Národní volby evropského dosahu

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 11. 6. 2016 11:28

Ne každé prezidentské volby v Evropě mají celoevropský dosah. Ty rakouské ho určitě mají, a to hned ve dvou rovinách. Jejich výsledek demokratickou Evropu posílil. Ale chybělo málo a Rakousku by byl dnes stál v čele člověk zastávající podobné pozice, z jakých na demokratickou Evropu útočí Marina Le Pen, Geert Wilders a politici jim podobní. A netýká se to jen otázek řešení imigrační krize. Je ovšem pravda, že právě v těchto otázkách by se asi byly postoje Norberta Hofera, jemuž prezidentský úřad unikl opravdu jen o vlásek, dostaly do rozporu s politikou Evropské unie patrně ze všeho nejdřív a neostřeji. Fakt, že drtivý nástup tohoto prezidentského kandidáta z prvního kola se nakonec obrátil v jeho těsnou porážku, vrátil Evropě naději, že nesnášenlivost se nestane vlastností, která postupně ovládne celou Unii a vnese nakonec ducha nepřátelství i mezi její členské země. Mezi oběma koly prezidentské volby stáli Rakušané na dějinné křižovatce (omlouvám se za tohle klišé, ale je v tomto případě výstižné). Nakonec z ní vykročili přece jen zpátky k demokratickým jistotám. Couvli - i když jen těsnou většinou - před rizikem že pohodlné, a radikální řešení nepříjemností s přistěhovalci, které jim nabízel kandidát nacionalistické Strany svobodných, je v Evropě zavede do izolace nebo při nejmenším do společnosti zemí ovládaných momentálně politiky, kteří jsou, podobně jako předáci rakouské FPÖ, ochotni obětovat evropskou soudržnost iluzi vlastního bezpečí za uzavřenou hranicí.

Rakušané nakonec zvolili toho, u koho si byli jisti, že, bude chtít zachovat důstojné místo Rakouska v Evropě i soudržnost Evropské unie, což u Norberta Hofera právem nepředpokládali. Udělali to, co udělali Francouzi už v několikerých volbách. Spojili se v druhém kole proti kandidátovi, který do budoucna představoval riziko potlačení demokratických zásad, na nichž od porážky nacismu stojí západní civilizace a ke kterým jsme se my, národy střední Evropy, přihlásili po vymanění z totality.

Ale zůstává tu ještě druhá rovina, v které jsou rakouské prezidentské volby událostí celoevropského významu. Po jejich prvním kole už Evropa nemůže pochybovat o tom, že voliči přestávají spoléhat na tradiční strany politického mainstreamu, na strany umírněné levice a pravice seskupené kolem poklidného politického středu. Kandidáti sociální demokracie a lidové strany, které v Rakousku (a v dlouhé řadě dalších evropských demokratických zemích) představují to čemu tu říkám politický mainstream, tedy hlavní proud, naprosto propadly. Přesněji, propadli jejich kandidáti. Nemyslím, že bych tu musel popisovat, jak blízko je i jinde v Evropě k volebním porážkám stran tohoto typu a k nástupu radikální pravice. Už v roce 2002 se Francie dokázala ubránit nebezpečí nástupu krajní pravice k moci jedině tím, že voliči levice masově a téměř organizovaně odevzdali ve druhém kole prezidentských voleb své hlasy kandidátu konvenční pravice, Chiracovi. Podobným manévrem zachraňovali Francouzi pozice konvenčních stran, tedy Hollandových Socialistů a Sarkozyho Republikánů (bývalé UMP) v loňských regionálních volbách.

