážející je i neznalost náplně práce europoslance. Každý z českých zástupců bez ohledu na politickou příslušnost se přitom věnuje konkrétní agendě, která je mu blízká a kterou se snaží v europarlamentu prosazovat. „Věnuji se celé řadě oblastí, od ochrany spotřebitele až po mezinárodní obchod,“ uvedla nedávno například Dita Charanzová. Tomáš Zdechovský se zase věnuje tématu terorismu a především lidských práv. Dlouhodobě se zabývá třeba známou kauzou Evy Michalákové, které norské úřady odebraly syny. „Podařilo se navázat vztahy s mnoha institucemi a také se podařilo udržet v EP českou komunitu. Pracujeme s kraji, městy a řadou institucí,“ popisuje Zdechovský některé své aktivity.

ČEŠI V MNOHA OBLASTECH

U významných politických funkcí ovšem česká stopa v Evropské unii ani zdaleka nekončí. V EU pracují stovky dalších lidí z naší země. Jde především o vysoké úředníky, kteří zajišťují administrativu a chod mnoha orgánů a institucí. Mezi ty nejdůležitější patří například Marek Mora, který je vedoucím kanceláře generálního tajemníka Rady Evropské unie.

České zástupce má i Soudní dvůr EU, tedy instituce, která rozhoduje o věcech velmi často se týkajících i naší země. Mezi soudci této instituce najdeme Jiřího Malenovského a Irenu Pelikánovou, která je soudkyní stejného soudu ovšem prvního stupně. Nedávno navíc unijní výbor expertů schválil českého kandidáta Michala Bobka na post generálního advokáta tohoto soudu. Bobek se stane jedním z devíti generálních advokátů, kteří nestranně přikládají stanoviska k případům předloženým soudu. „Výbor ve své zprávě vyzdvihuje zejména zkušenosti kandidáta v soudní praxi, jeho jmenování ad hoc soudcem Evropského soudu pro lidská práva a znalost procedur a analytických metod Soudního dvora EU,“ stojí v tiskové zprávě Černínského paláce o výběru kandidáta.

I evropské vysoké školství není bez české stopy. Na významném postu najdeme senátora a bývalého rektora Karlovy univerzity Václava Hampla. Ten je dlouhou dobu členem představenstva Asociace evropských univerzit, která sdružuje přes 850 vzdělávacích ústavů ze 47 zemí Evropy. „Jejím úkolem je, aby byly univerzity na evropském politickém kolbišti slyšet. Aparát sídlí v Bruselu a experti asociace jsou v úzkém kontaktu s Evropskou komisí a dalšími orgány EU,“ vysvětluje činnost instituce sám Hampl.

V neposlední roli je potřeba zmínit i českého zástupce na poli evropského kosmického výzkumu. Delegátem v Evropské kosmické agentuře a mimo jiné i v rámci prací na navigačním systému Galileo, který sídlí v Praze, je ředitel odboru kosmických aktivit ministerstva dopravy Václav Kobera.

NOVÁ VLÁDNÍ STRATEGIE

Jaké je shrnutí? V Radě Evropské unie v současnosti pracuje bez překladatelů a asistentů sedm Čechů, v Evropském parlamentu 32 a desítky jich sedí v kancelářích Evropské komise. Dohromady najdeme na odborných pozicích v EU asi 320 Čechů, což ale podle předsedy vlády Bohuslava Sobotky rozhodně není po jedenácti letech v EU nijak uspokojivé číslo. Jeho kabinet proto v únoru schválil novou strategii, která má českým občanům pomoci se v Bruselu, Štrasburku, Lucemburku a dalších evropských městech prosadit. Zaměřit se má i na již pracující. „Můžeme jim nabídnout podporu při jejich snaze zlepšovat svoji kvalifikaci, můžeme jim nabídnout koordinaci z hlediska našeho zastoupení. Je důležité, abychom o nich věděli, aby Česká republika mohla podporovat jejich kariérní růst v rámci politických možností, které máme,“ prohlásil předseda vlády Sobotka.

Budou ale nově přijatá opatření stačit? Někteří kritici poukazují na to, že postoj naší země je i přes přijatou strategii dlouhodobě velmi nekonzistentní, protože chce na jednu stranu v evropských institucích více lidí, na druhou stranu se pro to na praktické úrovni dělá jen velmi málo nebo vůbec nic. Například žádný český eurokomisař si zatím nevzal na pozici šéfa kabinetu Čecha. „Jde přitom o velmi vlivné místo, do kterého Praze nemůže nikdo mluvit,“ řekl před časem Hospodářským novinám Marek Mora s tím, že na ostatní pozice v Evropské radě i komisi jsou přísná výběrová řízení. V nich často ale uspějí jen předem známí a ozkoušení kandidáti. Stát by se měl proto daleko více angažovat v přípravě lidí na tato výběrová řízení a především pomáhat s organizací stáží, které jsou velmi často prvním krokem k vysněné kariéře v konkrétní evropské instituci. Filip Appl