Evropské horizonty Zdeňka Velíška

Horký podzim pro evropské lídry, a nejen pro ně!

(Evropské noviny - 8/2015) Když jsem si před několika dny četl výčet témat, o kterých právě jednal v Praze s českými politickými špičkami francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, měl jsem pocit, že mám před očima seznam diplomatické agendy Evropské unie pro příští pololetí. Přičemž z celého pololetí zbývají už jen čtyři poslední měsíce roku. Je to málo na všechny ty rébusy současnosti! A to přitom v řadě členských zemí EU netrvaly politické prázdniny ani pár týdnů, natož celé dva měsíce. Léto vyplnily starosti s jedním z té řady akutních problémů, které čekají na zářijový restart evropské diplomacie. Vládní garnitury řady členských zemí EU byly nuceny zabývat se prudkým nárustem ilegální imigrace hned, bez čekání na evropský konsensus. V některých případech však je k tomu nutila spíš vyhrocená situace ve veřejném mínění, než vlastní problémy s uprchlíky. A nešlo při tom jen o vlády států, které tvoří vnější hranici EU. Tu zdolal příval běženců bohužel dřív než se Evropská unie jako celek dokázala shodnout na společné obraně proti pronikání nezvládnutelného množství migrantů ze sousedních kontinentů a z Balkánu do zemí Evropské unie. K "obranným" opatřením začaly přistupovat i státy ležící uvnitř schengenského prostoru, neboť tam už postupu migrantů z jedné země do druhé nepřekážejí na hranicích žádné systematické a spolehlivé zábrany. A tak je tam tedy během léta začaly některé vlády překotně a nekoordinovaně budovat. Nemyslím tím jen maďarský drátěný plot, ale i jinde zaváděná opatření pro kontrolu a zadržování osob překračujících hranice. To samo o sobě vzdalovalo evropské země od společného řešení fenoménu migrace. Byla to sice především rychlost pronikání běženců do nitra Evropy, která si vynutila takový vývoj, ale někde také chyběla vůle dát přednost evropskému řešení před vlastním, "suverénním". Ostatně evropské řešení nebylo ještě vypracováno. A není dodnes.

Říci ale, že Evropa či Brusel opět zklamaly, není spravedlivé. Jednotná a stmelená Evropa je "in statu nascendi", ve stavu zrodu. Do perfektní funkčnosti má ještě daleko. Nedisponuje vším, co by potřebovala na zvládání všech výzev nových časů. A časy, do kterých vstupujeme, nejsou idylické. Evropští lídři to už pociťují a řekl bych, že je to znát i v jejich výzvách ke společnému postupu osmadvacítky vůči fenoménu masové ilegální imigrace: zdůrazňují unisono, že jde o problém celé Unie a že na něj musí Unie také jako celek reagovat. A když ted píšu termín "evropští lídři", nemyslím právě jen Merkelovou s Hollandem. Jsem přesvědčen, že tu momentálně nepohodlnou a nevděčnou roli evropských lídrů musí teď považovat za svou všichni šéfové vlád, kteří o tom, co Unie jako celek opravdu podnikne, budou muset říci své ano či ne zřejmě už na nejbližším summit EU.

Považuji za pozitivní a nadějné, že na zásadě jednotného postupu celé Unie se shodli například ministři Zaorálek a Fabius, protože v počátcích současné imigrační krize se z Prahy ozývaly spíš projevy značné nevůle k přijímání společných evropských rozhodnutí o dalším postupu vůči běžencům. Dodnes je ostatně v Praze považováno za prioritu zpevnění hranice. I když vláda nejdříve vzbudila dojem, že by k něčemu takovému sáhla teprve tehdy, kdyby ztroskotaly snahy zpevnit vnější schengenskou hranici, s prvnímí kroky ke zpevnění té české nečekala. Bohužel, schengenská hranice nápor migrantů skutečně nezastavila a jen málokdo to bere jako důkaz toho, že stavění hráze proti uprchlické tsunami nebude účinné ani na hranicích jedné izolované země.

S fenoménem migrace se bude muset Evropa vypořádat v mnohem širším a velkorysejším rámci než je ochrana hranic. To za prvé. A za druhé: paralelně s tím se bude muset bránit šíření atmosféry strachu a xenofobních nálad  a růstu násilných aktivit extremistických skupin. Právě před nimi varuje nedávno publikovaný apel českých vědců adresovaný politikům, médiím i veřejnosti. Cením si na něm hlavně toho, že upozorňuje na alarmující fakt, že tyto nálady a aktivity nemají v naší společnosti dostatečnou protiváhu. Ani u politiků, ani v médiích, ani ve veřejnosti! Osobnosti české vědy soudí, že "radikalizace společnosti skrze strach je jedno z největších nebezpečí, které nám v souvislosti s imigrační krizí hrozí". Jejich varování nevyvolalo ale reakci, jakou si zasloužilo. Možná by ji vyvolalo u politiků, médií a veřejnosti tam, kde už se radikální a xenofobní politické proudy derou do vyšších pater politické soutěže než zatím u nás. V těch zemích už také proti nim demokratické strany i veřejnost vystupují rezolutněji než u nás. Řekl bych, že i ty výzvy evropských lídrů ke společnému evropskému postupu ve věci ilegální imigrace a k soudržnosti evropského celku jsou motivovány vědomím, že dát dnes volný průchod vůli radikálních, či přímo extremistických hnutí ve věci imigrace, znamená riskovat bezbrannost  proti týmž hnutím, až se zítra obrátí proti demokracii a svobodě. Tedy proti nám všem.