Strany evropského establishmentu a jejich předáci by si měli přiznat, že se nechali uspat svým pohodlným střídáním u vlády během dlouhých desetiletí nebo vytvářením společných vládních týmů, - jako například právě v Rakousku - a že zapomněli být strážci těch základních hodnot, které jim tenhle pohodlný život v politice umožňují. Neviděli potřebu riskovat přízeň veřejnosti tím, že by ji upozorňovali na to, čím sama ohrožuje své základní jistoty. Místo aby jí systematicky nabízeli argumenty, které by ji odradily od jednoduchých, ale scestných řešení, sami ta řešení, hlásaná populisty, přebírají, aby jim odlákali voliče. Nevím, zda budou schopni zároveň odrážet stejnou metodou útoky, kterým jsou jejich strany, tedy strany umírněné pravice a levice, ohrožovány dnes už také z druhé strany politického spektra.

Ve Španělsku například vůbec nedokázaly tradiční demokratické strany - lidová a socialistická - sestavit po volbách vládu. Vítr z plachet jim vzala nová strana radikální levice. Volby se budou opakovat a strana Podemos v nich opět sehraje roli protiváhy těch dvou mainstreamových stran. Ve Franciii se už mnoho týdnů odehrává přímo v ulicích prudký útok zleva na vládu umírněné levice. Na Slovensku má po posledních volbách vládní koalice dost bizarní podobu. A pro další příklad nesnadného povolebního vývoje - nesnadného pro tradiční demokratické strany - bychom ani nemuseli chodit za hranice. Stranám evropského establishmentu (mám na mysli strany, které stále ještě představují demokratickou většinu v Evropském parlamentu) přinesl výsledek prezidentských voleb v Rakousku částečnou úlevu. Ale nezbavil evropskou politickou scénu nebezpečí, že mocenské pozice konvenčních a umírněných stran se v Evropě přece jen mohou začít rozplývat.

Všechno za Evropu Turci nevyřeší!

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 14. 4. 2016 11:35

(Evropské noviny - 3/2016)V pátek 18. března se v Bruselu uzavřela jednání Evropské rady s tureckým premiérem Ahmetem Davutoglu o dohodě mezi EU a Tureckem, která má omezit (optimisté říkají zastavit) proud migrantů přes Egejské moře z Turecka na řecké ostrovy a dál do Evropy. Ještě téhož dne vydala evropská strana ALDE, (Aliance Liberálů a Demokratů pro Evropu) tiskovou zprávu (press release), s vyjádřením k výsledkům těch jednání. Nic neobvyklého. Takových press release mám v e-mailové poště každý týden několik od těch evropských politických stran, kterým jsem si řekl o jejich pravidelné zasílání. (Mám stále co mazat.) Ale tohle tiskové komuniké Aliance Liberálů a Demokratů obsahovalo vyjádření, které vydal šéf poslaneckého klubu ALDE, Guy Verhofstadt, prakticky pár minut po té, co se seznámil s obsahem dohody Evropské rady s premiérem Davutoglu. Verhofstadt je zanícený "evropan". Jeho názor na to co evropské instituce dělají, je ale bez ohledu na to často velmi břítký. Verhofstadt kandidoval proti Jeanu-Claudu Junckerovi před dvěma lety na post předsedy Evropské komise. Možná je škoda, že nevyhrál. Oproti Junckerovi se vyznačuje vervou, dynamičností. Pozorní diváci televize, měli už vícekrát možnost si to ověřit v televizních záběrech z jeho plamenných vystoupení na plénu Evropského parlamentu.

