Evropské horizonty Zdeňka Velíška

Nenápadné hloubení příkopů

(Evropské noviny - 1/2016) Při hledání nějakého odrazového můstku pro svůj první článek do Evropských novin roku 2016, jsem narazil na tyto věty v jednom z loňských prosincových čísel francouzského Le Mondu: "François Hollande zaujal (na summitu EU 17. 12. 2015 - pozn. Z. V.) značně podobnými myšlenkami, jaké tam vyjádřila také Angela Merkelová. Stejně jako ona inklinuje francouzský prezident k prosazování "Evropy soustředných kruhů". Ten termín není totožný s pojmem "Evropa à la carte" (tedy Unie dávající členským státům volnost k volbě míry jejich zapojení do procesu evropské integrace - Z.V.), podotýká ještě Le Monde, ačkoli v obou těch modelech "Evropy" jde o jedno a totéž: o svobodu členských států při volbě tempa a šíře vlastní účasti na procesu evropské integrace. Nevím proč Hollande či Merkelová zvolili o něco mlhavější termín než ten, který už řadu let všichni znají jako "dvourychlostní nebo vícerychlostní Evropa". Asi přece jen v té chvíli ještě nebylo záhodno, aby se na summitu EU už naprosto otevřeně hovořilo o případné adaptaci Evropské unie na názorovou nejednotnost, která se projevuje mezi jejími členy, jakmile jde o intenzitu evropského integračního procesu, nebo i jednotný postup, například při řešení imigrace. A protože citlivost na terminologické nuance "eurospeaku" není v našich médiích zatím příliš velká, úvaha o možnosti přestavby současné evropské konstrukce, nadhozená Merkelovou a Hollandem na prosincového summitu EU, do českým médií ani nepronikla.

Pokud se Hollande, tedy hlava Francouzské republiky, opravdu vyslovil pro nějakou "adaptaci" Evropské unie, která by rozmělňovala její už nepříliš pevnou jednotu, přiřadil se jen k dalším, především francouzským, ale i jiným západoevropským politikům, přicházejícím s riskantními iniciativami v souvislosti s ne příliš příznivými perspektivami soudržnosti uvnitř osmadvacetičlenné evropské struktury. Loni se s námětem rozdělení Evropské unie na pevné jádro a "ty ostatní" znovu pokusil zaujmout Francouze Hollandův předchůdce v prezidentské funkci, Nicolas Sarkozy. Jeho idée fixe je už dlouho - a teď znovu - "la gouvernance" pro eurozónu, čili jakési osamostatnění eurozóny co do rozhodování o jejím směřování a řízení. Tyto oblasti zůstávají dosud v kompetenci unijních orgánů, tedy především Evropské rady; jakékoli změny v základním řízení a orientaci evropské měnové unie (eurozóny) tedy závisejí na společné vůli všech členů EU, nikoli jen členů eurozóny, nebo jen jejích předáků. Právě to ale podle Sarkozyho trvale přistřihuje eurozóně křídla. Jinými slovy brzdí to její posilování. Když s ideou specifické "gouvernance" (česky je tomu slovu, tak jak je míněno, nejblíž termín řízení - Z.V.) pro eurozónu přišel před lety poprvé, nelíbilo se to právě Merkelové. Byla to ona, kdo Sarkozyho imaginaci přistřihl křídla.

Dnes ale nejde o eurozónu. Nebo přesněji: jde o víc než o eurozónu. Jde o rozpory, které hloubí příkopy napříč sjednocující se Evropou kvůli neschopnosti či nevůli vlád zvládat imigrační krizi na úrovni evropského celku, nikoli na úrovni jednotlivých zemí toho celku. Do podrobností tu nemusím zacházet, téhle evropské šlamastiky jsou denně plné noviny. A v souvislosti s ní se evropští lídři odhodlávají k opravdu dramatickým, ne-li přímo hysterickým, varovným výrokům. Když je shrnu do jednoho obecného, nehrozí jen rozpad schengenského systému, ale přímo rozpad Unie. Měli bychom ale ta varování umět číst přesněji, než to děláme. Říká se v nich většinou, že rozpad Unie hrozí "pokud její členské státy nepřekonají rozpory, které jim brání ve společném úsilí o zvládnutí migrační krize a naposledy i v zahájení operace k posílení vnější evropské hranice. Jim - národním vládám.

Ta varování před rozpadem se dají číst jako výzvy k soudržnosti; k semknutí; ke společnému postupu. Nebo také jako obranné reakce evropských lídrů a institucí na ostrou kritiku ozývající se ze členských států vůči Evropské komisi, nebo obecně vůči "Bruselu" (té chiméře, ve které nechceme vidět sami sebe, ačkoli Brusel není ničím jiným než průsečíkem vůle osmadvaceti vlád!). Podle názorů, které se ozývají zejména ze Střední Evropy, tedy z V-čtyřky, je to všechno jejich selhání, Evropské komise, potažmo Bruselu, a ne selhání domluvy mezi národními vládami o efektivní spolupráci států v rámci Unie. V této souvislosti se ale sluší poznamenat, že to bylo z Prahy, odkud se rezolutně ozvala výzva (premiéra Sobotky) požadující vrcholnou schůzku osmadvaceti vlád právě k posílení vnější hranice EU. Neměla by zůstat bez odezvy. Ne z Bruselu, ale od ostatních evropských vlád.

A ještě důležitější je, abychom všechna ta varování před rozpadem EU četli u nás jako varování před rozdělením Unie. Varování adresované nám. On by se nakonec z rozpadu Unie mohl vyklubat pokus těch odhodlanějších k pokračování evropské integrace o přestavbu Evropské unie, o její zeměpisné zredukování. V patnácti členech zvládla unie v devadesátých letech zavedení eura a vypracování evropské ústavy pro urychlení evropské integrace. Měli bychom si uvědomit, že i mezi západoevropskými státrníky jsou nostalgici: Vypovídají o tom třeba návrhy na "Evropu více rychlostí" či "Evropu soustředných kruhů" (viz výše) a na větší samostatnost eurozóny. Z naší strany bychom měli dělat vše, aby nám před očima nevyrostla Evropa "hlubokých příkopů". Sami bychom je rozhodně hloubit neměli. Ani když se někdo vedle nás už už sápe po lopatě a krumpáči.