Evropské horizonty Zdeňka Velíška

Pohled na krizi odjinud než zevnitř

(Evropské noviny - 9/2015) Než se tahle úvaha dostane ke čtenářům Evropských novin, odehrají se v Bruselu dvě klíčová zasedání. Jedno ministerské o tom, jak rozmístit v členských státech EU uprchlíky, kteří už uvnitř jejího prostoru bloudí od hranice k hranici; druhé v Bruselu, kde budou šéfové vlád hledat řešení pro ostatní aspekty migrantské krize, která nepomine tím, že se rozhodne o rozmístění těch prvních 160 tisíc. Jediný zorný úhel, z kterého je možné pohlédnout na Evropu, než se sama na sebe podívá v Bruselu, je v této chvíli zvenčí. Zkusím to nejdřív ze samotné hranice Evropy, očima ředitele Frontexu, Francouze Fabrice Leggeriho. Nezasvěcenci Frontexu vyčítají, že není schopen zajistit neprodyšnost hranic Evropské unie ani na moři před Lampedusou, natožpak na balkánské cestě. Tu ovšem v současnosti využívají běženci se skutečným právem na azyl, neboť prchají před nebezpečím smrti či dokonce vyhlazení (v případě jinověrců). Postavit právě jim do cesty nepropustnou hranici, by nebylo ani humánní ani prozřetelné. A není to tedy úlohou Frontexu. Mezi Tureckem a Řeckem má Frontex 14 hlídkujících lodí, čtyři letadla a hlavně tam vybudoval 85 registračních míst. Může tedy zachraňovat tonoucí ale také provádět registraci imigrantů, což je nezbytné má-li mít zvládání imigrantské krize Evropskou unií nějaký řád. Handicapem, na který se zvenčí nejvíc poukazuje je chaotičnost a nexistence centrální organizace. Ředitel Frontexu se zaměřuje tedy na to nejakutnější, když říká: "Pracuji na tom, aby Frontex co nejdřív disponoval vším, co je třeba k provádění registrace, jak po technické tak po personální stránce. Korektní registrace pomůže vnést systém i do rozmisťování uprchlíků." (Fabrice Leggeri, v El País z 21. 9.)

Dalším netknutým problémem migrační krize je vracení "ekonomických" běženců do zemí, které opustili s vidinou jiného života v jiné civilizaci. Přitom i tohle je akutní záležitost. Bude na pořadu dne hned, jak dostane registrace migrantů nějaký řád a systém, jak si to přeje ředitel Frontexu a nepochybně i lídři Evropské unie. Je opravdu s podivem, s jakou samozřejmostí zatím o této stránce uprchlického dilematu hovoří evropští politici přesto, že se kolem navracení odmítnutých migrantů do vlasti dají předvídat komplikace. Nejen kvůli tomu, že někteří migranti zahazují doklady a jsou tedy "bez vlasti", a že jiní budou - třeba i právem - poukazovat na to, že i jejich životy jsou ohroženy, když v zemích či přímo v lokalitách, které opustili, řádí Boko Haram či džihádisté podobných islamistických organizací. Stejně velkou, ne-li mnohem větší překážkou repatriace afrických migrantů může být neochota vlád afrických zemí spolupracovat na této věci s Evropou. A nebude moc platné ty vlády uplácet hospodářskou pomocí a doufat přitom, že jejím druhým, či hlavním přínosem bude vytvoření důstojnějších podmínek pro život repatriantů nebo přímo citelné zlepšení celkové sociální situace v daných zemích, aby z nich už nikdo neutíkal před bídou. Aby se tohle stalo realitou, nesměla by končit hospodářská či finanční pomoc v nepovolaných rukou. Nelze zapomínat ani na to, že na africkém kontinentu probíhají nebo propukají každou chvíli vojenské puče, protivládní povstání, násilnosti, někdy i etnické či náboženské vyvražďování, a že mnoho Afričanů je proto takřka pořád na útěku z jedné země do druhé. Nebude jednoduché odmítnuté uchazeče o evropský azyl někam vrátit.

Známým klišé je v debatách o invazi migrantů rada "řešit problém tam, kde vzniká". Ani to nebude snadno proveditelné. Zejména v Sýrii. Porážka hrdlořezů "Islámského státu" není na obzoru, spíš její opak. Leda že by situaci změnil současný náznak jednání o Sýrii, která Američanům navrhl před pár dny ruský ministr zahraničí. Reakce jeho amerického protějšku nebyla stejná, jako kdykoli dřív, když se jednalo o ruskou angažovanost v Sýrii: Tentokrát nezaznělo, že Rusové sledují v Sýrii jiný cíl než západ a jejich případné vojenské aktivity že se zkříží s aktivitami Aliance proti Islámskému státu. Kerry připustil užitečnost jednání s Ruskem - i za účasti Bašára Asáda, který by prý konec konců nemusel hned následující den či týden rezignovat. Zda tyto náznaky rusko-americké spolupráce na syrském bojišti mohou v Syřanech vzbudit větší naději na klidný život ve vlasti a v Evropanech zapudit strach z jejich nezastavitelného přívalu, to bude možné posoudit až po setkání Putina s Obamou na půdě OSN.

Já si ale přesto dovolím už teď domněnku, že rozumnější bude i potom vkládat naděje na zmírnění exodu Syřanů raději do znásobení humanitární pomoci těm, kteří jsou odsouzeni k živoření v uprchlických táborech nebo devastovaných domovech. Reálnou nadějí, že se jich další statisíce nevydají do Evropy, je zatím jen trvalá masivní podpora některých vlád a mnoha občanských iniciativ a dobrovolníků přímo v jejich utočištích. Nám Čechům, ale i Evropě a světu, dává příklad takové pomoci Člověk v tísni. "V Sýrii realizujeme obrovskou operaci, která měsíčně živí 150 až 170 tisíc lidí," řekl Šimon Pánek na ČT24 v Událostech-komentářích 16. září.