K právě uzavřené dohodě Evropské rady s tureckým premiérem napsal: "Můžeme jen doufat, že sníží počet utopených běženců v Egejském moři. (...) Povinností Evropského parlamentu, který má právo spolurozhodovat v otázkách migrace a azylu, bude teď zjistit, zda je dohoda plně v souladu s našimi mezinárodními závazky." Poznámka na okraj: kdy to bude EP zjišťovat, když se ta dohoda už 20. března začala uskutečňovat! S křížkem po funuse? Možná právě na ukvapenost té dohody jen jednoho z rozhodujících orgánů Unie - Evropské rady - s Turky chtěl bývalý belgický premiér tou větou upozornit. Verhofstadt ve svém vyjádření také hned varuje, že ujednání s Tureckem snad pomůže omezit příval migrantů do Evropy přes Řecko, ale nebude kouzelným proutkem, který vyřeší celou migrační krizi. "Evropa selhává v jejím řešení proto, že nebyla dosud schopná se sjednotit na opravdu evropské azylové a imigrační politice. Teď by neměla být tak naivní a uvěřit tomu, že si pašeráci lidí nenajdou jiné cesty, než je balkánská trasa. Měla by uznat, že hlavní prioritou je z tohoto důvodu budování Pohraniční a pobřežní stráže," říká Verhofstadt. Já pro jistotu zopakuji tu jeho poslední větu slovy, která se v této souvislosti používají u nás: Zpevnění schengenské hranice je základním předpokladem jakéhokoli opravdového a dlouhodobého řešení problému ilegální imigrace. I když pravda je, že u nás se hovoří rovnou o obraně té hranice. Migranti ale nejsou nepřátelská armáda. Spíš než o umístění vojenských sil na evropské hranici, jde tedy o vybudování registračních středisek - hotspotů. Ale ne jenom řeckých nebo jenom italských. Evropských hostpotů s evropským kvalifikovaným personálem. Proud běženců by se měl zadržet, registrovat, třídit, vracet neoprávněné a oprávněným poskytnout azyl. Ne postavit uprchlíkům do cesty hráz. To zbaví Evropu prestiže, které se zatím těší jako nositel demokratických idejí, respektu k lidským právům a solidarity se slabšími.

Verhofstadta pohoršuje liknavost, ale i pouhá pomalost evropských řídících orgánů: "Jsme ve stavu nouze a je nepochopitelné že vybudovat tyto mechanismy může trvat za této situace tak dlouho! Jsme kvůli tomu pořád dva kroky za pašeráky lidí. Přitom Evropská komise už vypracovala plán (na zřízení Evropské pohraniční a pobřežní stráže) a stačilo by jen začít ho realizovat." Ano, šnečí pomalost je skutečně vrozená vlastnost řídících mechanismů sjednocené Evropy. Nicméně není "fair", že u nás ji povrchní pozorovatelé hned nazývají neschopností Evropské komise. Přitom už nejde o selhání Komise, ale o selhání vlád členských států při realizaci zadání či návrhů Komise. Ta nemá kompetence k nařizování ani k provádění potřebných kroků. Vypracovává ale jejich návrhy a sleduje realizaci těch, které odsouhlasí Evropská rada a případně i Evropský parlament. Achillovou patou Evropské unie není ve většině případů EK, ale nefungující součinnost vlád členských zemí.

Tak je tomu i v migrační krizi. Pro její řešení patrně nebude dohoda s Tureckem stoprocentním receptem, jak na to upozorňuje Verhofstadt. Ta dohoda se týká jen uprchlíků, kteří počínaje dneškem dorazí v budoucnu k řeckým břehům. Možnost legální cesty za vidinou azylu v Evropě dává jen Syřanům, kteří o něj požádají v Turecku. Evropě dává dohoda naději na odlehčení situace na balkánské trase v budoucnu. Ale migrantům, kteří se na ní právě teď nacházejí v pasti, nenabízí řešení. Spíš je staví do bezvýchodné situace v extrémně těžkých podmínkách. Minimálně těch asi deset tisíc lidí při makedonské hranici potřebuje pomoc zcela akutně. I v tomto případě je klíčem k řešení součinnost vlád členských zemí EU. Tak vážnou humanitární krizi na evropské půdě nemohou státy Unie nechat na starosti jen svým nevládním organizacím, dobrovolníkům a vládě Řecka. Zejména když na Řecko teď padá také celá tíha realizace vracení nových migrantů do Turecka. A to přesto, že o tomhle plánu se s Tureckem dohodla CELÁ osmadvacítka, a ne jen Řecko! (Zde, přiznávám, cituji pro změnu sám sebe. Přibližně těmito slovy jsem na ČT 24 v pořadu Horizont upozorňoval na humanitární aspekt současného (ne)řešení migrační krize ve chvíli, kdy dohoda s Řeckem vstupovala v platnost, tedy 20. března. Bylo to už podruhé - předtím jsem se k tomu odhodlal o týden dříve). Uvidíme, zda se dohoda s Tureckem Evropské unii osvědčí, ale v téhle záležitosti to nebude. U řecko-makedonské hranice musí vyvinout iniciativu vlády členských zemí. Proč by to nemohly být právě ty vlády, které jsou dnes hrdé na to, že s návrhem uzavření makedonské hranice přišly jako první? Vlády V- čtyřky. (psáno 20. března 2016)

