Evropské horizonty Zdeňka Velíška

O souvislostech evropských problémů a o soudržnosti

(Evropské noviny - 6/2015) Zdá se, že Evropa je schopna vidět své problémy jen odděleně, každý zvlášť. Zvlášť ilegální imigraci, zvlášť řecký dluh, zvlášť posilování a sjednocování nacionalistických a antievropských proudů uvnitř států EU a v Evropském parlamentu. A úplně zvlášt a izolovaně od těchto současných zápasů, vidí svůj zápas na "východní frontě", kde od osudu Ukrajiny už dnes téměř nelze oddělit osud celé východní Evropy, tedy i té její části, která si už zvykla považovat svou integraci do Evropy za životní jistotu. I tuto frontu vidíme jako jeden sice velký, ale samostatný, izolovaný problém, nesouvisející s těmi dříve vyjmenovanými.

Ale všechny ty fronty, na kterých dnes EU bojuje o svou identitu, o svou budoucí podobu a dokonce i o zachování té současné, dosažené po desetiletích historických zápasů, mě osobně splývají v jedno bojiště, na kterém by měli obránci evropské myšlenky uplatňovat jednu komplexní strategii. Bohužel nevidím na evropském obzoru geniálního stratéga schopného vnímat problémy, s nimiž je Evropa konfrontována, v jejich komplexnosti a propojenosti.

Přitom ta jednotlivá rizika, která jsem v úvodu vypočítal, se mohou nejen vzájemně násobit, ale také mohou společně a zároveň slábnout a ztrácet význam, pokud se propojí i obrana proti nim do jedné komplexní koncepce. Považuji například za povážlivé, že jednotlivé alternativy řešení řeckého dluhu nedává žádný politik či komentátor do souvislosti s potížemi, které Evropská unie řeší v souvislosti s imigrační invazí. Nikdo si nepřipouští například, že ten často lehkovážně pojednávaný "Grexit", tedy odchod Řecka z eurozóny by se proměnil ve vážný handicap Evropy v její - zatím dosti bezradné - snaze o řešení problému migrace. Řecko je přece na jednom z hlavních směrů imigračních proudů! Je neprozřetelné řešit odděleně ty dva problémy, řecký dluh a proudění ilegálních migrantů Evropou. Jen zdánlivě spolu nesouvisejí. Není možné věřit například, že od ilegální imigrace uleví Evropě nastolení pořádku a jednotné vlády v Libyi a na druhé straně riskovat chaos v Řecku po eventuálním hospodářském kolapsu. Není rozumné riskovat nezvládnutí imigračního vlny na řeckém území a třeba i řecké odmítání těsné spolupráce s Unií na problému ilegálního přistěhovalectví.

Právě tak nerozumné je nepočítat s důsledky řeckého odpoutávání od evropských mechanismů a od myšlenky evropské integrace z hlediska zahraničněpolitických dopadů Grexitu na pozici EU v mezinárodněpolitické aréně. Zejména pak na její pozici v současném, stále vyhrocenějším politickém střetu s Ruskem. (A zdůrazňuji, že hovořím o politickém střetu, nikoli o hazardérském měření vojenských sil). O tom, jak dalekosáhle by mohlo odtržení či zapuzení Řecka ze společného houfu demokratických zemí západního společenství poškodit pozici Evropy vůči Rusku hodně vypovídá už teď dohoda Řecka s Moskvou o stavbě ruského plynovodu, uzavřená Tsiprasovou vládou bez dlouhého rozmýšlení a bez ohledu na záměry evropské energetické strategie. Tato vláda by nezůstala po opuštění evropského prostoru ve vzduchoprázdnu ani o minutu déle, než by pro ni bylo bezpečné.

Podle zpráv, které přicházejí z bruselských jednání s Řeckem a o Řecku dnes, tedy 22. června večer, se snad už zase k překotnému řešení problému řeckého dluhu tolik neschyluje. Je to dobře. Krom těch dopadů na ostatní problémy Evropy, o kterých už jsem se zmínil, by Grexit také oslabil to nejcennější, co si musí Evropská unie hájit: soudržnost. Nabídl by další záminku všem silám, které uvnitř Unie usilují o zničení právě této evropské hodnoty nastavením závor na vnitřních hranicích schengenského prostoru a návratem k přísně nacionálním pravidlům řízení věcí veřejných v prostoru, v němž už evropské vlády dosáhly vysokého stupně integrace a mají potenciál, a většina z nich i vůli integraci dále prohlubovat. Fronta na které příznivci a obránci evropské myšlenky svádějí ten nejtěžší zápas, vede dnes napříč Unií. Napříč téměř každou z jejích zemí.

Každá porážka zastánců Unie na těch ostatních frontách nabídne novou příležitost těm silám, které v jednotlivch zemích už roky soustředěně útočí právě na soudržnost evropské struktury. V minulých dnech dosáhly v Evropském parlamentu jejich zástupci něčeho, v čem zatím ztroskotávali. Sjednotili se a pod vedením Mariny Le Pen utvořily v jediném přímo voleném evropském orgánu antievropskou frakci. Není to ještě úplná organizační jednota všech nacionalistických a antievropských poslanců, ale může to už být jejich jednota při hlasování o zásadních věcech. Může to dát protievropským tendencím větší váhu. I na téhle frontě ale platí, že podaří-li se Evropské unii neprohrávat na těch ostatních - například neztratit Řecko, najít společné a komplexní řešení problému ilegální imigrace, bude hrozba, kterou představují evropští ultranacionalisté, slábnout. To se ale můe stát jedině pod podmínkou, že si onu vzájemnou propojenost problémů, s kterými dnes zápasí evropské národy, uvědomí a uplatní ve svém přístupu k nim nejen orgány Unie, ale také a hlavně jednotlivé národní vlády.