Není to lehká doba pro náš kontinent

(Evropské noviny - 2/2015) Řecko, Ukrajina a Rusko, imigrace, islamistický teror na prahu Evropy, nezaměstnanost... Evropská unie má z čeho vybírat, kdykoli se chce soustředit na to, co ji zrovna nejvíc sužuje. Není to lehká doba pro náš kontinent. Tahle myšlenka a s ní obavy se vkrádají do mysli nejen politikům ale i široké veřejnosti. Jen hlavní důvod se mění: někde je to blízkost války, která už se rozhořela na evropské půdě, jinde některá z těch dalších vyjmenovaných příčin. Nejtísnivější pocit vzniká - zatím snad ještě ne v každém - z toho, že dohromady by ty současné útrapy, které Evropu sužují, mohly její společný organismus, Evropskou unii udolat; a pak i jednotlivé izolované země, jednu po druhé. Ale je záhodno si všimnout také toho, že ten rostoucí pocit neurčité obavy má jednu kladnou stránku. Začíná probouzet vědomí, že žádnému z těch bacilů, které Evropu napadly, se nedá odolat izolovaně, v každé zemi zvlášť, takže stojí za to záplatovat ve společné lodi díry, nenechat ji padnout ke dnu, nespoléhat na osmadvacet záchranných člunů. To vědomí se teprve rodí, a já doufám, že zobecní. U nás alespoň stoupl po dlouhé době počet lidí považujících členství v EU za prospěšné na 51%. Ze 30% v r. 2012! Stálo by za to zjistit, zda tak markantní změna v postoji k EU v národě, souvisí s bezpečnostní nejistotou, jež začala panovat ve východoevropském regionu a šíří se až k nám. Zvýšení důvěry v evropskou myšlenku ve chvíli, kdy po prvé zdánlivě ztroskotává v tom nejdůležitějším, je určitě zajímavý fenomén.

V pojmu evropská myšlenka je - alespoň pro mě - tou nejdůležitější složkou šíření prostoru stability, demokracie a míru Evropou do všech světových stran. Kdykoli tuhle charakteristiku vyslovím či napíšu, dodávám, že vím, jak bezobsažně a frázovitě u nás zní. V těchto dnech mám poprvé pocit, že už to není tak docela pravda. Aspoň pro tu nadpoloviční většinu Čechů, kteří právě v těchto dnech vyjádřili kladné mínění o českém členství v EU. Pro ty ostatní přece jen ještě dodám, že první výročí Euromajdanu na Ukrajině nám všem připomnělo, jak reálnou přitažlivost a jak konkrétní náplň má evropská myšlenka pro většinu Ukrajinců. Téměř tři měsíce to manifestali na Náměstí nezávislosti, na Majdanu. Teprve chladnokrevná střelba do jejich davu jim zabránila v tom pokračovat. Stovka mrtvých z majdanského masakru a tisíce z bojů na východě Ukrajiny nám, kteří jsme se do evropského prostoru začlenili celkem bezbolestně, připomínají cenu, kterou za pouhou naději stát se jeho součástí, platí Ukrajinci. A také nám ti mrtví a nekončící válka připomínají, že ve hře je rovněž prestiž a autorita Evropské unie.

Není na místě tomu se zatajeným dechem a se strachem o vlastní klid jen nečinně přihlížet. To by nám dlouho nevydržela ta nadpoloviční většina, která hodnotí přislušnost Česka k EU pozitivně. Byl by to sice až ten poslední důsledek nečinnosti, ale také by sehrál neblahou roli. Evropská unie - a my v ní - musíme na ukrajinskou tragédii a na její nebezpečnost pro celý region viditelně a smysluplně reagovat: ze všeho nejdřív asi definovat společnou evropskou odpověď na situaci, která se vytvořila za humny našich klidných domovů, a pak se pokoušet nebezpčí neutralizovat a ukrajinskou tragedii zmírnit. Nečinnost by byla zhoubná, ale ne všechny činy přispějí k míru a nezávislosti Ukrajiny, k bezpečnosti v evropském prostoru a zachování síly evropské myšlenky.

Minimum, které můžeme, a dokonce musíme udělat my u nás doma, je zvýšit vlastní obranyschopnost. Být ochotni zaplatit za bezpečnost své země alespoň tuto cenu. Cenu dvou procent HDP, která má ČR jako člen NATO dávat na obranu. Ale i kdyby nebyla ČR členem obranného společenství, měla by její obrana nějakou cenu. Nejspíš vyšší než ta 2% HDP. Musíme si uvědomit, že dnešní válka nemá jen vojenskou podobu, a obranu na všech jejích neviditelných frontách bychom sami, izolovaně, asi nezvládli.

Právě proto patří ochota všech zainteresovaných států a ochota veřejnosti všech zemí evropského celku k zaujímání jednotných postojů v bezpečnostní politice k základním předpokladům vybudování účinnné obrany. Jak toho evropského celku, tak naší republiky a ostatních zemí se stejnou historií. Přitom nejen k té jednotě, ale i k ochotě dospět k ní je daleko. Jednak mezi členskými státy evropského celku, ale také mezi politickými aktéry uvnitř členských států. Kamenem úrazu je to například i u nás.

Není tu ani jednotný postoj politické garnitury či veřejnosti k roli Ruska na Ukrajině, ani shodný názor na záměry Ruska vůči dalším evropským zemím bývalého sovětského impéria. A už vůbec nepanuje soulad v názorech na nejúčinnější strategii, která by Rusko od případného záměru expandovat svou moc západním směrem odradila. Mějme na paměti, že nejlacinějším nástrojem takové expanze jsou páté kolony. Mějme vůli k evropské - a přes všechny předsudky a výhrady - i k euroamerické jednotě.

Aktuální číslo

Inzerce v Evropských novinách

Spolupracujte s námi a inzerujte v tištěném i webovém vydání.

Více info zde.

Rozhovory

stating

Evropské instituce

  • Evropský účetní dvůr

    Zatímco v minulých číslech Evropských novin jsme se zaměřili hned na dvě významné soudní instituce, tentokrát se v naší pravidelné rubrice podíváme do světa financí. V našem hledáčku je totiž...

    Číst dál...