Nenápadné hloubení příkopů

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 4. 2. 2016 9:10

(Evropské noviny - 1/2016) Při hledání nějakého odrazového můstku pro svůj první článek do Evropských novin roku 2016, jsem narazil na tyto věty v jednom z loňských prosincových čísel francouzského Le Mondu: "François Hollande zaujal (na summitu EU 17. 12. 2015 - pozn. Z. V.) značně podobnými myšlenkami, jaké tam vyjádřila také Angela Merkelová. Stejně jako ona inklinuje francouzský prezident k prosazování "Evropy soustředných kruhů". Ten termín není totožný s pojmem "Evropa à la carte" (tedy Unie dávající členským státům volnost k volbě míry jejich zapojení do procesu evropské integrace - Z.V.), podotýká ještě Le Monde, ačkoli v obou těch modelech "Evropy" jde o jedno a totéž: o svobodu členských států při volbě tempa a šíře vlastní účasti na procesu evropské integrace. Nevím proč Hollande či Merkelová zvolili o něco mlhavější termín než ten, který už řadu let všichni znají jako "dvourychlostní nebo vícerychlostní Evropa". Asi přece jen v té chvíli ještě nebylo záhodno, aby se na summitu EU už naprosto otevřeně hovořilo o případné adaptaci Evropské unie na názorovou nejednotnost, která se projevuje mezi jejími členy, jakmile jde o intenzitu evropského integračního procesu, nebo i jednotný postup, například při řešení imigrace. A protože citlivost na terminologické nuance "eurospeaku" není v našich médiích zatím příliš velká, úvaha o možnosti přestavby současné evropské konstrukce, nadhozená Merkelovou a Hollandem na prosincového summitu EU, do českým médií ani nepronikla.

Pokud se Hollande, tedy hlava Francouzské republiky, opravdu vyslovil pro nějakou "adaptaci" Evropské unie, která by rozmělňovala její už nepříliš pevnou jednotu, přiřadil se jen k dalším, především francouzským, ale i jiným západoevropským politikům, přicházejícím s riskantními iniciativami v souvislosti s ne příliš příznivými perspektivami soudržnosti uvnitř osmadvacetičlenné evropské struktury. Loni se s námětem rozdělení Evropské unie na pevné jádro a "ty ostatní" znovu pokusil zaujmout Francouze Hollandův předchůdce v prezidentské funkci, Nicolas Sarkozy. Jeho idée fixe je už dlouho - a teď znovu - "la gouvernance" pro eurozónu, čili jakési osamostatnění eurozóny co do rozhodování o jejím směřování a řízení. Tyto oblasti zůstávají dosud v kompetenci unijních orgánů, tedy především Evropské rady; jakékoli změny v základním řízení a orientaci evropské měnové unie (eurozóny) tedy závisejí na společné vůli všech členů EU, nikoli jen členů eurozóny, nebo jen jejích předáků. Právě to ale podle Sarkozyho trvale přistřihuje eurozóně křídla. Jinými slovy brzdí to její posilování. Když s ideou specifické "gouvernance" (česky je tomu slovu, tak jak je míněno, nejblíž termín řízení - Z.V.) pro eurozónu přišel před lety poprvé, nelíbilo se to právě Merkelové. Byla to ona, kdo Sarkozyho imaginaci přistřihl křídla.

