Evropské horizonty Zdeňka Velíška

Americký konvoj ve světle nepříjemných faktů

(Evropské noviny - 3/2015) Ta fakta budou nepříjemná z jiného důvodu, než který na těchto řádcích možná čekáte. A začít musím hezky zeširoka: V roce 2015 počítá čínská ekonomika se sedmiprocentním růstem. Ten údaj u Číny nepřekvapí, růst v Číně spíš klesá, než že by zajímavě poskočil. Nepřekvapuje ani jeho srovnání s růstem v Evropě, který je prostě s tím čínským nesrovnatelný už dlouho. Nicméně ta čínská cifra vyvolává mrazení. Čínská ekonomika je už nyní druhá největší na světě. Pokud ovšem nebereme v úvahu součet ekonomik členských zemí Evropské unie, který objemem předstihuje jak Čínu tak Ameriku. Kdo chce brát Evropskou unii jako jeden ekonomický celek, může ji rovnou přiřknout první místo ve světě. Z toho mi vyplývá, že nechtít v rámci Evropské unie udělat z ekonomik jejích členských zemí jeden homogenní, kompaktní celek, znamená být také proti umístění Evropy mezi klíčovými hráči ve světové politické aréně jednadvacátého století.

Čína také oznámila, že letos navýší armádní rozpočet o 12,2 procenta. To je také víc než na stejný účel dávala dosud, což bylo 1,5% HDP. Je to pořád jen polovina toho, co na vojenský rozpočet ze svého HDP vydávají Spojené státy, zato v absolutních číslech je to obrovská suma.

Evropské státy sdružené v EU a v NATO nedosahují ve svých výdajích na obranu v průměru dvou procent HDP. A to je minimum, které u nich předpokládá jejich členství v NATO. Evropská unie svým členům žádný minimální cíl v otázce výdajů na obranu neukládá. Uvádím tato fakta v souvislosti s tím, že Evropa, přesněji řečeno její východ, se znovu po delší době stává ohniskem geopolitického napětí, v kterém začínají zbraně a vojenské kapacity hrát nepříjemnou, i když asi potřebnou úlohu a obranyschopnost se stává pochopitelnou prioritou mezi národními zájmy. NATO už dokonce považuje za nutné demonstrovat svou vojenskou sílu v blízkosti onoho ohniska, tedy Ukrajiny. Současně z její druhé strany (a z Krymu) demonstruje svou vojenskou sílu Ruská federace na mnohanásobně vyšší úrovni.

Je pro vlády členských zemí NATO a Evropské unie přijatelné, aby sílu sjednocené Evropy - neboť o tu jde - reprezentovaly, nebo spíš suplovaly především americké jednotky, místo aby se téhle role ujaly na východním křídle svého operačního prostoru ozbrojené síly zdejších, tedy evropských zemí? Přijatelné to, zdá se, leckomu připadá, ale důstojné to není a obranyschopnost Evropy proti eventuelní agresi to de facto nedemonstruje. Globalizovaný svět už nějakou dobu vytváří jiná bezpečnostní rizika pro Evropu a jiná pro Ameriku. A navíc znásobil počet rizik, která pro někdejší NATO spočívala jen v těch, jež vytvářela politická konfrontace s komunistickým světem. Může se tedy stát, že až se vyskytne opravdová potřeba rozvinout síly NATO na východním křídle prostoru, který má Severooatlantická aliance v Evropě chránit, bude Washinton své vojenské kapacity potřebovat jinde. Současné, téměř automatické spoléhání Evropy na vojenskou sílu amerického obra je nejen morálně nepřijatelné, ale i neopatrné, neprozřetelné. Spojené státy už nejsou světovým hegemonem. Nenadhazuji tady ani v nejmenším, že by se mělo trasnatlantické spojenectví rozvolnit.To nemám na mysli. Naopak Evropa bude v prostředí otevřeného světa stále víc potřebovat po svém boku Ameriku a Amerika Evropu. Ale patrně opravdu Evropu se seriózní vlastní obranyschopností.

Návrh předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera na založení jednotných evropských ozbrojených sil nemá ještě kontury konkretního plánu, ale má určitě vysoký náboj aktuálnosti. Je dán extrémním napětím mezi EU a NATO na jedné straně a Ruskem na druhé v souvislosti s ohrožením a už i skutečným narušením územní celistvosti Ukrajiny a jejího směřování do společenství evropských demokracií. Už teď měla mít Evropská unie takovou vojenskou kapacitu, která by dávala sílu jejím vyjednávacím pozicím v záležitosti války na Ukrajině. A co se demonstrací vojenské síly týká, Američané by byli nemuseli vypravit na cestu východní Evropou konvoj vojenské techniky, kdyby už dnes Evropa disponovala dostatečnou a sjednocenou vojenskou kapacitou. Prostě by evropské jednotky vyjely "před kasárna", nebo, což je pravděpodobnější, ven ze svých základen. Bylo by to asi přesvědčivější gesto než přejezd amerických jednotek přes několik evropských (téměř bezbranných) států. Že Evropa stále ještě nemá dostatečně zastrašující vojenskou kapacitu, je škoda, a nezačít ji teď budovat by už bylo trestuhodným protahováním nepředvídavosti.

Nicméně není dobře, že se z toho Junckerova návrhu cituje právě jen věta o tom, že se tím Rusku dokáže, že Evropa to se svou obranou myslí vážně. I kdyby se teď hned Evropa rozhodla vytvořit společné ozbrojené síly, povely k akci, ať už cvičné nebo bojové, by jim mohlo dá jen takové evropské vedení, které by už nemělo problém s nejednotností zahraniční politiky. A k tomu asi vede ještě dlouhá cesta. Možná by ji urychlil ještě vyšší stupeň napětí a ještě akutnější válečná hrozba. Jenomže u takového impulzu není o co stát.