Dnes ale nejde o eurozónu. Nebo přesněji: jde o víc než o eurozónu. Jde o rozpory, které hloubí příkopy napříč sjednocující se Evropou kvůli neschopnosti či nevůli vlád zvládat imigrační krizi na úrovni evropského celku, nikoli na úrovni jednotlivých zemí toho celku. Do podrobností tu nemusím zacházet, téhle evropské šlamastiky jsou denně plné noviny. A v souvislosti s ní se evropští lídři odhodlávají k opravdu dramatickým, ne-li přímo hysterickým, varovným výrokům. Když je shrnu do jednoho obecného, nehrozí jen rozpad schengenského systému, ale přímo rozpad Unie. Měli bychom ale ta varování umět číst přesněji, než to děláme. Říká se v nich většinou, že rozpad Unie hrozí "pokud její členské státy nepřekonají rozpory, které jim brání ve společném úsilí o zvládnutí migrační krize a naposledy i v zahájení operace k posílení vnější evropské hranice. Jim - národním vládám.

Ta varování před rozpadem se dají číst jako výzvy k soudržnosti; k semknutí; ke společnému postupu. Nebo také jako obranné reakce evropských lídrů a institucí na ostrou kritiku ozývající se ze členských států vůči Evropské komisi, nebo obecně vůči "Bruselu" (té chiméře, ve které nechceme vidět sami sebe, ačkoli Brusel není ničím jiným než průsečíkem vůle osmadvaceti vlád!). Podle názorů, které se ozývají zejména ze Střední Evropy, tedy z V-čtyřky, je to všechno jejich selhání, Evropské komise, potažmo Bruselu, a ne selhání domluvy mezi národními vládami o efektivní spolupráci států v rámci Unie. V této souvislosti se ale sluší poznamenat, že to bylo z Prahy, odkud se rezolutně ozvala výzva (premiéra Sobotky) požadující vrcholnou schůzku osmadvaceti vlád právě k posílení vnější hranice EU. Neměla by zůstat bez odezvy. Ne z Bruselu, ale od ostatních evropských vlád.

A ještě důležitější je, abychom všechna ta varování před rozpadem EU četli u nás jako varování před rozdělením Unie. Varování adresované nám. On by se nakonec z rozpadu Unie mohl vyklubat pokus těch odhodlanějších k pokračování evropské integrace o přestavbu Evropské unie, o její zeměpisné zredukování. V patnácti členech zvládla unie v devadesátých letech zavedení eura a vypracování evropské ústavy pro urychlení evropské integrace. Měli bychom si uvědomit, že i mezi západoevropskými státrníky jsou nostalgici: Vypovídají o tom třeba návrhy na "Evropu více rychlostí" či "Evropu soustředných kruhů" (viz výše) a na větší samostatnost eurozóny. Z naší strany bychom měli dělat vše, aby nám před očima nevyrostla Evropa "hlubokých příkopů". Sami bychom je rozhodně hloubit neměli. Ani když se někdo vedle nás už už sápe po lopatě a krumpáči.

Je nejvyšší čas…

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 6. 5. 2016 13:57

Lituji, že nejsem profesorem. Nejsem dokonce ani profesorký typ, čehož, popravdě řečeno, nelituji. Nicméně dnes by se mi takové vlohy hodily. Třeba bych se odvážněji pouštěl do výkladů o tom, o co jde v Evropské unii, v čem tkví její význam pro Evropu a její obyvatele, včetně obyvatel nečlenských zemí EU.

Že je ale nejvyšší čas, začít tyhle nejzákladnější věci obšírně vysvětlovat, o tom mě samotného přesvědčil výtah z projevu Jeana-Clauda Junckera na zasedání Rady Evropy 19. dubna. Převažovaly v něm obavy z budoucnosti Evropy a o budoucnost Evropské unie. Vyplývaly z Junckerova zjištění, že národy Evropy - té, která už je sjednocena v EU - ztrácejí vztah k myšlence společného evropského celku. Podezření, že veřejnost většiny členských zemí EU začíná postrádat vědomí potřeby pokračovat v díle, započatém šesticí demokratických států už před šesti desítkami let, potvrdily i mě samotnému čerstvé zprávy z těchto dnů: jedna o tom, že se Švédové v průzkumu veřejného mínění přikláněli k odchodu z EU v případě, že z ní odejde Velká Británie, druhá o tom, že Viktor Orbán chce objíždět státy EU se svým návrhem na nový pořádek v Evropě, kterému říká Schengen 2. Nedivím se, že z podobných předzvěstí těžkých časů pro Unii je Jeanu-Claudu Junckerovi smutno. O to víc oceňuji na druhé straně proevropské výzvy amerického prezidenta Obamy, adresované Britům pár týdnů před jejich referendem o setrvání v Unii, ale nepřímo i nám kontinentálním Evropanům ohrožujícím společné dílo evropské integrace odtažitými postoji. To vše, co jsem zatím uvedl, mi dává odvahu vyzkoušet právě zde a teď svou kompetentnost k poučování o věcech, které považuji za svrchovaně nutné začít připomínat:

Evropská unie se zrodila z hluboké potřeby národů nepřipustit opakování krvavých a totalitárních kapitol historie Evropy dvacátého století. A dosud se to národům Evropy v hranicích evropského společenství skutečně dařilo. Nejdřív západním demokraciím, a po pádu železné opony a po dalších čtrnácti (!) letech čekání i nám, sedmi "východním" postkomunistickým zemím. Osmadvacetičlenná Evropská unie začala být uznávanou, relativně kompaktní silou na kontinentu i v globální aréně. K tomu, aby takovou silou byla absolutně, tedy stoprocentně, potřebovala dokončit stavbu své institucionální struktury (tj. ustavit skutečně pružné řídící organismy, schopné rychlých reakcí). Takový proces si ale vyžadoval jednu dvě desítky let. Mezitím přinesla doba Evropě nové zkoušky. Ty sice oddálily okamžik, kdy se bude EU moci považovat za úspěšný a originální model regionálního mocenského uskupení, jakým potřebuje být v současném globalizovaném světě, ale nesmějí být důvodem k malomyslnosti a k zastavení procesu evropské integrace a sjednocování evropských národů. Ty zkoušky by nás deptaly a možná už i zcela zdeptaly, kdyby evropské národy nebyly sjednoceny alespoň v té míře, v jaké se jim to zatím podařilo!

Velmocenská politika Putinova Ruska, rozvrat ve světě islámu, který za jihovýchodní hranicí Evropy tvoří na mapě rozžhavený půlměsíc, by nám dělaly větší starosti, kdyby naše národy žily izolovaně. Možná, že bez společné evropské ulity by už dnes žily evropské národy v podobně napjatých vzájemných vztazích jako v minulosti. A antagonismy mezi jedněmi a druhými by všem znemožňovaly společnou obranu proti stále silněji dotírající vnějším silám. U malých zemí v centru Evropy by se to rovnalo bezbrannosti.

K masovému přílivu migrantů ze sousedních kontinentů na ten náš by došlo tak jako tak; existence Evropské unie ho rozhodně nevyvolala, a ani není důvodem dosavadní neúčinnosti přístupu Evropy ke zvládání imigrační krize. Tím je neochota členských států Unie ke koordinaci, k součinnosti, ke společnému řešení krize. Zřejmě teprve budoucí, možná ještě mohutnější příliv běženců ze sousedních kontinentů nás Evropany přesvědčí, že kompaktní evropská struktura je pro nás v těchto časech jedinou životaschopnou platformou. Svět kolem nás je v pohybu, obléhá nás, a rozdrobenou Evropu pohltí či převálcuje snáz než kompaktní kontinentální strukturu.

Fakt, že obrana už v rozměrech národního státu není možná, už jsme přece pochopili. Ale bránit můžeme jenom to území, k němuž cítíme příslušnost. Bude dobré, když si zvykneme na svou příslušnost k evropskému celku a když na jeho posilování budeme cílevědomě pracovat.

Neohrožují nás jen vnější rizika, ale i řada vnitřních: existence a posilování trendů, kterým na budoucnosti evropského celku zjevně nezáleží. Nejsou ještě v převaze. Jsou ale schopné paralyzovat obranné mechanismy evropských demokracií, nastolovat populistické metody a fašizaci veřejného života. Symptomy vývoje právě směrem k fašizaci nejsou, bohužel, zatím pro většinovou populaci dost zřetelné. A chybí silné osobnosti, které by je veřejnosti odhalovaly. Přesto platí, že evropským národům někdo musí soustavně říkat, že na Evropě, evropských mechanismech, evropské zahraniční politice, evropské obraně a na udržení evropských hodnot, jako je demokracie, tolerance, lidská práva a svobody, na tom všem, že záleží jejich budoucnost. Na našem kontinentu není stát, který by si s výzvami zítřka poradil sám.

Zdeněk Velíšek

Unie buď okleštěná nebo rozvolněná

Podrobnosti:

Kategorie: EVROPSKÉ HORIZONTY

Zveřejněno 14. 3. 2016 15:11

(Evropské noviny - 2/2016) Takhle pesimisticky vypadá v mých očích perspektiva budoucnosti Evropské unie v týdnu po jednáních Evropské rady s britským premiérem Davidem Cameronem o tom, zda Spojenému království navrhne vystoupit z Evropské unie nebo v ní zůstat. Ale titulek, který jsem vybral pro "Evropské horizonty" do tohoto vydání Evropských novin, je právě tak použitelný pro druhou velice štěpnou kauzu, kterou měl řešit únorový mimořádný summit Unie: Problém neustávající ilegální migrace, zejména přes Řecko a Balkán, také hrozí buď "okleštěním" teritoria EU a schengenského prostoru nebo "rozvolněním" dosud respektovaných zásad v Unii a jejich nahrazováním nouzovými zákroky; jako například uzavíráním dosud otevřených vnitřních schengenských hranic mezi členskými státy EU, nebo dokonce vytvořením "záložní" vnější evropské (tedy i schengenské) hranice místo té skutečné, kterou tvoří břehy evropské pevniny, v tomto případě především řecké ostrovy. Taková byla původní představa Visegrádské čtyřky o momentálním řešení kritické situace v Řecku. Nedostala se ale na program únorového summitu EU.

Bylo toho na něm i tak dost na to, aby byl už předem považován za rozhodující pro nejbližší budoucnost osmadvaceti států, které se spojily do jednotného evropského společenství. Evropa i britský premiér si z něho nakonec odnesly naději na to, že se jejich cesty nerozejdou. Pouze naději, protože konečné rozhodnutí učiní Britové sami, a to až v červnu. Ale o Cameronových požadavcích vůči Evropě se rozhodovalo už přímo v Bruselu, na summitu. A od jeho skončení přidává Cameron k výrazu Evropská unie důsledně slovo reformovaná, když mluví o setrvání Británie v ní. Vytváří dojem, že v Bruselu dojednal nejen změnu pozice Británie vůči Unii, ale také změny Unie jako takové. Britům doporučil zůstat v ní. Před summitem prohlašoval, že to udělá, jedině když dosáhne všeho, s čím na summit jede. Co všechno to bylo, kromě zredukování sociálních nároků Evropanů cestujících do Británie za prací, to řekl předem poslancům britské dolní sněmovny o hodně zřetelněji než svým evropským partnerům: "Za prvé, nechceme být v Evropě součástí stále těsnějšího politického svazku." To není něco, nad čím by se v EU dalo mávnout rukou. Vytváření stále těsnějšího svazku - anglicky ever closer union - je od samého počátku sjednocovacího procesu podstatou Evropského společenství, tedy dnešní Evropské unie. Je to zakotveno v základních evropských smlouvách včetně těch přístupových. Také se tomu říká proces evropské integrace. V Dolní sněmovně pokračoval Cameron takto: „Návrh dohody nejen že vyjímá Británii z další politické integrace, ale jde dál: Stanoví, že státy Evropské unie ani nemusí směřovat ke společnému cíli“. Cameronovi tedy šlo nejen o změnu postavení Británie v Unii, nejen o další opt-out, jako v případě nevstoupení do měnové unie a do Schengenu, ale o změnu povahy evropského celku. Skutečně toho v Bruselu dosáhl, když teď Brity vyzývá k setrvání v "reformované" Evropské unii? Toť současná hamletovská otázka.

Už před sumitem poukazovali v Evropském parlamentu kritici Cameronových požadavků na to, že jím navrhované reformy zruší de facto povinnost členských států vstoupit do eurozóny a zruší i oficiální status eura jako měny Evropské unie. Takový úmysl pak Cameron v průběhu jednání potvrdil. Euro má být natrvalo měnou skupiny zemí, vedle níž bude v Unii existovat druhá skupina, platící dál národními měnami a nesdílející navíc ani ostatní integrační cíle pevného evropského jádra. Myslím, že se dozvíme teprve tehdy, rozhodnou-li se Britové v červnu pro setrvání v Unii, v čem všem opravdu Evropská rada na únorovém summitu Cameronovi opravdu ustoupila. Teď jsou její členové skoupí na slovo. Potom by ale museli s Británii zpečetit únorové dohody smlouvami. Zatím se nepodepsalo nic. Ale i tak zopakuji pro jistotu varování, které jsem už v Evropských horizontech zformuloval před měsícem. Jen ho řeknu jinými slovy.

Cameronovy představy směřují zřetelně k vytvoření dvourychlostní Evropské unie. K rozmělnění její soudržnosti. Přitom v EU jsou jak vlády, tak i opoziční proudy v jednotlivých zemích, kterým to není proti mysli. Ani tři vlády zemí V-čtyřky nepovažují za naléhavou prioritu svých zemí napodobit Slovensko a vstoupit do pevného jádra Evropské unie, tedy do eurozóny (zejména, když není tak pevným jádrem, jak by bylo žádoucí). Váhají - včetně Slovenska - i s účastí na jiných integračních krocích. Ale také v "pevném jádru Evropy" jsou politici, kteří by uvítali utvoření "periferie" v Unii. Ústupky Cameronovi v koncepčních záležitostech, tedy v pojetí dalšího vývoje Evropské unie jim to umožňují bez toho, že by se nejdřív musely dohadovat s váhavějšími členskými státy o tom, zda spolu s nimi učiní ten či onen krok směřem k prohloubení integrace nebo budou dál vyčkávat. Důsledkem by bylo, že na ústupky, které by celá EU učinila Cameronovi kvůli udržení Británie v Unii by tedy doplatili právě jen ti váhavější členové Evropské unie. Mezi nimi i naše republika, nerozhodne-li se její vláda pro větší proevropskou dynamiku.

Ale řekl jsem na začátku, že v Unii je i druhá štěpná kauza, a to jak a kde řešit problém pokračujícího náporu běženců, kterým v jejich zemích hrozí smrt či hlad. Ta část Evropy, která je přijímá, potřebuje už redukovat jejich počty. A přibývá politiků, kteří pod tlakem svých voličů prosazují razantní zastavení masové imigrace, ačkoli třeba jejich země zdaleka nejsou cílem běženců. Evropskou unii už problém masové imigrace a nejednota v jeho řešení povážlivě štěpí. Na únorovém summitu Unie alespoň jednohlasně uznala, že krizi, která ji vysiluje a diskredituje jako celek, může zvládnout rovněž jen jako celek. Uznala také, že ji musí řešit tam, odkud na ni doléhá. Tedy v Řecku, na řeckých ostrovech. Zatím tedy ne na nějaké uměle vytvořené záložní hranici, která by Řecko od Evropy a od schengenského prostoru jednoduše odřízla. Je to téma na celý dlouhý komentář a také je to téma, které ještě bude mít svůj vývoj. Tak tedy příště.